Porcelánová cukřínka s naivitním vzorem z loučních květů stála na svém obvyklém místě, ale teď mi připadala jako ošklivá past, která za chvilku vyvrže jed.
Včera jsem byl svědkem, jak Libuše, manželka mého syna Tomáše, s andělským úsměvem vysypává do ní bílý prášek z drobného sáčku, který svírá mezi prsty.
celý rok jsem se pomalu vytrácel, měnil se v stín. Únava, mlha v hlavě, neustálá nevolnost vše lékaři přisuzovali stárnoucím změnám a psychosomatice.
Skoro jsem tomu uvěřil. Pravdou však bylo jiné zdroj mého úpadku byl na kuchyňském stole.
Tati, zase jste nic nejedl? hladký hlas Libuše zněl jako lepkavý sirup, dusil a svíral. Potřebujete sílu. Tomáš se o vás znepokojuje.
Položila před mě talíř s ovesnou kaší. Lžička cukru se už bílila uprostřed husté hmoty ze stejné cukřínky.
Díval jsem se, jak se krystalky rozplývají, a cítil, jak po zádech lezí chlad.
Díky, Libušo. Nic se mi nechce, ozval se můj hlas tlumeně, ale překvapivě pevně.
No tak, zase začínáte! Domluvili jsme se, že budete poslouchat. Pro Tomáše, řekla, posadila se naproti. Nezbytný manikúrový vzhled, soucitný pohled velkých hnědých očí. Na okamžik jsem pochyboval možná to byl jen nemocný nápad?
Ale jasně si pamatoval ten rychlý, kradoucí se pohyb u stolu, když si myslela, že jsem ještě v posteli. Tehdy se nepřítulila.
Libušo, musíme si promluvit, začal jsem, odsunujíc talíř.
Samozřejmě, tati. Jsem celá pozornost.
Myslím, že byste s Tomášem měli žít odděleně. Máte přece vlastní byt.
Úsměv se neotřásl, ale pohled se stal tvrdým, posuzujícím takový, jaký mají lidé, když jim něco selže.
Jak vás tak opustíme? Ve vašem stavu? Nemůžete ani krok udělat bez nás. Tomáš to nikdy nedovolí. Miluje vás příliš.
To miluje řekla s naléhavostí, jako by to byl neotřesitelný trumf. A skutečně byl.
Můj syn, můj Tomáš, který v ní viděl anděla strážného pro svou bezradnou matku.
Chci jen klid, prohlásil jsem upřímně.
Není to vaše slova, ale vaše nemoc, odříkala tiše. Dostaneme vás zpět na nohy. Mimochodem, Tomáš našel skvělého notáře. Rozhodli jsme se, že je čas na darovací smlouvu. Aby pak, no vy jste se vyhnuli dalším komplikacím. Jen pro váš klid.
Mluvila o mé budoucnosti, o mé smrti, tak nenuceně jako o nákupu chleba. Přirozený dravec, který téměř zahnal kořist.
Přemýšlím o tom.
Večer, když čekala, až Tomáš a Libuše odejdou do kina, nasadla si rukavice a vyprázdnila celý obsah cukřínky do sáčku.
V koši na odpadky našel ten samý drobný sáček, z něhož Libuše přišla s práškem. Nebyl prázdný.
Uvnitř zůstalo trochu látky. Opatrně jsem ji přehlédla do skleněné lahvičky od léků a schovala.
Teď jsem věděl, že tahle bitva nebude o život, ale o smrt. A už jsem nebyl slabý. Stal jsem se otcem, který chrání svého oslepeného syna.
Můj život se proměnil v špionážní thriller. Jedl jsem jen to, co jsem sám připravil, uzavřený v kuchyni.
Na všechna Libuščina otázka jsem odpovídal s úsměvem: Rozhodla jsem se držet diety, miláčku. Lékař doporučil. Pilulky jsem bral jen z těch balíčků, které jsem otevřel sám.
Libuše sledovala. Její maska péče praskala po švech. Jednou jsem ji přistihl, jak zaměňuje moje tlakové tablety za jiné, téměř identické.
Ach, tati, chtěla jsem vám jen pomoci, rozdělit po krabičkách, ale všechno jsem zamíchala, cvrčela, když jsem ji chytil za ruku.
Večer se konala těžká rozhovor s mým synem.
Tati, co se děje? Libuše říká, že mám paranoia. Obviňuješ ji, že míchá tvé léky. Rozumíš, jak jí to ublíží? V noci nespí, hledá ti nejlepší lékaře, a ty
Tomáši, ona mě podvádí.
Ukaž, že to přestane! zvolal. Bylo by pro ni snadnější zůstat ve svém bytě, než se zabývat mnou! Dělá to z lásky ke mně i k tobě! Proč nemůžeš přijmout naši péči?
Díval jsem se na něj a pochopil: neslyší. Opakuje jen její slova, její intonace. Každý pokus otevřít mu oči bude považován za senilní bláznovství.
Vrchol nastal v den, kdy přišel notář. Přijeli bez varování.
Tati, překvapení! zazpívala Libuše. Tady je Petr Šimon. Rozhodli jsme se nezdržovat s darovací smlouvou.
Tomáš stál vedle, oči odváděl. Byl stydlivý, ale podřídil se. Obklopili mě.
Pomalu odložil knihu.
Jaký podivný shoda. Ráno jsem mluvil s dlouholetým známým, Igorem Matějovem. Je advokát. Poradil mi, v mém stavu během všech právních rozhovorů zapínat diktafon, protože jakákoli smlouva uzavřená pod tlakem či s osobou v zranitelné pozici se snadno napadá. Ukázal jsem na starý tlačítkový telefon na stole. Malý červený plamínek signalizoval: nahrávání zapnuto.
Libušin obličej se v jedné chvíli změnil. Úsměv ustoupil a odhalil dravý grimasy.
Proč? syčela.
Jednoduše pro vlastní rozvoj, odpověděl jsem a podíval se na syna. Tomáši, nic nepodepsu. Petře Šimone, omlouvám se, že jsme vám zdrželi čas.
Libušin pohled se rozhořel nenávistí. Uvědomila si, že pravidla hry se změnila.
Po té události se stáhla. Ale já cítil, že to je jen klid před bouří. Brzy zasáhla.
Když jsem se vrátil z Polikliniky Na Pankráci, vyčerpaný a podrážděný, našel jsem otevřené dveře do svého pokoje. Z dálky se nesl známý šustot roztrženého papíru.
Libuše seděla na podlaze a roztrhávala mé dopisy, fotky, dětské kresby Tomáše vše, co tvořilo můj život. Neuklízela mačkala mé existence.
Na co vám ten odpad?, zakřičela, aniž by se otočila. Bude to brzy k ničemu.
V tu chvíli ve mně něco zemřelo a zároveň se zrozeno ledová, tvrdá, jako čepel. Dost.
Tiše jsem šel do kuchyně. Ruce se nekroutily. Vzal jsem lahvičku, nasypal prášek do šálku, zalil horkou vodou. Když jsem se vrátil, Libuše mírně přikývla.
Přinesla jsem čaj. Vidím, že jste unavený.
Bojíte se? usmál jsem se. Máš pravdu.
Zavolal jsem, ale ne syna. Advokátovi.
Igor Matějove, jsem připraven. Dělám, jak jste radili.
Pak jsem volal Tomášovi.
Synku, přijď okamžitě! Libuše se u mě zamkla, křičí, že už nemůže dál žít, něco vypila!
Můj hlas byl těžký. Libuše se zachvěla.
Co si děláš, stará čarodějnice?!
Ztratila se! Šálek rozbitý! vykřikla jsem a hodila rozbitý šálek na podlahu.
Libuše zůstala stát, dívala se na rozlitou tekutinu. Všechno pochopila, ale bylo pozdě. Posadil jsem se do židle a čekal.
Tomáš vrazil do místnosti bledý jako zeď. Jeho oči pobíhaly od mě k Libuše, k úlomkům, k roztrhaným fotografiím.
Tati co se stalo?
Chtěla mě otrávit! okamžitě zakřičela Libuše. Je blázen! Chtěla mě zabít!
Je to pravda, tati? hlas syna se třásl.
Tiše jsem se přiblížil.
Podívej, synku. Ne na mě. Na podlahu. To je tvůj první učebnice. To je dopis od otce z nemocnice. Ničila ne mě. Ničila tebe.
Tomáš se sklonil, zdvihl kus papíru. Jeho tvář se zatuhla.
Libušo proč?
To je jen odpad! Chtěla jsem pomoci! křičela.
A to je taky pomoc? podala jsem mu lahvičku s práškem. Rok, Tomáši. Celý rok mě tím krmila.
Vzpomínáš, jak náhodou ztrácela recepty od dobrých lékařů? Jak odmítala tě vzít na vyšetření do jiného města? Připomeň si to!
On mlčel, díval se na lahvičku, pak na svou manželku. Zraňení, odpor a šok změnily jeho chápání.
Je pravda? zašeptal.
Libuša mlčela. Prohrála.
U dveří zaklepali. Nebyla to policie, ale Igor Matějov s dvěma mohutnými muži. Za nimi šli další vyšetřovatelé, které předem přivolal.
Jsem advokátka Anny Vítkové, představil se. Žádám o záznam pokusu o otrávení a možné podvodu. Existuje důvod domnívat se, že občanka Libuše systematicky poškozovala zdraví mé chráněné osoby za účelem získání majetku. Prosím, zadržte lahvičku a vzorky z podlahy.
Libuša padla na zem. Ne ze lítosti, ale ze zhroucení.
Zůstali jsme jen Tomáš a já. Sedl si na kolena, sbíral kousky. Jeho ramena se třásla.
Neutěšoval jsem ho. Sedl jsem vedle a pomáhal. Oba jsme zaplatili vysokou cenu za probuzení. Jen tak se občas dá vymanit z sladké, smrtící mlýny.
Už tři roky uplynuly. Někdy mám pocit, že ta strašná událost se nestala mně, ale někomu jinému. Dívám se do zrcadla a vidím ne vyčerpaný stín, ale silného muže s jasným pohledem.
Zdraví se vracelo pomalu. S ním i klid. Duševní. Nejcennější.
Libuše dostala skutečný trest za pokus o vraždu s motivací zisku.
Tomáš dlouho šel, jako by nesl těžký náklad zrady. Hodně jsme mluvili. Často se slzilo. Žádal o odpuštění, že neviděl, neslyšel, nevěřil. Nepatřil jsem zlA nakonec, když se všichni sešli u vánočního stolu, pochopili, že pravé bohatství spočívá v lásce a vzájemném porozumění.
