Uncategorized – Page 89 – DoN

— Kvůli této lásce jsi odletěl z institutu!

Ty jsi kvůli té lásce odešel z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne brát si! zlobí se otče.

– Díky této lásce jsi vyletěl z univerzity!

Ty jsi kvůli té lásce vyletěl z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne se oženit! Chyběla nám venkovská

BOHATÝ CHLAPEC ZBLEDNE, KDYŽ UVIDÍ ŽEBRÁKA, KTERÝ VYPADÁ JAKO ON — NIKDY NESPOČÍTAL, ŽE MÁ BRATRA!

Jednoho slunečného odpoledne se mladý pražský milionář Matěj, který si včera ještě zkontroloval, že má

BOHATÝ CHLAPEK BLEDE, KDYŽ UVIDÍ BEZDŮMCE, KTERÝ VYPADÁ JAKO ON – NETUŠIL, ŽE MÁ BRATRA!

Vzpomínám si, že už dávno v pražském Vinohradech, kde jsem bydlel v honosném paláci se zdobenými stropy

Byla zima roku 1950 a chlad pronikával až do kostí. V temné místnosti s cihlovými stěnami a vlhkým zápachem se těsně sedmnáctiletá dívka zadýchaná svírála v prostěradlech, zatímco ji trhaly kontrakce. Byla sama, jen s porodní asistentkou – starší ženou s drsnými rukama a srdcem zvyklým na tragedii.

Zima roku 1950 pronikala až kpáteřním kostem. V tmavém pokoji scihlou a vlhkým nasáváním vzduchu se sedmnáctiletá

Byl zimní rok 1950 a chlad se prodíral až k kostem. V temné místnosti s cihlovými zdmi a zápachem vlhkosti se třásla sedmnáctiletá dívka, sevřená do plachet, když ji otřásaly kontrakce. Byla sama, až na porodní asistentku – starší ženu s drsnými rukama a srdcem zvyklým na tragédie.

Byla zima roku 1950 a mráz se prodíral až kkostem. V temné místnosti se stěnami zcihel a nasládlým zápachem

Rok jsem pomalu vyprchávala od neznámé nemoci, a včera jsem zahlédla, jak moje snacha nasypává bílý prášek do mé cukrové sklenice.

Porcelánová cukřinka s naivním vzorem z lučních květů stála na svém obvyklém místě, ale nyní mi připadala

Rok jsem pomalu vyprchala kvůli neznámé nemoci a včera jsem viděla, jak má snacha nasypává bílý prášek do mé cukrové konvičky.

Porcelánová cukřínka s naivitním vzorem z loučních květů stála na svém obvyklém místě, ale teď mi připadala

«Kdy tě už nebude?» – zašeptala snacha u mé nemocniční postele, aniž by věděla, že všechno slyším a diktafon to vše nahrává.

Kdy už mě nebude? zašeptala mi neteř. Její dech byl teplý a voněl levnou kávou. Myslela si, že jsem jen

«Kdy už tě nebude?» — zašeptala snacha u mého nemocničního lůžka, netušíc, že všechno slyším a diktafon to zaznamenává.

Kdy už mě nebude? šepotá nevlastní dcera. Dech jí je teplý a voní levnou kávou. Myslí si, že jsem v bezvědomí