Můj manžel a já jsme dřeli jak mezci už od počátku našeho společného života. Vždycky jsme chtěli pro naše děti to nejlepší, aby jim vůbec nic nechybělo. Když se nám narodila dcera, manžel vzal dokonce dvě práce, aby nás uživil. Snažili jsme se ji vychovat slušně a s citem. Čas utíkal a ani jsme se nenadáli, naše dcera najednou vyrostla.
Byla to fakt kočka! O nápadníky neměla nouzi kdo by taky chtěl propásnout takovou partii? Později jsme si všimli, že chodí jako by po špičkách, opatrně, skoro se vznášela. Nakonec jsme zjistili proč. Zamilovala se. Manžel i já jsme byli v sedmém nebi, dokonce jsme ji přemlouvali, ať nám toho vyvoleného co nejdřív přivede ukázat. Celí napnutí jsme se ptali, koho si srdénko naší Anežky získal.
Nedávno nám oznámila, že ho vážně plánuje přivést domů. Od rána jsem běhala po kuchyni a vařila snad všechno, co znám z kuchařských pořadů i od babičky. Manžel se pustil do gruntovacího úklidu bytu, až se leskl jak nový kastrol. Oba jsme byli trochu nervózní, ale hlavně jsme se těšili.
Dcera jen zářila. Pleť jak broskev, úsměv od ucha k uchu, místo chůze spíš letěla. Když jsme ji tak pozorovali, srdce nám bušilo radostí, že je šťastná. Pak zazvonili a on se skutečně předvedl. Slušný, vtipný, sympaťák od pohledu. Pozvali jsme je ke stolu a večer příjemně plynul. Jen mi v hlavě celý večer leželo, odkud toho mladíka znám. Obličej mi byl nějak povědomý, ale ne a ne si vzpomenout.
Smáli jsme se, povídali, dokonce i manžel vtipkoval (a to už je co říct). Nápadník předvedl své nejlepší já, nám se ulevilo, čekali jsme samá překvapení, ale příjemná.
A jak odešli, rozsvítilo se mi v hlavě. Sakra! Vždyť ho znám z fotky v inzerátu na nástěnce naší domovní rady! On a ještě jeden chlap byli hledaní kvůli podvodům dokonce tam bylo napsáno, ať je okamžitě nahlásíme, když je někde zahlédneme. Okamžitě jsem běžela za manželem a Anežkou s tou novinou. Dcera spustila slzy jako hrachy a nade mnou zlomila hůl, že si všechno jen vymýšlím, schválně abych jí zkazila radost.
Nic jsem si ovšem nevycucala z prstu, šlo mi prostě o dceřino bezpečí! Bylo nám jedno, s kým chodí, hlavně když nebude do průšvihu. Anežka ale sbalila kufr a uraženě odešla z domu.
Už měsíc se neozvala, zvedá telefon jen případovým zázrakem (spíš nezvedá vůbec). Tak tu sedím, žeru se výčitkami a ptám se sama sebe, jestli jsem fakt neměla jen otevřít lahvinku vína a neřešit. Možná, že ten kluk je úplně normální a já jsem napravila hřebínek sobě i vlastní dceři No, znáte to matka, co chce dobře, a jak to občas bolí hlavně ji samotnou.
