Petr stál na stejném místě, kde před pěti minutami nechal Aničku, zmateně se rozhlížel a uvnitř mu každou vteřinou narůstal podivný neklid. Nikde nebyla…
Mezi spoustou dětí nemohl najít jedinou. Svou dceru.
„Nechápu to,” mumlal si Petr pod vousy. „Kam se poděla? Vždyť jsem se vzdálil jen na pět minut.” Pak si všiml Zuzany Krásné, třídní učitelky své dcery, která zrovna řadila zamračené prvňáčky podle výšky, a přiběhl k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.”
Petr byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka se lekla a zmateně se na něj podívala.
„Promiňte… Kdo prosím? Všichni naši jsou, myslím, na místě.”
„Moje dcera. Anička. Před chvílí tu byla a teď není! Je zapsaná ve vaší třídě. Copak si nás nepamatujete?”
„Omluvte mě, ve třídě mám devětadvacet dětí a viděli jsme se jen párkrát.”
„A co z toho?”
„Ještě jsem si nestihla zapamatovat všechny děti a jejich rodiče od vidění.”
„A to je podle vás omluva?”
„Poslyšte, každý rodič mi přivedl své dítě osobně. Vy… Vy jste ho nepřivedl. Přišel jste až teď. Chápu, že je chaos a tak, ale… Radši mi řekněte, proč jste nechal dceru samotnou? Copak nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se může ztratit nejen sedmileté dítě, ale i dospělý.”
„Vždyť jsem jen na pár minut odskočil do obchodu pro vodu. Anička měla žízeň. Vrátil jsem se – a ona byla pryč. Sakra, vždyť jste učitelka! Neměla jste dávat pozor na děti? Kde ji mám teď hledat? Kam mohla jít?”
Zuzana se zhluboka nadechla. Byl to její první pracovní den, první vlastní třída a všechno připomínalo zlý sen.
„Uklidněte se, pane. Jak vaše dcera vypadala?”
„Říkám přece: měla velké bílé mašle.”
„Promiňte, ale v mé třídě je patnáct holek a všechny mají bílé mašle. Nevíte o nějakém dalším znamení? Co měla na sobě, třeba?”
Petr na vteřinu zmlkl. Byl tak zmatený a vyděšený, že ani nevěděl, co dodat. Ráno pomáhal dceři zavazovat ty mašle, rovnal límeček, dělal si starosti, aby neušpinila bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomil, že ji skoro neumí popsat.
„No, jaká další znamení… Sedmiletá holčička, hnědé oči a tmavé dlouhé vlasy.”
„Už je to lepší. Vzpomenete si ještě na něco?”
„No… Má žlutou aktovku s káčátky! Víte, ono má rádo zvířata, a proto si vybralo právě tuhle. Žádné jiné dítě ji určitě nemá. Proboha, kam se mohla ztratit?” mumlal Petr vzrušeně a nervózně se dál rozhlížel.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Těžko mohla opustit areál školy. Vaše Anička je tedy někde tady. Počkejte na mě tady, hned jsem zpátky.”
Zuzana Krásná přiběhla ke svým žákům, kteří přešlapovali z nohy na nohu v očekávání začátku školního shromáždění, znovu je přepočítala a obzvlášť pozorně si prohlížela dívky. Ale mezi holčičkami s krásnými bílými mašlemi Anička nebyla a nikdo z nich dívku se žlutou aktovkou s káčátky neviděl.
Když požádala kolegyni – třídní učitelku paralelní třídy – aby dohlédla na její žáky, Zuzana se rychle vrátila k Petrovi.
„Aničku nikdo ze spolužáků neviděl,” řekla. „Dovnitř školy se dostat nemohla. Takže vaše dcera musí být na pozemku. Navrhuji, abychom ji hledali společně.”
„Copak bychom to radši neměli nahlásit policii?”
„Myslím, že to není nutné. Aničku určitě najdeme,” řekla Zuzana a snažila se, aby její hlas zněl klidně a sebevědomě. I když se samozřejmě o dívku také bála.
A tak se otec a učitelka vydali Aničku hledat.
Rychle prošli školní dvůr, podívali se na hřiště, několikrát oslovili hlídače u branky. Ale zatím bez výsledku. Aničku nikdo neviděl.
„Copak vaše dcera nemá telefon?” zeptala se Zuzana, když mířili na zadní dvůr – jediné místo, kde dnes ještě nebyli.
„Má, samozřejmě,” povzdechl si Petr. „Jenže její telefon mám teď já. Nestihl jsem jí ho dát…”
„Škoda, že jste nestihl…” povzdechla si učitelka po něm.
„Jen aby se nic nestalo… jen aby se jí nic nestalo,” opakoval Petr téměř šeptem.
Zuzana Krásná nic neodpovídala. Přemýšlela o tom, že teď neručí jen za děti, ale i za důvěru rodičů. A pokud se dítěti skutečně stalo něco vážného…
Mezitím stála dívka s bílými mašlemi a žlutou aktovkou s káčátky na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a mluvila na kotě, které sedělo na větvi přímo nad její hlavou a nemohlo slézt. Jak ho jen přemlouvala, aby slezlo, ale kotě na to jen žalostně mňoukalo.
„No tak, maličký, skoč,” říkala kotěti Anička. „Já tě chytím. Čestné slovo, chytím.”
Kotě se jakoby snažilo skočit, ale v poslední chvíli ho strach ochromil, a ono se ještě víc přitisklo k větvi a znovu začalo mňoukat. A to tak žalostně, že Anička málem plakala.
Když dívka pochopila, že to sama nezvládne – běžela pro pomoc.
A když zatočila za roh školy, nečekaně potkala tátu a Zuzanu Krásnou. Měli nějak vyděšený výraz.
„Dcero, kam jsi zmizela?” přiběhl k ní Petr. „Málem jsem se zbláznil. Co tady vůbec děláš?”
„Tati, můžeš mi vynadat potom, jo?” odpověděla Anička. „Ale teď… Teď potřebuju tvoji pomoc.”
„Co se stalo?”
„Pojď se mnou.”
Chytila otce za ruku, druhou rukou chytla Zuzanu Krásnou a sebevědomě je vedla za školu.
Nic nechápající dospělí se na sebe podívali a mlčky šli za dívkou. Nakonec je Anička dovedla ke stromu a ukázala prstem nahoru:
„Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho, prosím.”
„Aničko, nechtěla bys tátovi říct, jak ses sem vlastně dostala? Kde jsem ti řekl, abys čekala?”
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, viděla jsem, jak se nějaký pes honí za tímhle kotětem, a běžela jsem za nimi. Kotě se strachem vylezlo na strom a pes na něj štěkal. No a psa jsem odehnala… Ale kotě už dostat nemůžu.”
„Ty jsi sama odehnala velkého psa?” zeptala se udiveně Zuzana Krásná.
„Hm,” přikývla Anička. „Řekla jsem mu, že teď přijde můj táta, a když neodejde samo, tak mu můj táta pomůže. A ono odešlo. A kotě pořád sedí, chudáček, tam nahoře. Tati, sundáš ho? Jak dlouho tady budeme stát a nic nedělat?” dupala nespokojeně Anička nožkou. „Vždyť se bojí…”
Petr skepticky pohlédl na tenké větve a pochopil, že se svými devadesáti kily navíc tady nemá co dělat. Jiná věc byla učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě zvládla.
„Copak se na mě tak díváte?” zeptala se udiveně Zuzana Krásná. „Já tam nelezu. Ani na tu větev nedosáhnu.”
„Já vás nadzvednu,” usmál se Petr.
„Ještě něco!”
„Ale prosím,” chytila Anička učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. A co když spadne?”
Zuzana Krásná zvedla hlavu.
Kotě znovu žalostně zamňoukalo, jako by skutečně chápalo, že se jedná o něj.
„Dobře,” řekla konečně. „Ale jen pokud mě, pane, budete držet opravdu pevně a neupustíte mě.”
„Slibuji, že všechno bude v pořádku,” usmál se Petr.
Zuzana Krásná se posadila na Petrova široká ramena, ten ji hned s lehkostí zvedl, a pak se postavila na ramena oběma nohama, a držíc se jednou rukou větve, druhou se za povzbuzujících výkřiků dívky a jejího otce – ze všech sil snažila dosáhnout na kotě.
„Ještě kousek…” povzbuzoval ji Petr. „Už skoro máte.”
Kotě se nejdřív ustrašeně couvlo, pak sebralo odvahu, opatrně vykročilo vstříc a…
„Povedlo se! Povedlo se!” radostně zatleskala Anička. „Vy jste ale šikovná, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Neupusť ji.”
Když Zuzana Krásná konečně stála na zemi, Anička hned natáhla ruce ke kotěti a přitiskla si ho k sobě.
A ono hned tiše začalo příst.
„No vida,” usmál se Petr. „Díky bohu, všichni jsme živí a zdraví. Ale jak jsi mě vyděsila, dceruško, tím svým tajemným zmizením.”
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě vyděsit. Jen jsem ho nemohla nechat samotného. Sám by neslezl.”
Petr se na Aničku podíval a jen zavrtěl hlavou.
Právě pro toto dobré srdce měl svou dceru nejradši na celém světě.
„Můžeme si ho vzít domů?” zeptala se Anička a pohledem ukázala na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení bude těžké odmítnout,” ušklíbl se Petr.
„Tak na něj dohlédni, než si vyzvednu učebnice. A dávej pozor – už se nikde neztrat. Ať tě pak s paní učitelkou nemusíme hledat.”
Učitelka se neudržela a rozesmála se.
„No jo… Umím si představit, jak se maminka podiví, až se vrátíte domů s tímhle mrňousem.”
„Já maminku nemám…” povzdechla si dívka. „Ale moc bych chtěla, aby byla.”
„Promiňte, nevěděla jsem…” vyděšeně zatleskala řasami učitelka.
„Nic se nestalo, všechno v pořádku,” usmál se Petr. „Odešla od nás před pěti lety. Odjela do zahraničí. A já o ní od té doby nic neslyšel. Teda – my s Aničkou o ní nic neslyšeli.”
Na pár vteřin na zadním dvoře školy zavládlo ticho. Zuzana mlčky pozorovala je – velkého, trochu neohrabaného muže s laskavýma očima a malou holčičku s šedým kotětem v náručí, a v hrudi jí v tu chvíli něco silně píchlo.
„Zato teď budeme mít Mícu,” řekla rozhodně Anička a hladila kotě.
„Už jsi vymyslela jméno?” usmál se Petr.
„Samozřejmě. Copak se dá žít beze jména?”
*****
Petr pro Aničku chodil vždycky sám. Někdy si se Zuzanou Krásnou vyměnili jen pár vět, někdy se rozhovor protáhl, až školní dvůr úplně osiřel. Bavili se o Aniččiných úspěších, vtipných historkách ze třídy, knihách, filmech, domácích mazlíčcích a postupně přestali vnímat, že už dávno nemluví jen o škole.
Jednou Petr, stojící na chodbě, počkal, až se všechny děti rozptýlí, a pak rozhodně vstoupil do třídy.
Zuzana Krásná se nejdřív široce usmála, a pak si všimla, že drží v rukou krásnou kytici, a podivila se.
„To je pro vás,” řekl Petr chraptivě a podával jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Teda – já s Aničkou moc chceme, abyste s námi povečeřela. Ve třech. Co na to říkáte, paní učitelko?”
Učitelka se začervenala, cítila, jak jí zrádně pálí uši, ale… květiny si vzala.
Voněly podzimem, domovem a z nějakého důvodu – nadějí.
„Dobře,” odpověděla prostě. „Souhlasím.”
Úplně stejně odpověděla Zuzana Krásná Petrovi, když ji o rok později požádal o ruku.
Na matrice držela Anička Zuzanu Krásnou pevně za ruku a…
…nemohla se přestat usmívat. V tu chvíli se cítila jako nejšťastnější holčička na světě.
„A můžu… Můžu ti teď říkat mami?”
Mladé ženě vytryskly slzy.
„Jestli to tak sama chceš, tak samozřejmě můžeš. Pro mě to bude to nejdražší slovo.”
Anička ji pevně objala.
Vedle stál Petr a díval se na ně s úsměvem na tváři.
Kdo by byl řekl, že se jeho a Aniččin život v jednom okamžiku tak zásadně změní?
Ale zázraky se přece jen dějí.
A ten zázrak, milé chlupaté zázraky, právě leží na parapetu v bytě a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.
