Já a moje žena jsme několik let šetřili na domek na venkově. Konečně jsme si ho minulý rok pořídili. Už rok tam jezdíme na víkendy nebo trávíme celé léto.
Pomohli nám také rodiče chtěli, abychom si ten sen uskutečnili co nejdřív. Měli jsme obrovskou radost, takže jsme se pustili do oprav a renovací s plným nasazením. Vedle zahrady jsme postavili skleník, abychom mohli pěstovat zeleninu i v zimě. V zadní části pozemku jsme udělali pískoviště a houpačky, aby si děti měly kde hrát. Od začátku za námi pravidelně jezdili naši kamarádi, známí moji i mojí ženy. Často jsme chodili k řece, která je jen pár set metrů od domu, a pak jsme grilovali maso na zahradě. Někteří kamarádi odjížděli pozdě večer, jiní u nás občas přespali, když neměli vlastní auto nebo bylo už pozdě. Všichni nám gratulovali, že jsme si tu chalupu pořídili.
Po roce už většina našich známých pochopila, že je potřeba mít trochu rozum a nepřehánět to. Postupně k nám přestali jezdit tak často, většinou přijedou jen, když je pozveme na nějaký svátek nebo slavnost. Ale je jedna kamarádka, která tohle vůbec nechápe. Jakmile se doslechne něco o naší chatě, sbalí si tašku a hned přijede, aniž by se ptala, jestli máme chuť nebo místo. Pro ni je nejdůležitější její přání.
Je to zvláštní, když jsem tam jen s Lucií, ale když přijedou i rodiče a malé děti, už je to horší. Pokoušel jsem se jí dát najevo, že by měla jet domů, ale všechny pokusy byly marné. Zůstala u nás celé dva měsíce.
Vůbec nebrala v potaz moje náznaky, že by měla odjet. Dokonce jsem ji chtěl přesvědčit, že za chvíli přijedou rodiče mé ženy a už nebude místo. Souhlasila, že bude spát klidně na podlaze, jen když jí dáme matraci.
Tak vypadala její návštěva: přijede v pátek večer, a další dva dny se válí na gauči u televize, zatímco já s Lucií pracujeme na zahradě, zaléváme nebo uklízíme. Jakoukoliv žádost o pomoc vždy odbývá slovy: Já jsem tu přece přijela odpočívat.
Lucie ani rodiče mi nikdy neřekli jedinou výtku, mám pocit, že jen mě začala její přítomnost opravdu štvát.
Nakonec se ochladilo a přišla zima. Seděli jsme v chalupě, pili kávu a ona najednou povídá: Škoda, že je teď zima. Kdyby bylo léto, dávno bych za tebou zase přijela Z těch slov mi bylo nanic. V hlavě mi běžel stejný koloběh: nikdy nedokážu říct přímo, že mi její neustálé návštěvy vadí a jsem kvůli tomu protivný. Co když se urazí a přestane se mnou mluvit?
To bych nechtěl. Přál bych si, aby už k nám nejezdila každý víkend. Co mám teda dělat?
