Bezdomovec

BEZ DOMOVA
Neměla jsem kam jít. Opravdu vůbec nikam… Pár nocí se dá přečkat na hlaváku. Ale co potom? najednou mi hlavou probleskla spásná myšlenka: Chalupa! Jak jsem na to mohla zapomenout? I když… to je spíš přehnané slovo je to jen polorozpadlá bouda. Ale stejně je lepší jet tam, než spát na nádraží, přemýšlela jsem.
Nasedla jsem na vlak a opřela se o studené okénko; zavřela jsem oči a vybavily se mi těžké vzpomínky posledních událostí. Před dvěma lety mi zemřeli rodiče. Zůstala jsem sama, bez podpory. Neměla jsem peníze na školné, musela jsem odejít z univerzity a začala pracovat na trhu.
Po všem, co jsem prožila, ke mně přece jen přišlo trochu štěstí potkala jsem svou lásku. Lukáš byl laskavý a slušný člověk. Po dvou měsících jsme měli skromnou svatbu.
Myslela jsem si, že teď už bude vše dobré… ale osud si pro mě přichystal další zkoušku. Lukáš navrhl, abychom prodali byt po rodičích v centru Prahy a rozjeli vlastní podnikání.
Maloval to tak krásně, že jsem neměla žádné pochybnosti; věřila jsem, že muž ví, co dělá, a brzy se nám povede zapomenout na starosti o peníze. Až se postavíme na nohy, můžeme začít myslet na dítě. Tak moc si přeji být maminkou! snila jsem naivně.
Jenže podnikání Lukášovi vůbec nevyšlo. Nekonečné hádky o promrhané koruny nám brzy rozvrátily vztah. Nakonec si Lukáš přivedl domů jinou ženu a bez váhání mě poslal pryč.
Moje první myšlenka byla jít na policii, ale pak mi došlo, že ho vlastně nemůžu obvinit. Byt jsem prodala dobrovolně a peníze dala Lukášovi sama
***
Když jsem vystoupila na zastávce, šla jsem sama podél opuštěného peronu. Venku byla brzká jarní doba, chalupářská sezóna ještě nezačala. Za ty tři roky zarostl pozemek a vypadá žalostně. Neboj, uklidím to tady a vše bude jako dřív, říkala jsem si, i když jsem tušila, že to už nikdy nebude jako předtím.
Klíč jsem našla snadno, schovaný pod schodem, ale dřevěné dveře se nechtěly otevřít, byly sesedlé. Snažila jsem se ze všech sil, ale marně. Rozplakala jsem se na zápraží, bezradná.
Najednou jsem na sousedním pozemku uviděla kouř a zaslechla hluk. Byla jsem ráda, že tam někdo je, a utíkala k nim.
Teto Růženko, jste doma? zavolala jsem.
Místo ní jsem na dvoře spatřila zarostlého staršího muže, což mě překvapilo a trochu vyděsilo. Cizinec rozdělal malý ohníček, na kterém si ohříval vodu v špinavém hrnku.
Kdo jste? Kde je teta Růženka? ptala jsem se ustupujíc.
Nebojte se mě, a prosím, nevolejte policii. Nijak vám neublížím, domů se necpu, jen tu na dvoře přespávám…
Překvapilo mě jeho příjemné, inteligentní vystupování. Mluvil tak, jak to umí jen vzdělaní lidé.
Jste bezdomovec? zeptala jsem se neomaleně.
Ano, máte pravdu, odpověděl tiše, sklopil oči. Bydlíte tady poblíž? Nemusíte mít obavy, nebudu vás rušit.
Jak se jmenujete?
Miroslav.
A příjmení? upřesnila jsem.
Příjmení? Koudelka.
Pozorně jsem se na Miroslava Koudelku podívala. Oblečení měl sice obnošené, ale celkem čisté, a sám byl upravený.
Nevím, na koho se ještě můžu obrátit o pomoc… povzdechla jsem si.
Co se stalo? zeptal se starostlivě.
Sesedly ty dveře, nedokážu je otevřít.
Můžu se na to podívat, pokud dovolíte, navrhl.
Budu moc vděčná! řekla jsem zoufale.
Zatímco se Miroslav trápil s dveřmi, seděla jsem na lavičce a přemýšlela o něm: Kdo jsem, abych ho soudila? Vlastně jsme oba bez domova, máme stejný osud…
Aničko, můžete dovnitř! zasmál se Miroslav Koudelka, zatlačil na dveře a otevřel je. Chcete tu přespat?
No jistě, kde jinde? byla jsem překvapená.
Je tu vytápění?
Měla by tu být kamna… znejistěla jsem, protože jim vůbec nerozumím.
A dřevo?
Nevím, přiznala jsem.
Dobře, pojďte do domu, já něco vyřeším, rozhodl se a odešel.
Hodinu jsem uklízela. Bylo tam vlhko, zima a neútulno. Byla jsem zklamaná, nevěděla jsem, jak tu přežiji. Za chvíli se Miroslav vrátil s dřevem. Překvapilo mě, jak jsem byla najednou ráda, že tu někdo je.
Odborně pročistil kamna a rozdělal oheň. Za hodinu už bylo v chalupě teplo.
Hotovo! Kamna jsou rozjetá, přikládejte, ale na noc je radši uhaste teplo vydrží do rána, vysvětlil.
Kam půjdete vy? K sousedům? řekla jsem.
Ano, trochu pobývám na jejich zahradě. Do města se mi už nechce… nechci rozjitřovat duši, vzpomínat na minulost.
Pane Koudelko, počkejte pojďte povečeřet, dejte si horký čaj, pak půjdete, rozhodla jsem.
Přijal pozvání bez řečí, sundal bundu a sedl si ke kamnům.
Promiňte, že se ptám… vy nevypadáte jako typický bezdomovec. Proč žijete venku? Kde je váš domov, rodina?
Vyprávěl, jak celý život učil na univerzitě, byl zapálený do vědy, obětoval práci mládí. Stáří přišlo nenápadně. Když si uvědomil, že je úplně sám, bylo pozdě cokoli měnit.
Před rokem ho začala navštěvovat neteř. Naznačila mu, že pomůže, pokud jí odkáže byt. Potěšil se a souhlasil.
Tereza si získala jeho důvěru a navrhla prodat byt v dusném paneláku a koupit domek v okolí Prahy, s velkou zahradou a pergolou. Měla už vyhlédnutou vynikající a levnou nabídku.
Celý život snil o klidu a čistém vzduchu, tak neváhal. Po prodeji Tereza navrhla uložit peníze v bance:
Strýčku Míšo, posaďte se na lavičku, já zjistím co a jak. Dám si tašku u sebe, ať nás někdo nesleduje, řekla u vstupu do banky.
Zmizela s taškou dovnitř a on čekal hodinu, dvě, tři… Tereza nevyšla. Když vešel do banky, zjistil, že tam není, a ze zadní strany mají další východ.
Miroslav nemohl uvěřit, že ho blízký člověk tak podrobil. Čekal dál před bankou, ale Tereza se už nikdy nevrátila. Druhý den šel k ní domů otevřela mu cizí žena a řekla, že Tereza už dávno bydlí jinde; byt prodala před dvěma lety…
Takový smutný příběh… povzdechl si. Od té doby žiji venku. Pořád nemohu uvěřit, že nemám domov…
No, já si myslela, že jsem jediná s takovým osudem… mám to podobně, vyprávěla jsem.
Těžké… Ale aspoň jsem měl život za sebou. Ty jsi musela odejít z univerzity, přišla o byt… Ale neztrácej naději, každá krize má řešení. Jsi mladá, všechno bude dobré, snažil se mě uklidnit.
No tak, nemluvme už o špatném pojďme jíst! usmála jsem se.
Pozorovala jsem, s jakou chutí jedl starý pán těstoviny s párkem. V tu chvíli mi ho bylo moc líto. Bylo jasné, že je velmi osamělý a bezbranný.
Jaké to je, když nemáte nikde nikoho a spíte venku… přemýšlela jsem.
Aničko, mohu ti pomoct s obnovením studia na univerzitě. Mám tam stále hodně přátel. Myslím, že bys mohla studovat zadarmo, nečekaně řekl. V tomhle stavu se jim nemůžu ukázat ale napíšu rektorovi dopis, a ty se s ním setkáš. Konstantin můj starý kolega určitě pomůže.
Děkuji! To by bylo úžasné! byla jsem nadšená.
Díky za večeři, že jsi mě vyslechla. Už půjdu, je pozdě, řekl a vstával.
Počkejte, kam půjdete? To není dobře, řekla jsem tiše.
Neboj, na sousedově pozemku mám teplý přístřešek, zítra přijdu, usmál se.
Není třeba se stěhovat ven. Mám tři prostorné pokoje, vyberte si, který chcete. A popravdě, bojím se tu být sama bojím se těch kamen, nerozumím jim. Nezanecháte mě ve špatných chvílích?
Ne, nezanechám, řekl vážně.
***
Uplynuly dva roky… Z úspěšně složených zkoušek jsem si užívala prázdniny. Chalupu jsem měla stále, vlastně teď hlavně žiji na koleji, sem jezdím jen o víkendech a v létě.
Ahoj! vesele jsem objala dědu Míšu.
Aničko, moje zlatíčko! Proč jsi mi nezavolala? Šel bych tě čekat na nádraží. Jak dopadly zkoušky? radoval se.
Skoro všechny na výbornou! pochlubila jsem se. Koupila jsem dort, dej vodu na čaj, budeme slavit!
Seděli jsme s Miroslavem Koudelkou, popíjeli čaj a povídali si o novinkách.
Zasadil jsem víno. Vedle postavím pergolu, bude to útulné, vyprávěl.
Paráda! Ty jsi tady pán, dělej si, jak chceš. Já přijedu, odjedu… smála jsem se.
Miroslav zcela změnil. Už nebyl sám. Má teď domov i vnučku Aničku. I já se vrátila do života. Pan Koudelka se stal mým blízkým člověkem. Jsem vděčná osudu, že mi poslal dědu, který mi nahradil rodiče právě ve chvíli nouze…