Kufr už stál u dveří a na plotně ještě bublal boršč. S houbičkami. Jako měl rád.
Marie utírala suché ruce utěrkou – mechanicky. Dívala se na známou šíji, na znamínko za uchem, které tisíckrát líbala. A nepoznávala ho.
— Jedeš na služebku?
— Ne, Marie. Odcházím.
To slovo viselo v kuchyni jako pach spáleniny.
— Kam?
— K jiné.
Utěrka jí vypadla z rukou.
— Petře…
— Marie, prosím tě, bez scén. Oba víme, že to dávno skončilo. Jenom já se odhodlal, a ty ne.
— Skončilo? – zasmála se. Nervózně, příšerně. – Zítra máme výročí. Osmnáct let.
— Právě proto. Osmnáct let stejného boršče.
Rána přišla přesně pod pás. Vyrazilo jí to dech.
— Kvůli tobě jsem nechala doktorát. Mohla jsem být…
— Nikým jsi nemohla být. – Usmál se. Tak se usmívají, když litují. – Restaurátorka. Kdo to dneska potřebuje – ikony, prach… Já ti dal život, mimochodem. Byt. Auto. Každý rok k moři.
— Ty jsi dal?..
— No kdo asi. Dobře. Byt je na mě, ale nejsem zvíře. Pobyd se měsíc, dva. Potom se domluvíme.
Držela se opěradla židle. Prsty jí zbělely.
— Kdo je to?
— Jaký je rozdíl.
— Kdo?
Podíval se na hodinky.
— Eliška. Třicet dva. Je živá, Marie. Chápeš? Chodí do divadla, lyžuje, směje se. A ty ses dávno proměnila v domácí hospodyni. Ani sis toho nevšimla.
Marie mlčela. V krku měla knedlík.
Petr popadl kufr. U dveří se otočil – a v očích mu něco problesklo. Nebyla to lítost. Mrzutost. Jako u pána, který nechává starého psa v útulku.
— Neboj se. Třicet osm není konec světa. Užívej si svobody, Marie. Zasloužíš si ji.
Dveře se zavřely.
Boršč na plotně dál chladl.
První týden neplakala. Chodila po bytě jako po muzeu cizího života. Jeho košile. Jeho kartáček. Nedopitý hrnek na stole.
Osmý den zavolala Tereza.
— Maruško, žiješ?
A prorazilo se to. Vzlykala do telefonu tak, že se sousedka zdola přišla zeptat, jestli je všechno v pořádku.
— Ter… je mi třicet osm. Jsem nula. Osmnáct let jsem vařila boršče, ani si nepamatuju, kdy jsem naposled držela štětec…
— A co si pamatuješ?
— Co?..
— Pamatuješ si, proč jsi šla na restaurování?
Marie ztuhla. Vyjevilo se jí to před očima: sál Národní galerie, jí devatenáct, stojí před “Madonou z Veveří” a brečí. Že lidi uměli něco takového vytvořit. A takové uchovat.
— Pamatuju.
— Tak běž do komory a vytáhni svoje barvy. Vím, že tam jsou. Viděla jsem je před pěti lety.
Barvy se našly. V krabici od bot, pod starými záclonami. Zaschlé, polovina na nic. Ale štětce – štětce byly celé. Veverčí, koupené kdysi ze stipendia, když se odřekla obědů.
Marie si sedla na podlahu komory a rozplakala se. Ale už jinak. Tiše.
Ráno se zapsala na kurz na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Placené. Peníze – poslední, našetřené na dovolenou, která teď byla zbytečná.
Šla ke kadeřnici. Nechala si ustřihnout cop, který jí Petr dvacet let zakazoval sahat. V zrcadle na ni hleděla neznámá žena. S ostrými lícními kostmi, s živýma zlostnýma očima.
— No, ahoj. Dávno jsme se neviděly.
Tři měsíce studia. Muzea, poznámky. V noci kreslila – nejdřív nesměle, pak jistěji. Ruce si vzpomínaly. Ruce nezapomněly.
A v únoru zavolala Tereza.
— Maruško, je tu věc. Pamatuješ na Arnošta, se kterým dělá Miroslav? Zemřela mu babička, zdědil barák na venkově. Starý. A tam ikony, celá polička. Chtěl je vyhodit…
— Ani náhodou! – Marie vyskočila. – Ať se jich nedotkne!
— No právě mě napadlo – nepodívala by ses? Zaplatí.
— Podívám. Zítra.
Ikony byly v příšerném stavu. Osm kusů – zčernalé, s odlouplým levkasem, s prasklinami. Marie se nad ně sklonila – a srdce jí zabušilo tak, že to bylo slyšet v uších.
— Arnošte, – řekla chraptivě. – Tahle… potřebuju ji prohlédnout pod lampou, ale jsem si skoro jistá. Sedmnácté století. Severské písmo. Velmi cenná.
Nedůvěřivě zvedl obočí.
— Kolik stojí?
— Restaurovat – neřeknu přesně. Ale prodat potom – hodně.
— A ty to dokážeš zrestaurovat?
Marie se podívala na desky. Na tváře, které sotva prosvítaly skrz saze. Pochopila: tohle je šance. Jediná.
— Dokážu.
Práce zabrala půl roku. Pronajala si malý ateliér na kraji Prahy – zápach ředidel v bytě by se nedal vydržet. Jedla chleba s máslem. Zhubla dvanáct kilo. Dvakrát plakala zoufalstvím, když málem zvorala práci. Jednou volala vyučující ve čtyři ráno – ta, svatá žena, přijela za hodinu s termoskou.
A pak byla první ikona. Osvobozená. Zářivá.
Arnošt dlouho mlčel.
— Marie. To je zázrak.
— To není zázrak. To je práce.
Zaplatil dvojnásobek. Za týden zavolal jeho známý. Pak známý známého. Pak galerista z Pařížské ulice.
Šuškanda – ta nejrychlejší pošta na světě.
Uplynul rok. Pak další.
Teď Marie bydlela v jiném bytě – pronajatém, ale svém. S vysokými stropy. Ateliér na Letné, fronta zakázek na půl roku dopředu. Práce pro dva kláštery a soukromou sbírku jednoho známého podnikatele, jehož příjmení psali v hospodářských novinách s obdivem.
Jmenoval se Milan Votýpka.
Přijížděl do ateliéru sám. Neposílal kurýry. Sedával na židli u okna a díval se, jak pracuje. Občas přivezl kafe. Občas – nic.
— Jste divný zákazník, pane Milane.
— Já jsem divný člověk. Nevadí, když tu posedím?
— Nevadí.
Pětačtyřicet let. Vdovec. Chytré, unavené oči a ruce klavíristy – i když nehrál na klavír, ale na trhu fúzí.
Nic mezi nimi nebylo. Zatím. Ale Marie si občas přistihla, že čeká na jeho návštěvy.
Ten večer nikam nechtěla.
Ale Tereza naléhala – výročí galerie na Václaváku, celá pražská smetánka, nesmíš chybět, máš mezi nimi klienty, dost už sedíš ve svém kumbálu.
Marie si oblékla černé šaty – jednoduché, první šaty v životě od dobrého návrháře, koupené před měsícem. Perlové náušnice – dárek od vděčného klienta. Podpatky, na které stačila zapomenout.
Milan se pro ni zastavil sám, bez řidiče.
— Dneska vy…
— Co?
— Záříte.
Zasmála se. Doopravdy. Poprvé po dlouhé době.
V sále to hučelo rozhovory, lilo se sekt. Marie se zastavila u obrazu od Slavíčka – dělala, že si ho prohlíží. Jenom nabírala dech.
— Marie?..
Otočila se.
Stál před ní Petr.
Zestárlý. Šedý. Kruhy pod očima. V ruce sklenička, a ruka se lehce třásla. Vedle něj mladá žena, hubená, s nespokojeným výrazem. Visela mu na lokti jako na věšáku a rozmrzele povídala:
— Petříku, pojď, nuda…
— Počkej, Eliško.
Díval se na Marii a nepoznával ji.
— Ty? To jsi ty?
— Ahoj, Petře.
— Ty… jak ses změnila.
— Čas letí.
Eliška ho zatáhla za rukáv.
— Kdo to je?
— To… moje bývalá žena.
Eliška přelétla Marii rychlým ženským pohledem. Od bot až po náušnice. Obličej se jí lehce protáhl.
— Těší mě. Jdu k baru.
A odešla, ťapkajíc podpatky.
Zůstali sami. Uprostřed sálu, v davu – ale sami.
— Ty jsi tady co děláš?
— Pracuju. Jsem restaurátorka. Mám tu klienty.
— Restaurátorka? – zamrkal. – To myslíš vážně?
— Vážně.
— Marie… – přistoupil blíž. Voněl koňakem. – Musím ti něco říct. Byl jsem vůl.
Mlčela.
— Ta Eliška – děs. Prázdná. Neumí ani upéct vejce. Pořád jen kluby, dovolené, restaurace. Jsem vyřízenej, Marie.
— Umím si představit.
— Rozvádím se. Už jsem podal. – Chytil ji za ruku. – Zkusíme to znovu. Tys mě milovala. Vždycky jsi milovala.
Marie se podívala na jeho prsty. Cizí. Kdysi – ty nejbližší. Teď – prostě cizí.
Jemně mu ruku uvolnila.
— Petře. Pamatuješ si, cos mi řekl na rozloučenou?
Zamračil se.
— Řekl jsi – užívej si svobody.
— Marie, já nechtěl…
— Počkej. Chci ti poděkovat. Bez ironie.
Díval se, nic nechápaje.
— Ty jsi mi opravdu dal svobodu. Dlouho jsem ji neuměla rozbalit – jako dárek, který se bojíš otevřít. A pak jsem otevřela. Uvnitř byla já sama. Ta, kterou jsem před osmnácti lety pohřbila.
— Marie…
— Takže díky. A – ne. Nevrátím se.
— Proč? Mám byt, peníze, zařídím tě…
— Petře. Já se zařizuju sama. Už dávno.
V tu chvíli přistoupil Milan. Klidný, tichý, se dvěma skleničkami.
— Marie, jste připravená? Sběratel z Brna čeká na seznámení.
— Ano, pane Milane. Samozřejmě.
Natáhl ruku. Přijala ji.
Petr stál a díval se za nimi. Na její rovná záda. Na to, jak uctivě se k ní naklání ten muž v drahém obleku.
U baru Eliška něco vykládala. On neslyšel.
Marie se u dveří na vteřinu ohlédla. A – ne, ne triumfálně. Jenom zamávala. Jako se mává známému, s nímž jste se rozešli dávno a bez výčitek.
Sběratel se ukázal být šedivý obtloustlý muž s dětskýma modrýma očima. Boris Navrátil. Líbal ruku staromódně, s úklonou, říkal “milostpaní” – bez ironie.
— Pan Milan o vás mluvil divy. Nevěřil jsem. Teď vidím – nelhal.
— Ještě jste neviděl mé práce.
— Viděl. Před třemi měsíci. “Bohorodička Milostná”, osmnácté století. Pamatujete?
Marie si pamatovala. Půl roku jí to dalo.
— Vy jste ji koupil?
— Já. A chci ještě. Mám něco delikátního. Můžeme si promluvit?
Odešli k oknu. Milan zůstal u sloupu – nenápadně, stranou, ale nablízku. Marie ho cítila v zádech a bylo jí divně teplo.
Koutkem oka viděla: Petr stále u toho Slavíčkova plátna. Sám. Eliška odjela – nejspíš s melouchem. Díval se na ni, ale Marie se už neotáčela.
— Mám ikonu, – tiše říkal Boris. – Novgorodskou. Šestnácté století. Problém je, že její historie není průhledná.
Marie ztuhla.
— Kradená?
— Ne, ne, to ne. Vyvezená ve dvacátých letech. Potom Paříž, New York. Před dvěma lety jsem ji koupil v aukci, legálně. Ale chci ji vrátit domů. V pravém stavu. V devatenáctém století ji hodně přemalovali. Pod přemalbami, jsem přesvědčen, leží skvost.
— A proč to děláte?
Boris odmlčel.
— Moje babička byla z Novgorodu. Ve čtyřiadvacátém odešli. Její otec, kněz, byl popraven v sedmatřicátém. Já tu ikonu hledám čtyřicet let. A teď jsem ji našel.
Marii začalo píchat v očích.
— Vezmu to.
Práce na novgorodské ikoně měla začít za měsíc – po dokumentačních dohodnutích. Zatím život plynul dál.
V pondělí ráno přijela Marie do ateliéru a našla pod dveřmi obálku. Bez známky. Lístek známým nevyrovnaným rukopisem:
“Marie, musím s tebou mluvit. Ne po telefonu. Budu ve středu v sedm u tvého ateliéru, v kavárně na rohu. Jestli nepřijdeš – pochopím. Ale moc prosím. P.”
Dlouho seděla a dívala se na papír. Zmačkala ho. Uhladila. Zase zmačkala.
Ve středu v sedm přišla.
Sama nevěděla proč. Možná chtěla udělat tečku – ne tu hezkou z galerie, ale opravdovou. Všední. Konečnou.
Petr čekal u rohového stolku. Před ním šálek čaje, netknutý. Vstal, když přišla, neobratně.
— Děkuju, že jsi přišla.
— Mám dvacet minut.
— Rychle. – Chytil se šálku. – Marie, bez Elišky, bez publika… Toto jsem tenkrát v galerii neřekl správně. Teda ne tak.
— A jak mělo být?
Zvedl oči. Marie najednou uviděla: v nich se koupal opravdový strach. Ten, který přichází, když člověk pochopí, že udělal něco neodčinitelného.
— Podělal jsem to tak, že to dodnes nerozchodím.
— Jo.
— Co – jo?
— Jo, podělal. – Řekla to bez zlosti. Jako konstatování. – Proč jsi mě volal?
Chvilku mlčel. Vytáhl z kapsy sametovou krabičku, ošumělou. Marie ji poznala okamžitě.
— Babiččin prsten, – řekla tiše.
— Pamatuješ?
Prsten jeho babičky, s malým smaragdem. Před osmnácti lety ho Petr Marii dal jako zásnubní. Za pár let ho chtěl zpátky – “do úschovy”, pro budoucí děti. Děti nepřišly. Prsten zůstal u něj.
— Chci ti ho vrátit. Je tvůj. Právem.
— Petře…
— Jen si ho vezmi. Není to nabídka. Všechno jsem pochopil tenkrát v galerii. Viděl jsem, jak s tím Votýpkou… – hlas se mu zlomil. – Miluješ ho?
Marie se odmlčela. Poctivě se zaposlouchala do sebe.
— Zatím nevím. Ale mohla bych. Jestli čas dá.
Přikývl. Těžce.
— Jsem rád. Opravdu. Je to normální chlap, dělal jsem si o něm informace.
— Dělal sis informace?
— No jistě. Osmnáct let jsem byl tvým mužem. Mám na to právo.
Marie se na něj dívala a viděla – poprvé, možná za celý život – ne pána, ne křivditele, ne zrádce. Prostě unaveného postaršího muže, který prohrál tu nejdůležitější partii. A teď to chápal.
Nebylo to bolestivé. Bylo to lidsky líto.
— Petře. Prsten si nevezmu. Dej ho… no, nevím. Své neteři, Ludmilina dcera roste. Nebo do kostela.
— Jednu věc řeknu. A dost. Dobře?
— Dobře.
— Děkuju, že jsi odešel.
Díval se nechápavě.
— Kdybys neodešel, vařila bych boršče do šedesáti. A nenáviděla bych tě potichu, tajně, aniž bych si to přiznala. A sebe taky. A teď – nenávidím tě. Ani sebe. To je vzácná věc.
Mlčel. Po tváři mu pomalu, těžce sklouzla slza. Neutíral si ji.
— Měj se dobře, – řekla Marie. – A opatruj se.
Vstala. Navlékla si kabát. U dveří se otočila – seděl s hlavou sklopenou. Ramena se mu jemně třásla.
Marie vyšla na ulici. Do obličejí jí udeřil vítr – studený, vonící listím a trochu kouřem.
Šla po třídě a plakala. Tiše, bez vzlyků. Ne žalem. Ne zlomyslností. Prostě – velká, bolestivá kapitola se zavřela. Bez háčků, bez otřepů. Pustila.
A jenom někde úplně uvnitř, jako malá tříska, sedělo nepochopitelné. Ne lítost. Pochybnost. Co když zbytečně? Co když osmnáct let přece jen není nic, a bylo by správné dát ještě jednu šanci?
Marie došla k metru. Zastavila se. Postála asi deset vteřin.
A pochopila: ne. Nebylo to zbytečné.
Sestoupila po eskalátoru.
Novgorodská ikona se ukázala složitější, než myslela. Tři vrstvy přemaleb. Spodní – šestnácté století, jak slíbil Boris. Mezi ní a povrchem ještě dvě: osmnácté a konec devatenáctého. Každá se sundávala milimetr po milimetru.
Pracovala skoro rok.
Za ten rok se hodně změnilo.
Milan Votýpka jí v dubnu požádal o ruku. Ne v restauraci, ne s prstenem – byl na to příliš chytrý. Seděli v její malé kuchyni, pili čaj.
— Marie. Nevzali bychom se?
— Takhle na rovinu?
— Proč to komplikovat? Oba nejsme mladí. Víme, co chceme.
— A co chcete, pane Milane?
— Vás. Na celý zbytek života. Jestli nejste připravená – počkám. Jsem trpělivý.
— Dejte mi do podzimu.
— Do podzimu, tedy do podzimu.
Neurazil se. Byl opravdu trpělivý.
V květnu Tereza vyprávěla: Petr se přestěhoval na venkov. Prodal pražský byt, koupil dům v osadě. S Eliškou se rozvedl rychle, bez melouchů. Má teď nějakou sousedku. Vdovu. Vaří mu polévky. Tichá.
Marie se, když se to dozvěděla, z nějakého důvodu usmála. Ať. Jen když je aspoň trochu klidný.
A v srpnu se stala ta hlavní věc. Sundala poslední vrstvu přemalby z novgorodské ikony.
A pod ní se objevila tvář.
Marie stála v ateliéru sama, ve dvě ráno, a dívala se na obličej Spasitele – tichý, přísný, namalovaný rukou neznámého mistra před pěti sty lety. Prošlý válkami, revolucemi, emigrací, oceánem, aukcemi. A vracející se – domů. K vnukovi toho kněze, který byl popraven v sedmatřicátém.
Zavolala Borisovi. Vzbudila ho.
— Borisi, promiňte… Otevřela se.
Do sluchátka bylo ticho. Velké ticho. Pak uslyšela, jak starý muž pláče – daleko, ve svém domě na Křivoklátsku.
— Milostpaní, – řekl konečně a hlas se mu třásl. – Hned jedu. Do rána nevydržím.
Přijel v sedm ráno, neholený, v pomačkaném obleku, s krabicí bonbonů – trapnou, směšnou, jako by šel do školky.
Vstoupil do ateliéru. Uviděl ikonu. A klekl si.
Marie se odvrátila. Nechala ho být o samotě. S ní. S babičkou. s pradědečkem. Se vším tím velkým strašným světlým příběhem, který se sešel v jediném bodě – v jejím ateliéru na Letné.
V září se Marie vdala.
Svatba byla tichá. Tak dvacet lidí. Tereza s manželem. Vyučující z UMPRUMu. Boris, který speciálně přijel z Brna. Několik mnichů z kláštera, pro který pracovala – seděli v koutě, stydlivě pili mošt.
Šaty krémové, jednoduché. Ve vlasech jedna bílá růže. Závoj neměla. Podruhé – k čemu.
Milan jí nasadil snubní prsten – tenký, bílý zlato. Bez kamenů. Věděl, že nemá ráda lesk.
Marii bylo dvaačtyřicet.
Večer, když hosté rozešli, seděli na balkoně nového bytu, pili víno. Mlčeli.
— Míťo. Jednu věc jsem si teď uvědomila.
— Jakou?
— Když Petr odcházel, řekl – užívej si svobody. Posměšně. A dopadlo to, jako by požehnal.
Milan vzal její ruku. Políbil ji do dlaně. Nic neodpověděl. Dobré je, když člověk na každou větu neodpovídá něčím hezkým.
Marie dopila víno. Postavila skleničku.
Zítra do ateliéru. Měla tam novou práci – nic zvláštního, ikona devatenáctého století z vesnického kostelíka u Třeboně. Malá, prostá, bez archivních dokumentů, bez legendy. Prostě ikona, kterou přinesl místní farář, přivezl autobusem v plátěném pytli.
Marie na ni myslela s potěšením.
