Mikuláš stál na tom samém místě, kde před pěti minutami nechal Markétku, zmateně se rozhlížel a v nitru mu každou vteřinou sílila podivná úzkost. Nikde nebyla…
Mezi spoustou dětí nemohl najít tu jedinou. Svou dceru.
„Nechápu to,“ mumlal si pod vousy Mikuláš. „Kam se poděla? Vždyť jsem odběhl jen na pět minut.“ Pak si všiml Elišky Novotné, třídní učitelky své dcery, která právě řadila zamračené prvňáčky podle výšky, a přiběhl k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.“
Mikuláš byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka sebou trhla a zmateně na něj pohlédla.
„Promiňte… Kdo prosím? Všichni moji jsou tu, myslím.“
„Moje dcera. Markétka. Před chvílí tu byla, a teď není! Je ve vaší třídě. Copak si nás nepamatujete?“
„Omlouvám se, ve třídě mám devětadvacet dětí a viděli jsme se jen párkrát.“
„A co z toho?“
„Ještě jsem si všechny děti a jejich rodiče nezapamatovala od vidění.“
„A to je podle vás omluva?“
„Poslouchejte, každý rodič mi přivedl své dítě osobně. Vy… Vy jste nepřišel. Až teď. Chápu, že je tu zmatek, ale… Radši mi řekněte, proč jste nechal dceru samotnou? Copak nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se může ztratit nejen sedmileté dítě, ale i dospělý.“
„Vždyť jsem jen na pár minut odskočil do obchodu pro vodu. Markétka měla žízeň. Vrátím se – a ona je pryč. Sakra, vy jste učitelka! Neměla jste na děti dohlížet? Kde ji teď mám hledat? Kam mohla jít?“
Eliška se zhluboka nadechla. Byl to její první pracovní den, první vlastní třída, a všechno připomínalo zlý sen.
„Uklidněte se. Jak vypadala vaše dcerka?“
„Říkám vám: měla velké bílé mašle.“
„Promiňte, ale v mé třídě je patnáct holek a všechny mají bílé mašle. Máte nějaké další poznávací znamení? Co měla na sobě, třeba?“
Mikuláš na chvíli zmlkl. Byl tak zmatený a vystresovaný, že ani nevěděl, co dodat. Ráno pomáhal dceři zavazovat ty mašle, narovnával límeček, bál se, aby si neušpinila bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomil, že ji skoro neumí popsat.
„No jaká znamení… Sedmiletá holčička, hnědé oči a tmavé dlouhé vlasy.“
„Už je to lepší. Nevybavíte si něco dalšího?“
„No… Má žlutou aktovku s kachničkami! Víš, já mám rád zvířata, a proto si vybrala právě takovou. Jiné děti takovou nemají. Proboha, kam se mohla podít?“ vzrušeně mumlal Mikuláš a dál se nervózně rozhlížel.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Těžko mohla opustit areál školy. Takže vaše Markétka je někde tady. Počkejte na mě tady, hned jsem zpátky.“
Eliška Novotná přiběhla ke svým žákům, kteří přešlapovali v očekávání začátku školní akce, znovu je přepočítala a zvlášť pečlivě si prohlížela dívky. Ale mezi děvčaty s krásnými bílými mašlemi Markétka nebyla a nikdo z nich dívku se žlutou aktovkou s kachničkami neviděl.
Požádala kolegyni – třídní učitelku paralelní třídy – aby dohlédla na její žáky, a rychle se vrátila k Mikulášovi.
„Ze spolužáků Markétku nikdo neviděl,“ řekla. „Dovnitř školy se dostat nemohla. Takže vaše dcera musí být v areálu. Navrhuji, abychom ji společně hledali.“
„Neměli bychom radši zavolat policii?“
„Myslím, že to není nutné. Určitě Markétku najdeme,“ řekla Eliška a snažila se, aby její hlas zněl klidně a sebevědomě. I když samozřejmě o dívku měla také velký strach.
A tak se otec a učitelka vydali hledat Markétku.
Rychle prošli školní dvůr, podívali se na hřiště, několikrát došli k vrátnému u branky. Ale zatím bezvýsledně. Nikdo Markétku neviděl.
„Copak vaše dcera nemá mobil?“ zeptala se Eliška, když mířili na zadní dvůr – jediné místo, kde dnes ještě nebyli.
„Má, samozřejmě,“ povzdechl si Mikuláš. „Jenže ho mám teď já. Nestihl jsem jí ho dát…“
„Škoda, že jste nestihl…“ povzdechla si učitelka.
„Jen aby se nic nestalo… jen aby se jí nic nestalo,“ opakoval Mikuláš skoro šeptem.
Eliška Novotná nic neodpovídala. Myslela na to, že teď je zodpovědná nejen za děti, ale i za důvěru rodičů. A pokud se dítěti skutečně stalo něco vážného…
Mezitím stála dívka s bílými mašlemi a žlutou aktovkou s kachničkami na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a mluvila na kotě, které sedělo na větvi přímo nad její hlavou a nemohlo slézt. Ať už ho přemlouvala sebevíc, kotě jen žalostně mňoukalo.
„Tak pojď, maličký, skoč,“ říkala kotěti Markétka. „Chytím tě. Slibuju, že tě chytím.“
Kotě jako by se pokoušelo skočit, ale v poslední chvíli ho strach spoutal, a ono, ještě víc přitisknuté k větvi, začalo znovu mňoukat. A to tak žalostně, že Markétka málem plakala.
Když dívka pochopila, že si sama neporadí – běžela pro pomoc.
A když zatočila za roh školy, nečekaně narazila na tátu a Elišku Novotnou. Vypadali nějak rozrušeně.
„Dceruško, kam jsi zmizela?“ přiběhl k ní Mikuláš. „Málem jsem se zbláznil. Copak tady děláš?“
„Tati, můžeš mě pak vyhubovat, jo?“ odpověděla Markétka. „Ale teď… Teď potřebuju tvou pomoc.“
„Co se stalo?“
„Pojď se mnou.“
Chytila otce za ruku, druhou rukou uchopila Elišku Novotnou a sebevědomě je vedla za školu.
Dospělí si nic nechápavě pohlédli a mlčky šli za dívkou. Nakonec je Markétka dovedla ke stromu a ukázala prstem nahoru:
„Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho, prosím.“
„Markétko, nechtěla bys tátovi říct, jak ses sem vlastně dostala? Kde jsem ti řekl, abys čekala?“
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, uviděla jsem, jak se nějaký pes honí za tímhle kotětem, a utíkala jsem za nima. Kotě ze strachu vylezlo na strom a pes na něj štěkal. No psa jsem odehnala… Ale kotě sundat nemůžu.“
„Sama jsi odehnala velkého psa?“ podivila se Eliška Novotná.
„Jo,“ přikývla Markétka. „Řekla jsem mu, že přijde můj táta, a když neodejde samo, že mu táta pomůže. A ono odešlo. A kotě tam pořád sedí, chudáček. Tati, sundáš ho? Dlouho tu budeme stát a nic nedělat?“ dupnula nespokojeně nožkou. „Vždyť se bojí…“
Mikuláš pochybovačně pohlédl na tenké větve a pochopil, že se svými devadesáti kily a víc tam nemá co dělat. Jiná věc byla učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě zvládla.
„Copak na mě tak koukáte?“ podivila se Eliška Novotná. „Já tam nelezu. Nedosáhnu ani na větev.“
„Já vás nadzvednu,“ usmál se Mikuláš.
„To ještě!“
„Ale prosím,“ chytila Markétka učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. A co když spadne?“
Eliška Novotná zvedla hlavu.
Kotě znovu žalostně zamňoukalo, jako by skutečně chápalo, že jde o něj.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Ale jen když mě, – podívala se na Mikuláše – budete držet moc pevně a neshodíte mě.“
„Slibuju, že všechno dobře dopadne,“ usmál se Mikuláš.
Eliška Novotná se posadila na široká ramena Mikuláše, ten ji hned s lehkostí zvedl, a pak se postavila na obě nohy na jeho ramena, držela se jednou rukou větve, a druhou, za povzbuzujících výkřiků dívky a jejího otce – se ze všech sil snažila dosáhnout na kotě.
„Ještě kousek…“ povzbuzoval ji Mikuláš. „Už ho málem máte.“
Kotě se nejdřív ustrašeně couvlo, pak, když nabralo odvahu, opatrně vykročilo vstříc a…
„Povedlo se! Povedlo se!“ radostně zatleskala Markétka. „Vy jste úžasná, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Neshod’ ji.“
Když Eliška Novotná konečně stála na zemi, Markétka hned natáhla ruce po kotěti a přitiskla si ho k sobě.
A to hned tiše začalo příst.
„No vida,“ usmál se Mikuláš. „Díky Bohu, všichni jsme v pořádku. Ale jak jsi mě vystrašila, dceruško, tím svým záhadným zmizením.“
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě strašit. Jen jsem ho nemohla nechat samotného. Sám by neslezl.“
Mikuláš se na Markétku podíval a jen zavrtěl hlavou.
Právě pro tohle dobré srdce měl svou dceru ze všeho nejradši.
„Můžeme si ho vzít domů?“ zeptala se Markétka a ukázala pohledem na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení bude těžké odmítnout,“ ušklíbl se Mikuláš.
„Tak se o něj postarej, než si vyzvednu učebnice. A dávej pozor, ať se nikde neztratíš. Abychom tě pak s paní učitelkou nemuseli hledat.“
Učitelka se neudržela a rozesmála se.
„No jo… To si dovedu představit, jak se maminka podiví, až se vrátíte domů s tímhle mrňouskem.“
„Já nemám maminku…“ povzdechla si dívka. „Ale moc bych si přála, aby byla.“
„Promiňte, nevěděla jsem…“ vyděšeně zamrkala učitelka.
„To nic, v pořádku,“ usmál se Mikuláš. „Odešla od nás před pěti lety. Odjela do ciziny. A já o ní od té doby nic neslyšel. Teda – my s Markétkou o ní nic neslyšeli.“
Na pár vteřin zavládlo na zadním dvoře školy ticho. Eliška mlčky hleděla na ně – na velkého, trochu neohrabaného muže s laskavýma očima a na malou holčičku s šedým kotětem v náručí, a v hrudi jí v tu chvíli něco silně bodlo.
„Zato teď budeme mít Mourka,“ rozhodně řekla Markétka a hladila kotě.
„Už jsi vymyslela jméno?“ usmál se Mikuláš.
„Jasně. Copak se dá žít beze jména?“
*****
Mikuláš si pro Markétku chodil vždycky sám. Někdy s Eliškou Novotnou prohodili jen pár vět, jindy se rozhovor protáhl až do chvíle, kdy školní dvůr úplně osiřel. Povídali si o Markétčiných úspěších, legračních příhodách ze třídy, knihách, filmech, domácích mazlíčcích a pomalu přestali vnímat, že už dávno nemluví jen o škole.
Jednoho dne Mikuláš, stojící na chodbě, počkal, až se všechny děti rozejdou, a pak rozhodně vykročil do třídy.
Eliška Novotná se nejdřív široce usmála, a pak, když si všimla krásné kytice v jeho rukou, užasla.
„To je pro vás,“ řekl Mikuláš chraptivě a podával jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Tedy – my s Markétkou moc chceme, abyste s námi povečeřela. Ve třech. Co na to říkáte, paní učitelko?“
Učitelka se začervenala, cítila, jak jí zrádně hoří uši, ale… květiny si vzala.
Voněly podzimem, domovem a – z nějakého důvodu – nadějí. „Dobře,“ odpověděla prostě. „Souhlasím.“
Stejně tak odpověděla Eliška Novotná Mikulášovi, když ji o rok později požádal o ruku.
Na matrice Markétka pevně držela Elišku Novotnou za ruku a…
…nemohla přestat zářit. V tu chvíli se cítila jako nejšťastnější holčička na světě.
„A můžu? Můžu ti teď říkat mami?“
Mladé ženě se v očích objevily slzy.
„Jestli to sama chceš, tak samozřejmě můžeš. Pro mě to bude to nejdražší slovo.“
Markétka ji pevně objala.
Vedle stál Mikuláš a díval se na ně s úsměvem na tváři.
Kdo by to byl řekl, že se jeho a Markétčin život v jeden okamžik tak zásadně změní?
Ale zázraky se přece dějí.
A tenhle zázrak, milé chlupaté štěstí, teď leží na parapetu v bytě a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.
