Ty jsi kvůli té lásce vyletěl z fakulty! Poslali jsme tě studovat, ne se oženit! Chyběla nám venkovská dívka, kterou bychom mohli přijmout do rodiny,řekl rozhořčeně otec.Rozpálenou vášeň syna chtěli zastavit rozchodem. Na otcovu žádost Vít odešel do služby.
Věra úklidovávala domov. Slála tapety, vyměnila závěsy, pošlapala po antresách, aby vše vonělo po pořádku. Věra milovala řád, a tak se jí i duše uklidnila.
V nejvzdálenějším rohu našla starou krabici s Vítovými dopisy. Jak dlouho jsem ji neotevřela! zapomněla na úklid. Věra čtela první dopis, pak druhý, pak třetí
Věra a Vít potkali na ČVUT v Praze. Vít byl z města, Věra přijela z vesnice.
Přitahovala ho svým jasným vzhledem: dlouhé černé vlasy, úžasné oči, štíhlá postava.
Vít a Věra začali chodit. Pro tichou a plachou Věru byl hlučný Vít jako hurikán. Každý den vymýšlel něco nového, aby získal srdce krásky. Dával jí květiny před pokojem na koleji. Mohl se objevit v noci u okna a popřát dobré sny. Pokoj byl v prvním patře.
Hlasité studentské večírky, procházky a polibky první rok uběhl jako vítr. Zamilovaní byli stále spolu.
Pak se však stalo, že Vít přestal navštěvovat přednášky. Od počátku netoužil hloubit kamenné základy vědy, když měla takovou lásku! Vyhozdili ho z fakulty. Vít se tím nezarmoutil.
Najdu si práci, později se vrátím na dálkový studijní program. A pak se budu moci s tebou oženit, má radosti,vysvětlil Věře.
Nalézl si práci v továrně a oznámil rodičům, že chce vstoupit do manželství. Věřini rodiče o tom už něco věděli. Věra několikkrát přišla k nim.
Byl připraven na to, že je přijmou bez radosti. Otec a matka snili, že syn provdají s dcerou svých přátel. Ale ani Vít, ani dívka přátel, Zdenka, nechtěli naplnit jejich naděje.
Vít si myslel, že přesvědčí rodiče, že mu Věra patří. Řeknou mu to! Nemohou žít bez ní!
Avšak očekávání se nevyplnily. Nechápe ho rodina. Reakce byla tvrdá.
Ty jsi kvůli lásce opustil instituci! Poslali jsme tě studovat, ne se oženit! Chyběla nám venkovská dívka,vyjekl otec.
Rozpálenou lásku syna chtěli zastavit rozchodem. Na otcovu žádost Vít odešel do služby.
Věra truchlila po svém milém. Jediné, co jí dávalo sílu, byly dopisy, jež Vít psal. Jak jemné a vášnivé dopisy mu posílal!
Jednou však výměna dopisů náhle ztichla. Měsíc, dva, půl roku a žádná řádka. Věra už neviděla útočiště.
To se stává, city v odloučení chladnou. Znamená to, že to nebyla láska, jen vzrušení,utěšoval Věru spolužák Šimon.
Šimon byl jejich společným přítelem s Vitěm. Věra tehdy nevěděla, že Šimon napsal Vítovi, jak moc Věru miluje, a že se s ní chce setkat. Požádal Vítka, aby Věru už neobcházel dopisy, protože se chystají oženit.
A Věra se smířila, vrhla se do studia, začala se bavit s přáteli. Šimon byl stále nablízku. Už dlouho byl do ní zamilovaný a odchod Vítka mu otevřel cestu k ní.
Péče a láska, kterou Šimon obklopil Věru, byla čistá.
Ať je Šimon šťastný,pomyslela si dívka a souhlasila s návrhem.
Věra chtěla Vítovy dopisy vyhodit, ale ruka se nehnula. Položila je do krabice a schovala je dál.
Věra začínala nový život.
A Vítovi rodiče spěchali oznámit, že Věra se provdala za Šimona.
A čas vzlétnul.
Jedno desetiletí druhé. Věra a Vít žili ve stejném městě, ale paralelně, nikdy se neprotnou.
Do Věry se nesly zvěsti, že Vít se oženil. Ne se Zdenkou, ale s úplně jinou. Měli syna.
Věrin život byl rovný a klidný, ale nešťastný. S Šimonem měli dvě dcery. Péče o děti a práce se staly smyslem jejího bytí. Na duševní útrapy už nezbývalo místo.
Táhli každý svůj provaz bez radosti a zapomněli, že život může být jasný a šťastný.
Už uplynulo 35 let.
Rodina Věry se rozpadla. Jak se snažila, vztahy bez lásky nevyhnuly. Manžel cítil, že ji nikdy nezamiloval. Měl milenku. Dcery vyrostly, založily vlastní rodiny. Už je nic nechtělo spojovat.
Po rozvodu manžel Vítě přiznal, jak zorganizoval její odloučení od Vítě.
U Vítova také rodina zhroucená, zůstal sám.
Věra přečetla poslední dopis. Plakala i usmívala se najednou. Pak pochopila, že nesmí dál čekat potřebuje vědět, kde Vít teď je, jaký má život. Jen ho chtít spatřit a promluvit si.
Rozhodla se napsat dopis na jeho starou adresu, snad tam stále žije? Nebo někdo z příbuzných? Dostane mu to. Věra byla vždy rozhodná. Hned naprogramovala dopis a pozvala ho na setkání v kavárně naproti svému domu. Bez dlouhého váhání vložila dopis do nejbližší poštovní schránky.
Následující den se vylákala: Proč jsem tak hloupá?
Vít, když se vracel domů, nahlédl do poštovní schránky. Dopis?Taková rarita v dnešní době dopis. Viděl jméno na obálce a nevěřil vlastním očím. Vít přečetl dopis a čas se vrátil zpět.
V určenou hodinu vstoupil do kavárny. Srdce mu bušilo. V místnosti byl prázdný, jen u jednoho stolu seděla žena.
Věro,šeptal téměř potichu Vít.
Ano,otočila se a podívala se mu do očí.
Jeho pohled si pamatovala po celá léta. Byla to ona, jeho Věra. Pak povídali, plakali a smáli se.
Z kavárny muž a žena vyšli, drželi se za ruce, slíbili si, že se už nikdy neoddělí.
P.S.
Od setkání uplynulo téměř pět let. Věra a Vít žijí srdcem u srdce a každý den považují za šťastný.
Pravá láska nezmizí beze stopy. V tom jsou nyní naprosto jistí!
