Uncategorized
016
„A na co vám to je, maminko?.. Od té doby, co jsem se vrátila z Itálie, pořád slyším jen tuto větu. — A na co vám to je, maminko? Zpočátku jsem tomu nevěnovala pozornost. No, říkala jsem si, že se dcera jen bojí. Možná si myslí, že jsem unavená po dlouhé cestě, nebo mě chce uchránit před zbytečnou námahou. Jenže časem jsem pochopila: za těmi slovy se neskrývá vůbec žádná starost. Bylo v nich něco jiného — zvláštní, tiché přesvědčení, že můj vlastní život už skončil a teď mám jen tiše existovat v pozadí jejich rodinného štěstí. Dvacet let jsem pracovala v Itálii. Domů jsem jezdila málokdy. Tak se život zařídil. Brzy jsem ovdověla, uživit dítě z malého platu na vesnici nešlo, a tak jsem se k tomuto kroku odhodlala. A tam, v Itálii, jsem po pár letech potkala skvělého člověka, Marcella. Prožili jsme spolu mnoho let v souladu a úctě. Nic hanebného na tom nevidím, i když některé drbny na vsi si za mými zády špitaly. Každý má svůj osud. Když Marcello zemřel, dům připadl jeho příbuzným a já ucítila, že je konec — moje mise tam byla splněna. Nastal čas vrátit se domů. Během těch let jsem si vydělala na velký, krásný dům tady v Čechách. Pomohla své dceři Janě, zeti Petrovi, vnoučatům. Koupila auta dětem a starší vnučce Alence samostatný byt ve městě, protože se brzy vdává. Nikdy jsem nepočítala, kolik tisíc eur jsem za těch dvacet let poslala. Když něco potřebovali — na studium, na rekonstrukci, na nový nábytek nebo na dovolenou — ani jsem se neptala: „A na co vám to je?“ Chtěli — kupovali. Snili — pomáhala jsem.“
— A na co vám to bude, mami?.. Od chvíle, co jsem se vrátila z Itálie, slyším jenom tuhle větu.
DoN
Uncategorized
047
A na co vám to je, mami?.. Od té doby, co jsem přijela z Itálie, pořád slyším tuhle větu. — A na co vám to je, mami?
„Na co vám to bude, mami?“ Od chvíle, co jsem přijela z Itálie, slyším jenom tuhle větu. Lítá za mnou
DoN
Uncategorized
061
– Tak, co ještě zbylo po svátku? Musím ještě nakrmit dceru! – Teta s chamtivým znepokojením prohlížela stůl.
– Tak co zbylo po oslavě? Musím ještě nakrmit dceru! – teta Božena s hrabivou úzkostí přejížděla očima stůl.
DoN
Uncategorized
0279
– Tak, a co zbylo po oslavě? Musím ještě nakrmit dceru! – Teta se lakomým znepokojením rozhlížela po stole.
Teď, když se ohlížím zpátky, je mi jasné, že to nemohlo dopadnout jinak. Už tenkrát, když teta Veronika
DoN
Uncategorized
06
Slaboch a supertaxaSpolečně pak porazili partu zlodějů, když supertaxa svým štěkotem odhalila jejich úkryt a Slaboch je statečně zadržel do příjezdu policie.
Bětka na tom neviděla žádnou zvláštní vinu. No, jednou to nevydržela, švihla za kočkou, trhla vodítkem
DoN
Uncategorized
09
Slaboch a superjezevčíkSpolečně pak porazili celý gang zlodějů, kteří se báli víc malého psa než celé policie.
Kleopatra na tom svojí vinu neviděla. No, jednou to neuhlídala, hnala se za kočkou, škubla vodítkem víc
DoN
Uncategorized
037
Zámrazky na srdciLedové ostny se zabodávaly hlouběji, když si uvědomila, že poslední jiskra naděje právě pohasla.
Byl Štědrý večer. 24. prosince. Volno. Už odpoledne. Venku byla pořádná zima a všechno zasypal sníh.
DoN
Uncategorized
011
Mrázky na srdciA pak přišlo první jarní slunce, které roztálo led a uvolnilo cestu naději.
Byl Silvestr. Třicátého prvního prosince, volno, kolem poledne. Venku panovala pořádná zima, všechno
DoN
Uncategorized
019
TichoušTichouš se konečně odvážil promluvit, a jeho slova otřásla celou vesnicí.
Božena Nováková bydlela na okraji Litomyšle v rodinném domě se zahradou, květinami a skleníkem.
DoN
Uncategorized
017
TichánekTichánek se pomalu zvedl ze židle a poprvé po letech promluvil tak, že ho slyšela celá vesnice.
Dneska jsem si řekla, že si napíšu deník. Moje srdce je plné vzpomínek a taky radosti, i když už mi táhne
DoN