Dnes ráno mi Roman sám nabídl, že mě sveze do práce. Za hodinu mě u pekařství zastavil starší řidič a zašeptal: „Zítra si k Romanovi do auta nesedejte, chcete-li zachránit dceru.“ Myslela jsem si, že Arnošt zblbnul věkem. Jenže večer Roman skutečně řekl, že mě ráno odveze do centra.
„Vždycky odjíždíš dřív,“ všimla jsem si.
„Všechno se změnilo. Pojedeme spolu,“ odpověděl a dál loupal jablko dlouhou spirálou.
Mobil ležel vedle, displejem dolů. Na zápěstí se mu leskl nový drahý pásek, ačkoli před čtrnácti dny tvrdil, že na kroužky Terezy sotva stačí. Naše dcera snila o přijetí na designérskou školu a já každý měsíc posílala peníze na její účet. Roman přísahal, že taky přispívá.
V noci se zamkl v koupelně. Voda netekla, ale mobil několikrát zavibroval. Slyšela jsem, jak šeptá:
„Ne, zítra ji přivezu. Nic se nedozví.“
Ráno Roman najednou odmítl, že by mě vzal. Řekl, že se Tereze točí hlava, políbil mě suchými rty a vyšel ven. Počkala jsem, až jeho auto zmizí za domem, vzala tašku a jela na autobusové nádraží.
Autobus do Březovky byl skoro prázdný. Nechápala jsem, proč tam jedu, dokud na zastávce u polikliniky nenastoupila mladá žena s chlapcem v modré čepici. Na batohu měl vyšitou raketu. Dítě zvedlo hlavu — a mně se zatajil dech.
Byly to Romanovy oči. Těžká víčka, světlý kroužek kolem duhovky, stejný pohled, jaký jsem viděla u Terezy na starých fotkách.
Na prstu ženy se zaleskl prsten se zeleným kamenem. Před rokem přinesl Roman domů stejný, pak řekl, že ho vrátil do obchodu.
Na konečné jsem šla za nimi. Za pár minut žena odbočila k šedému domu. U vrat stálo Romanovo auto, ačkoli v továrně ho považovali za na služební cestě.
Vyšel naproti chlapci, zvedl ho do náruče a zasmál se. Pak políbil ženu, narovnal synovi šálu a otevřel branku.
Vrátila jsem se domů dřív než on. Za dvě hodiny vešel Roman s igelitkou mandarinek.
„Je Tereze líp?“ zeptal se.
Podívala jsem se mu přímo do očí.
„Jak se jmenuje tvůj syn?“
Taška mu vyklouzla z ruky. Mandarinky se dokutálely pod topení. Roman zbledl, ale odpověděl:
„Tomáš.“
V tu chvíli se v zámku otočil klíč. Věra Nováková, jeho matka, vešla bez klepání, uviděla nás a klidně řekla: „Tak konečně.“ Pak z tašky vytáhla šedou zapečetěnou obálku a podala ji Romanovi. Jeho prsty se natáhly k okraji papíru…
Jeho prsty se natáhly k okraji papíru, ale já obálku zachytila dřív.
„Co tam je?“
Věra se ani nezachvěla.
„Nestrkej nos do cizích věcí. Roma má syna a ty musíš chápat, co to znamená.“
„Roma má dceru,“ odpověděla jsem. „A taky je to jeho dítě.“
„Dcera vyroste a odejde. Ale syn ponese rodinné jméno dál.“
Roman mlčel. Právě to mlčení mě zlomilo víc než jakékoli přiznání. Nechránil mě. Nezastavil matku. Jen koukal na obálku, jako by se bál, že uvnitř leží něco horšího než moje bolest.
Věra si uhladila rukavici a řekla, že Zuzana je sama, Tomáš potřebuje otce, a já bych neměla dělat skandál. Roman bude žít se mnou, ale bude pomáhat druhé rodině. „Takhle to dělají dospělí lidé,“ pronesla.
Sbalila jsem tašku, ale neodešla. V pokoji spala Tereza, tisknouc si k hrudi učebnici. Vedle ležela pohlednice od Romana: „Moje budoucí malířko.“ Vzpomněla jsem si, jak dcera odmítla jet na soutěž, protože otec řekl: „Teď máme dočasné potíže.“ Tehdy jsem mu uvěřila.
Ráno na mě Arnošt čekal u knihovny. Místo pozdravu položil na lavičku tlustou složku.
„Měl jsem to říct dřív,“ přiznal. „Roman mě požádal, abych tisknul jízdní výkazy. V hlášeních stály jedny adresy, ale jezdil úplně jinam.“
Uvnitř byly kopie tras, účtenky z benzínek a fotky elektronických propustek. Na jednom snímku stálo Romanovo auto každý týden u Zuzanina domu. Horší ale byly bankovní výpisy.
Ze spořicího účtu Terezy mizely peníze. Padesát tisíc na stavební práce, osmdesát do nábytkářství, dvaatřicet tisíc do soukromé kliniky a dalších sto dvacet na kartu Zuzany.
„Kolik zbylo?“ zeptala jsem se.
Arnošt odvrátil pohled.
„Třiadvacet tisíc.“
Zavřela jsem složku. Na obálku dopadla dešťová kapka a roztekla se po Romanově příjmení.
Doma jsem dala dokumenty na stůl. Roman nejdřív všechno popíral, pak plakal, pak napsal dlužní úpis: slíbil vrátit peníze, prodat auto a vzdát se nároků na můj pozemek. Čtrnáct dní byl skoro dokonalý. Poslal Tereze sto tisíc, odvezl ji na školu, koupil nové potřeby.
Skoro jsem uvěřila, že strach dokáže udělat z člověka poctivec.
Ale jednoho večera přede mě Roman položil žádost.
„Podepiš to. Je to jenom garáž.“
Přečetla jsem první řádek a zachvěl jsem se zimou: nešlo o garáž, ale o pozemek, který jsem zdědila po tetě.
„Chtěl jsi zastavit můj pozemek?“
„Dočasně. Musím zavřít manko v práci.“
„Jaké manko?“
Jeho tvář ztvrdla.
„Když začneš dělat cavyky, první na to doplatí Tereza. Znám lidi, kteří zařídí, že ji nepřijmou na školu.“
Přes zeď tiše zakašlala dcera. Roman zvedl mobil a někomu zavolal:
„Odmítla. Takže dneska jednáme. Do inventury zbývá málo času…“
Počkala jsem, až usne, udělala kopie všech papírů a napsala dopis řediteli továrny. Ráno jsem vzala složku a vyrazila tam. U dveří kanceláře mi Roman zastoupil cestu, za jeho zády už stáli ředitel a účetní.
Usmál se, jako by pořád mohl řídit rozhovor.
„Leno, schovej tu složku. Nebo budeš litovat…“
Položila jsem dlaň na sponu a otevřela ji…
Ve složce neležely jen bankovní výpisy. Předem jsem si na mobil nahrála noční hovor o manku a přiložila ho k dopisu řediteli. Vedle ležel Romanův dlužní úpis, kopie žádosti o můj pozemek a fotky tras.
„Budu litovat já?“ opáčila jsem. „Nebo se bojíš, že budou litovat ti, jejichž peníze sis přivlastnil?“
Roman se vrhl ke složce, ale ředitel ho zastavil gestem.
„Nesahejte na dokumenty,“ řekl. „Účetní už zavolala kontrolory.“
Romanova tvář zešedla. Najednou přestal být sebevědomým vedoucím zásobování. Předemnou stál člověk, který dva roky lhal ženě, tajil syna, převáděl peníze z dceřina účtu a pokoušel se zastavit mou půdu, aby zakryl služební díru.
„Zničíš rodinu,“ zašeptal.
„Zničil jsi ji sám. Já jen přestala zakrývat trosky.“
Téhož dne ho postavili mimo službu. Kontrola ukázala, že vystavoval fiktivní dodávky, padělal trasy a vyváděl peníze přes známé dodavatele. Šedá obálka, kterou přinesla Věra, byla kopií žádosti o zástavu mého pozemku. Chtěla, abych ji podepsala doma, zatímco Roman bude dělat kajícníka.
Právník potvrdil: bez mého notářského souhlasu nikdo pozemek zastavit nemohl. A Tereziny peníze se podařilo vrátit po oznámení bance a oficiálním vyšetřování. Roman prodal auto, svůj podíl v bytě a vyplatil většinu ukradených peněz. Zbytek mu soud nařídil zaplatit.
Zuzana u něj taky nezůstala. Dozvěděla se, že Roman jí sliboval přepsání domu, zatímco mně říkal, že jen pomáhá osamělé ženě. Vzala Tomáše, přestěhovala se k sestře a zakázala Romanovi chodit bez předchozí domluvy.
Tereza dlouho s otcem nemluvila. Jednou se mě zeptala:
„Mami, proč jsi to neřekla dřív?“
Objala jsem ji a odpověděla:
„Protože jsem doufala, že se sám stane poctivej.“
„A teď?“
„Teď vím: naděje by tě neměla stát budoucnost.“
Na jaře jsme si doma otevřely malou dílnu. Já šila potahy a polštáře, Tereza vymýšlela vzory. Na oknech visely lněné záclony, na stole stála lampa se zeleným stínidlem – skoro taková, jakou dcera nakreslila na svém prvním návrhu.
Arnošt jednou přišel se skleničkou džemu a dlouho stál ve dveřích.
„Promiňte, Leno. Měl jsem vás varovat dřív.“
„Varoval jste mě v době, kdy jsem to dovedla slyšet,“ řekla jsem. „To stačí.“
Odešel, pokulhávaje po mokré cestičce. Zavřela jsem dveře, vrátila se ke stolu a uviděla, jak Tereza stříhá látku podle narýsované čáry.
Dříve jsem se bála cokoli rozstřihnout: šaty, rodinnou fotku, starý zvyk trpět. Teď nůžky snadno projely materiálem.
Za oknem haslo světlo, ale v pokoji bylo čím dál víc místa – jako by s posledním střihem z něj navždy odešel člověk, který zabíral příliš mnoho prostoru.
