Uncategorized

Nikomu ji nedám. Povídka. Nevlastní otec jim neubližoval. Aspoň nevyčítal krajíc chleba, nehádal se kvůli škole, jen když se Anička vrátila později, uměl zvýšit hlas. „Sliboval jsem tvé mamince, že na tebe dohlédnu!“ křičel na Aniččiny nejisté námitky, že je vlastně už plnoletá. „Já vím nejlíp, co můžeš a co ne! Plnoletá, ha? Myslíš, že s maturitou můžeš všechno? Nejdřív seženeš pořádnou práci, pak si můžeš hrát na dospělou!“ Pak, když trochu vychladl, mluvil klidněji. „Stejně tě opustí, viděla jsi vůbec, co je to za kluka? Má drahé auto, hezký obličej, proč by se zajímal o obyčejnou holku jako ty, Aničko? Pak budeš brečet, uvidíš.“ Anička nevlastnímu otci nevěřila. Oleg byl hezký, studoval třetí rok na vysoké (soukromě, jasně, ale i ona by studovala dál, kdyby prošla přijímačkami), na státní se nedostala, a na vyšší odborné ji to nebavilo, takže roznášela letáky, noviny, ale hlavně se učila na příští přijímačky. S Olegem se potkala právě tak, že mu nabídla leták, on si vzal jeden, druhý, třetí, a povídá: „Slečno, co kdybych vzal všechny letáky, a vy byste šla s námi do kavárny?“ Co jí to tehdy přeskočilo v hlavě, neví, ale souhlasila. Vychytralá už byla — v tomhle rajónu letáky nevyhodila, schovala je do batohu a na zpáteční cestě je vynesla do popelnice. V kavárně jí Oleg představil své kamarády, pozvali ji na pizzu a zmrzlinu. Takové dobroty s sestrou ochutnávaly jen o narozeninách — peněz moc neměly, a důchod nevlastní táta šetřil „pro případ, kdyby se mu něco stalo“. Popravdě jeho plat byl v pohodě, ale půlku utratil za věčně porouchané auto, druhou prohrál. Ani si stěžovat nemohla — hlavní, že je s Alenkou nevyhodil z bytu (byl jeho), mámin byt prodali, když onemocněla. Samozřejmě by ráda čokoládu, pizzu, limonádu, ale vše, co získala, věnovala sestře. V kavárně se Olega zeptala: „Můžu si vzít kousek pizzy domů? Pro sestru.“ Oleg jí koupil celou pizzu a velikou čokoládu s oříšky. Nevlastní otec se mýlil — Oleg jí neublížil. Byl hodný, a vedle něj si Anička chtěla ještě víc dokázat, že není neschopná — učila se, našla si práci pokladní v obchodě, peníze byly slušné, mohla si koupit lepší džíny a nechat si udělat účes, aby byla na Olega pyšná. Když ji Oleg pozval na chatu, věděla, co se stane, ale nebála se — už nebyla malá. Navíc oba se milovali. Báli se jen, že ji nevlastní otec nepustí, ale ten začal chodit domů pozdě, někdy vůbec. Anička věděla, kde spí — u paní Libuše, zdravotní sestry ze sousedství, už jí dávno nadbíhal. Paní Libuše byla rozvedená, děti z prvního manželství nechtěla, ale nakonec povolila. Vlastně jí to přišlo vhod — jen Alenka plakala, že bude doma sama, ale Anička jí koupila čokoládu, chipsy a limonádu, a sestra se smířila. Že je těhotná, zjistila až pozdě. Cykly měla rozházené, ani to nesledovala, nikdo ji to neučil. Druhá pokladní, paní Veronika Matějková, jí jednou ze srandy povídá: „Ty nějak záříš, jsi kulatá — nemáš dítě v břiše?“ Zasmály se, ale večer si koupila test. Když viděla dvě čárky, nevěřila. To nemůže být! Oleg se nezaradoval. Řekl, že se to nehodí, dal jí peníze na doktora. Anička proplakala noc a šla tam, ale bylo pozdě — šestnáctý týden. Tehdy na chatě to začalo, ona si myslela, že poprvé to nejde. Dlouho to dokázala utajit před nevlastním otcem, ale břicho rostlo. Musela mu to říct. To bylo křiku! „A kde je ten tvůj kluk? Bude si tě brát?“ Anička sklopila oči. Olega měsíc neviděla, jak zjistil, že dítě bude, zmizel. „No jasně, já ti to říkal, Aničko…“ Nevlastní otec se nevyjádřil hned, asi se radil s paní Libuší. „Když už je to tak, porodíš. Ale dítě musíš dát v porodnici — další krk doma nepřežiju. Víš, budu se ženit. Libuška je těhotná, dvojčata čekáme. Tři mimina v jednom bytě? To nejde.“ „To tu bude bydlet?“ divila se Anička. „Kde jinde? Bude to moje žena, kam jinam by šla?“ Zdálo se, že si dělá srandu. Ale nedělal. Každý den to opakoval, slíbil obě vyhodit, když přijde domů s dítětem. Anička věděla, že opakuje slova paní Libuše. Ale změnit to nešlo — dítě nechtěla dát pryč. „Neboj,“ říkala paní Libuše, „takové miminka hned adoptují, budou ho milovat jako svoje.“ Anička plakala, volala Olegovi, přemýšlela, kde budou žít se sestrou a dítětem, ale nic nevymyslela. Pak, jednoho dne, paní Veronika v práci ukázala na smutný pár: „No to je síla, kolik let chodí pořád v černém… Věnovali celý život smutku, už mohli mít nové dítě. Nebo adoptovat.“ Ten pár vídala často — dohromady i zvlášť. Byli slušní, s příjemnými tvářemi, jen trochu smutnými. Netušila, co se stalo. „Mají, měli dceru, zemřela v té věhlasné nehodě — pamatuješ, autobus s dětmi na výletě? Řidič usnul, ona zahynula, taková škoda. Jsou to skvělí lidé — on lékař, ona učí angličtinu. Bydlela jsem kdysi vedle nich… Nosili jí andělíčky, protože dcera si jednoho koupila, držela ho v ruce při nehodě. Jen tak tak ho našli. Tak jim lidé začali nosit andělíčky, nakonec to bylo pro ni dodnes útěchou.“ Anička si vzpomněla na film, kde mladá máma dala dítě manželskému páru, který nemohl mít děti. Tihle mohli, ale nejspíš je to nenapadlo. Myslela na ně stále. Už byla v osmém měsíci, ještě pracovala, nechtěla přijít o místo, jednou přišli na kasu právě oni a muž se ptá: „Slečno, na mateřskou už byste mohla jít, ještě nám tu porodíte.“ Anička si nestěžovala, ale práce byla těžká, záda ji bolela, pálila žáha, nohy měla večer nateklé. Ale nikdo se jí neptal, jen doktor na obvodu jí vynadal, to se nepočítá. Ta starost jí vehnala slzy do očí, což se poslední dobou stávalo často. Dva dny nato ji po směně dohnal ulicí ten muž a nabídl jí pomoc s taškou. Bylo jí trochu trapně, ale příjemně. Pomyslela si, že je to dobrý člověk. Andělíčka viděla ve výloze — byl ve slevě, asi léto bylo na andělíčky špatné. Podlehla dojmu a koupila ho, pak se paní Veroniky zeptala na adresu, vyrazila tam. Když stiskla zvonek, zalekla se — co když je to už zbytečné, tolik let je to pryč? Asi už by nikdo andělíčky nenosil. Dveře otevřela žena. Hned ji poznala, zvedla překvapeně obočí. Anička rychle natáhla ruku s figurkou, shrbená v očekávání, že jí v lepším případě zavře dveře před nosem, v horším vynadá. Ale nestalo se nic takového. Žena si vzala anděla, usmála se a povídá: „Pojď dál. Chceš čaj?“ U čaje jí vyprávěla svůj příběh, ten Anička znala od paní Veroniky, ale z úst té ženy zněl bolestněji. „A proč jste si nepořídili další dítě?“ zeptala se Anička skoro šeptem. „Měla jsem komplikovaný porod. Museli mi vzít dělohu. Už nikdy nebudu mít děti.“ Bylo jí trapně — co má ona právo se ptát? Strach ji svazoval, chtěla se zeptat na adopci, ale nemohla. „Uvažovali jsme o adopci,“ řekla žena, jako by četla myšlenky. „Dokonce jsme prošli školu osvojitelů. Ale nakonec jsem nedokázala. Prosila jsem dceru o znak… nic se nestalo.“ V tu chvíli se z pokoje ozvalo cinknutí, jako by se rozbil sklenička. Žena sebou trhla, Anička se zmateně podívala. Myslela, že je sama v bytě. Obě šly do pokoje. Anička čekala něco jako svatyni — tma, svíčky, fotky. Ale byl světlý, jedna fotka, žádné svíčky. Jen samí andělé. Jeden ležel na zemi, rozbitý. Žena dlouho zkoumala střepy, pak podivným hlasem řekla: „To je ten anděl, její.“ Aničce hořely tváře. Co jiného to je než znamení? Dcera se narodila v termínu. Paní Libuše už s nimi žila a taky porodila dvojčata, dřív. Děti byly ještě v nemocnici, ale už se kupovaly dvě bílé postýlky s kokosovými matracemi. Její dítě nemělo kupovat kdo — mělo zůstat v porodnici. Jen Alenka jí šeptem říkala: „A jde ji u nás nějak schovat? Aby nezjistili, že je tu, tvoje holčička. Pomůžu ti.“ To Aničku dohánělo k pláči, ale před sestrou vydržela. Obsah dopisu promyslela předem: napsala, že dítě nebude moct vychovávat, že je zdravé, nemusí mít strach. Připomněla znamení — rozbitého anděla. Vložila tam peníze, všechny úspory — mělo to stačit, byli to dobří lidé. Z porodnice propouštěli ráno, ale „přidat dítě“ uprostřed dne ji děsilo. Seděla celé odpoledne v nákupním centru, i když to bylo těžké, točila se jí hlava. Ale mysllela jen na holčičku, aby ji dala do láskyplné rodiny. Když se obchodní centrum zavřelo, ještě hodinu seděla na lavičce, naštěstí bylo teplo. Teprve se soumrakem se odvážila vejít do domu, když vyšel muž se psem na večerní procházku. Dceru měla v nosítku, koupila ji za vlastní peníze, paní Veronika jí ji přinesla do porodnice. Ta se nevyptávala. Teď položila nosítko u dveří, aby ho někdo neodkopl, pod peřinku dala obálku s dopisem a penězi, už chtěla zazvonit a utéct, když se dveře otevřely. Na prahu stál muž, otec zesnulé dívky. „Co tu děláš?“ Anička nadskočila zděšením. Tehdy uviděl nosítko. „Co to je?“ Slzy se jí spustily samy. Všechno mu vyprávěla — o Olegovi, který ji opustil, o nevlastním otci, který je sedm let živil, teď se žení, má dvojčata s paní Libuší, vymyslela, že Anička se dítěte vzdá v porodnici. Poslouchal ji pozorně, pak povídá: „Gábina už spí, nechci ji budit. Ráno si promluvíme. Jdeme, ustelu ti v obýváku.“ Spát v pokoji plném andělů bylo zvláštní. Ale hned usnula, pevně přitisknutá k dceři. Vzbudila se, protože cítila prázdno. Dcera tam nebyla. Tehdy ji poprvé napadlo, že ji nedokáže dát pryč. Nikdy. Chtěla běžet, najít ji… Vystartovala, ale než udělala krok, přišla Gábina. V náručí měla holčičku. „Na, tu máš,“ usmála se. „Měla bys ji nakrmit, jen jsem ji kolébala, chtěla jsem ti dopřát spánku, ale na dlouho to není.“ Anička krmila dceru, ale nemohla se podívat Gábině do očí. Co jí řekl muž? Co když už se rozhodli ji adoptovat? Jak jim říct, že to nemůže udělat? „Kolik je tvé sestře?“ zeptala se náhle Gábina. „Dvanáct,“ odpověděla překvapeně Anička. „Myslíš, že by chtěla k nám?“ Otázka byla tak zvláštní, že Anička zvedla oči. „Cože?“ nechápala. „Sasha mi vše řekl. Že jste bez domova, že tě nevlastní otec vyhání. Myslím si, že tvoje sestra by u nich dopadla zle — jako služka. Ať je taky u nás.“ „Jak to myslíte ‚taky‘?“ zakoktala se Anička. Gábina ukázala na anděla u fotky — byl slepený, vypadal podivně, ale poznat šel. „Myslím, že to byl znamení. Musíme vám pomoct,“ řekla prostě. „Máme dost místa, pojďte k nám. S holčičkou ti pomůžu. Na hlouposti zapomeň. Matka a dítě patří k sobě.“ Aničce bylo najednou šťastno a zároveň tak stydno, že jí tváře zrudly. „Tak co, souhlasíš?“ Anička přikývla, tvář zabořenou do dceřiny peřinky, aby Gábina neviděla její slzy…

Nikomu ji nedám. Povídka. Můj nevlastní otec nám nikdy neublížil. Aspoň nikdy nám nevyčítal chleba, neměl

Uncategorized

072

Syn není připraven stát se otcem… „Coura! Nevděčná svině!“ — ječela matka na dceru Natálii, když spatřila její zakulacené bříško. Místo pochopení přišel hněv a vyhazov z domu. Natálie, se slzami v očích a jen s malým kufříkem, hledala útočiště u přítele — zmateného kluka, který ani neřekl rodičům, že čekají dítě. Matka přítele rozhodla: „Můj syn není připraven stát se otcem.“ Natálii poslala do azylového centra pro těhotné v nouzi, kde jí psycholog pomáhal zvládnout těžké chvíle. Když Natálie porodila malou Evu, přišly Vánoce. Místo radosti však přišlo varování, že musí i s miminkem z centra pryč. Bez zázemí a peněz vzpomněla Natálie na dětství, kdy chodila koledovat. Připnula si malou Evu na tělo, navlékla ji do deky a vyrazila do vilové čtvrti zpívat koledy. Dveře se otevíraly neochotně, ale kde ji pustili, byla odměněna penězi i pamlsky. Pak však zavítala do jedné vily, kde ji přivítal osamělý muž. Zmateně hleděl na Natálii i její dceru: „Naděžo? Ne, Natálie… Ale jste tak podobná mé zesnulé ženě, i vaše dcera – přesně jako ta, o kterou jsem přišel.“ Muž ji pozval dál a naslouchal jejímu příběhu. Natálie poprvé našla někoho, kdo ji chtěl skutečně pochopit. A malá Evička jako by cítila, že právě teď konečně nacházejí svůj nový domov…

Syn není připravený stát se otcem… Ty coura! Nevděčná krávo! křičela paní Procházková na svoji

Uncategorized

031

Německý pianista označil českou lidovou hudbu za „hluk bez techniky“… dokud mladá moravská muzikantka nerozplakala celý sál – Příběh z Národního divadla v Brně, kde se na Mezinárodním festivalu klasické hudby střetl evropský mistr klavíru Klaus Friedrich Simmerman s lidovou tradicí českého Slovácka v podání Lucie Novotné a jejího cimbálu, což změnilo pohled publika na skutečné umění navždy.

Hlavní sál Městského divadla v Brně zářil pod večerními světly. Právě začínal Mezinárodní festival klasické

Bruden tok et skritt frem — og i samme øyeblikk gav ravnen fra seg et skarpt, gjennomtrengende skrik som fikk gjestene til å skvette

Bruden tok et skritt frem — og i samme øyeblikk gav ravnen fra seg et skarpt, gjennomtrengende skrik

Uncategorized

025

Clementina – Povestea în care am învățat să trăiesc din nou

Uneori, nu omul salvează un animal… ci animalul îl salvează pe om. Doar că îți dai seama abia atunci

Hello world!

Welcome to WordPress. This is your first post. Edit or delete it, then start writing!