Tak ti musím něco povyprávět, představ si, co se mi doma stalo Všechno začalo úplně obyčejným ránem. František, můj přítel teda už vlastně ex, ale to ti povím později stál nespokojeně v chodbě, v ruce držel sako a koukal na mě, jako bych mu snědla oběd.
Zase chlupy! Podívej se na to sako, Adélko! Teprve včera jsem ho donesl z čistírny a dneska je jak ze zverimexu. Jak tohle můžeš snést?
Mluvil tím svým pisklavým tónem, co se u něj poslední měsíce objevuje fakt kvůli každé blbosti. Já u plotny obracela lívance a snažila se nevšímat si ho, ale nakonec jsem vypnula sporák, otřela si ruce do zástěry a otočila se k němu.
Františku, nemusíš na mě hned křičet, povídám klidně. Říkala jsem ti sto padesátkrát, ať si věci neházíš na židli v obýváku. Vždyť víš, že Felix tam rád spí. Dej to rovnou do skříně a máš po problému s chlupy. Dej sem, vyčistím ti to.
Vzala jsem z komody v předsíni lepící váleček mám ho tam vždycky připravený a během chvilky bylo sako zase čisté. Jenže František místo aby mi poděkoval, odtáhl ruku, jak kdybych mu tím způsobila újmu, a začal si oklepávat rukávy.
Nejde o žádnou skříň, Adélo! Jde o to, že se tu nedá dýchat, v tomhle (a jak se nadechl, věděla jsem, že to slovo přijde) zvěřinci! Nedá se tu sednout, všude misky a záchody, škrabadla Domů přijdu, abych si odpočinul, a místo toho manévruju mezi těma tvýma zvířatama! Udělala jsi ze svého bytu zoologickou!
Mlčela jsem, i když jsem cítila obvyklý knedlík v krku. Svůj byt, tak tomu říká? Vždyť tenhle krásný velký byt v secesním činžáku jsem dostala po babičce ještě roky před tím, než jsem Františka vůbec znala. On sem přišel před pěti lety jen s jedním kufrem a notebookem. Tehdy ho Felix, můj lenošný kocour norský lesní, a drobná číča Lízinka vůbec neobtěžovali naopak, divil se, jak mi tvoří domov a že zvíře vždycky dělá bytu lepší atmosféru.
No, znáš to, růžové brýle brzy spadly. Pak se ukázalo, že František má rád pořádek jak ve špitále a ještě víc má rád, když se kolem něj všechno točí.
Jsou to prostě dvě kočky, Františku, žily tu dávno před tebou. Jsou součástí rodiny, připomenu mu, když mu nesu kofolu na stůl.
Rodiny! Adélko, to jsou zvířata, nepotřební paraziti, jen žerou a chrní. Víš vůbec, kolik stojí ta jejich žrádla? Viděl jsem včera ten účet dva tisíce korun! Za granule na kočky! A přitom mi tvrdíš, že musíme šetřit na dovolenou.
Je to speciální dieta, Felix má ledviny jak na odpis a já to kupuju za svoje, tvých peněz se ani nedotknu.
Ale máme přece společnou kasičku! Když utrácíš svoje na zvířata, tak je míň na jídlo pro nás. Takže nakupovat pro domácnost stejně musím já. To je přeci jednoduchá matematika!
A teď se mi před očima míhal úplně cizí chlap malicherný, věčně nespokojený potížista. Přitom jeho trable v práci reorganizace, strach ze ztráty místa si vždycky vybíjel na mně a na těch nebohých zvířatech.
V tom na parkety přikráčel Felix, nasupeně si sednul k nohám a jemně mňoukl. František do něj v tu chvíli kopl botou a kocour vyletěl, až mu hrábnul drápem do nohavice. Šust a na drahých kalhotách se objevila díra.
Na okamžik bylo úplné ticho. Pak Franta zrudnul, vyskočil a zaječel: TOHLE byla poslední kapka! Pět let to snáším chlupy v polívce, pach kočkolitu, věčné toulky po nocích. Ale že mi roztrhli věci tak takhle už ne! Teď je to jednoduché buď já, nebo oni! Máš čas do večera až se vrátím, žádná kočka tu nebude. Pošli je k mámě, dej do útulku, je mi to jedno. Ale buď já, nebo ty tvý chlupáči! Jsem chlap a chci respekt!
To myslíš vážně? Kvůli jedněm kalhotám? Dáváš mi ultimátum?
Ne kvůli nim! Kvůli tomu, jak se chováš! Ty miluješ ty svý kočky víc než mě. Tak to dokaž. Večer to zkontroluju.
Popadl aktovku a nasupeně zabouchl dveře. Zůstala jsem stát na místě, v hrudi mi bušilo. Sebrala jsem shozenej kalendář a znova ho pověsila, pak jsem se svezla na židli a rozbrečela se ne žalem, spíš pocitem bezmoci.
Jak může někdo chtít, abych opustila to nejbezbrannější, co mám? Felixovi je dvanáct, chronické potíže, Lízinka bázlivá, venku by nepřežila půl dne.
Felix vykoukl zpod pohovky, přesvědčil se, že hlučný muž je pryč, a pak mě něžně ťapkal packama. Zavrtěl se mi na klíně a začal honit motor, až mě to uklidnilo. Nikam vás nedám, šeptla jsem mu do husté srsti.
Celý den jsem prošla jak v mlze a nakonec si vzala dovolenou. Vzpomínala jsem, jak František jednou Lízinku kopl (prý jí neviděl), jak zakazoval kočkám vstup do ložnice, jak mě neustále peskoval ohledně peněz, i když jsem do domácnosti dávala minimálně stejně a byt je přece můj.
Kolem poledne mi došlo, že to jeho ultimátum není jen nějaký vztek, je to zkouška mojí loajality. Kdo tě donutí zradit své mazlíčky, zítra tě nechá zradit i rodiče nebo tebe samou, až budeš nepohodlná.
Byly čtyři odpoledne, František má přijít v sedm. Měla jsem čas.
Vytáhla jsem z horní police v ložnici jeho velký kufr ten modrý, se kterým jsme byli kdysi v Chorvatsku. Oprášila jsem ho, otevřela a začala vkládat vše sako, obleky, svetry, košile na jedno ramínko do extra kapsy, ponožky, spodní prádlo do boků. S každým kouskem jsem získávala více klidu.
Chvilku jsem zaváhala jestli to není unáhlené. Možná se dá domluvit, ale pak jsem si vzpomněla na ten jeho ráno, ty oči bez tepla S egem se kompromis nehledá.
Vtom někdo zazvonil. Vylekaná jdu ke dveřím a tam sousedka paní Věra, ta co vždy přijde buď na kus řeči nebo pro čaj.
Adélko, ahoj, prosím tě, co se děje? Dneska ráno tvůj Franta tak bouchal dveřmi, že jsem myslela, že je to požár.
Všechno v pořádku, paní Věro, řešíme jen bydlení, usmála jsem se křečovitě.
No tak přijď aspoň večer na koláč. Mám se švestkama.
Děkuju, možná dorazím.
Zase jsem pokračovala ve sbírání jeho šamponů, holicích krémů, holítka do taštičky, boty na zem ke kufru, papuče, sportovní tašku. Po šesté hodině už byly kufry dva a jedna sportovní taška nacpané u dveří. Byt vypadal najednou větší a světlejší. Nebo jsem měla jen lehčí srdce?
Dala jsem si do hrnku mátový čaj, nasypala kočkám hromadu žrádla a čekala v křesle vedle Felixe a Lízinky, které si lehly u mě.
V 19:15 klasika, cvakl klíč v zámku. Neslyším z chodby boty, protože Franta hned s vítězným tónem: Tak co? Udělala jsi správné rozhodnutí, Adélko? Kde jsou ty tvoje chlupatý koule? Snad už jsou někde v popelnici!
Nakráčel do obýváku a překvapeně ztuhnul. Seděla jsem v křesle v klidu s čajem, kočky u mě.
Já tomu nerozumím! Ty jsi neslyšela, co jsem řekl?! To si snad děláš srandu!
Slyšela jsem tě moc dobře, Františku. Rozhodla jsem se.
A kde je ten výsledek? Proč jsou ty tvoje potvory tady?!
Protože je to taky jejich domov. Tvůj kufr je v chodbě.
Vracel se, v oku mu bliknul neklid. Ty … ty mi balíš věci? Vyhazuješ mě? Kvůli kočkám?!
Kvůli tomu, že jsi udělal z lásky zbraň. Milující člověk tě nikdy nedonutí volit mezi ním a tím, co ti je drahé. Tohle není síla, Františku, to je slabost.
Rozkřikl se: Seš blázen! Do čtyřiceti sama s kočkama… Kdo tě bude chtít? Já tě živím, snášel jsem to tu! Nakonec ke mně polezeš po kolenou prosit o návrat, jinak zhyneš sama!
Zasmála jsem se: Byt je můj, práci mám, vařit, prát, uklízet po dospělým už nemusím. Upřímně moc si nevěřím, že bych strádala. Nebude mi nikdo ničit nervy. Asi se mám poprvé v životě na co těšit.
Chtěl si ještě něco vynutit, ale Felix náhle skočil na všechny čtyři a zasyčel tak, že František couvl. Chvatně sbalil kufr, ještě v chodbě se zeptal, kde má notebook V boční kapse. A doklady jsou nahoře v kufru, dala jsem ti i oblíbený hrníček.
To moje klidné chování ho vytáčelo nejvíc. Čekal, že budu ječet, prosit, hrozit mu. Ale já byla v klidu.
Pak ticho. Prásknul dveřma, tentokrát naposled. Slyšela jsem, jak se kufr kodrcá po schodech.
Chvilku jsem v obýváku seděla tiše. Čekala jsem, kdy přijde žal, strach, lítost. Ale převládla jen úleva. Konečně jsem mohla sundat ze zad těžký batoh a vydechnout.
Felix mi strčil hlavu do ruky a já ho podrbala za ušima. Dobrá práce, obránče. Lízinka mi vylezla na klín a zavřela oči. Po hodině začal zvonit mobil František milovaný. Beze slova přejmenovala jsem si číslo na Franta bývalý a pak rovnou odstranila. Šla jsem do kuchyně, vytáhla si sklenku bílého vína od Silvestra a dala si chleba se sýrem.
Věděla jsem, že zítra začne František volat, možná i vyhrožovat, třeba se bude chtít hádat o majetek ale nic jsme společného neměli, auto si koupil na sebe na leasing a pračku mám po babičce. Ale to už je zítřejší problém.
Dnes jsem byla doma. Ve svém bytě, kde si můžu pověsit sako na židli, kde nikdo nebude pranýřovat kočku, když shodí drobek na zem.
Zazvonila paní Věra s voňavým koláčem v ruce a úsměvem na rtech. Tak jsem ti přinesla ještě horký švestkový koláč, slyšela jsem kufry On odjel na školení?
Usmála jsem se: Ne, paní Věro, odstěhoval se. Na dobro. Stavte se na čaj, mám spoustu času a konečně tady mám klid.
Ten večer byl krásný. Pily jsme čaj, ochutnávaly koláč, kočky vrněly a já jsem si po letech připadala skutečně, v hloubi duše šťastná. Došlo mi, že osamělost není o tom, být doma sama s kočkami, ale když žiješ s někým, kdo tě nepodporuje a nutí tě zapírat samu sebe.
A kočky jsem v pondělí vzala ke Kláře na stříhání srsti. Ať jsou krásné a čisté. Zaslouží si to protože ony mi vlastně pomohly ten největší nepořádek ze života jednou provždy uklidit.
