„Běž domů! Tam si to s tebou vyřídím!“ – utrhl se nespokojeně Marek. „Ještě aby nás tu někdo na ulici sledoval při hádce!“ „No tak prosím!“ – odfrkla si Bára. „Tohle teda!“ „Báro, nedráždi mě a nežeň mě do hříchu!“ pohrozil Marek. „Doma si promluvíme!“ – „Jéje, jaký ty jsi přísný!“ odhodila cop za záda a vykročila směrem k domu. Marek počkal, až Bára zmizí za rohem, vytáhl telefon a zamumlal do mikrofonu: „Jo, už šla domů! Tak ji tam pěkně přivítejte! Sami víte, jak jsme se domluvili – a sklep, aby se jí trošku zkrotily manýry! Hned jsem tam!“ Telefon schoval do kapsy a chystal se už vejít do večerky, aby si připil na „výchovu ženy“, když ho za rukáv zadržel neznámý chlap. „Omlouvám se, že vás ruším,“ pousmál se nesměle muž. „Ale měl jste tu s sebou nějakou slečnu…“ „Moje žena. A co jako?“ zamračil se Marek. „Ne, nic…“ usmál se o to vlezleji a omluvněji. „Jen – prosím vás, nejmenovala se vaše žena náhodou Barbora Melníková?“ „Ano, Barbora,“ přikývl Marek. „Před svatbou byla Melníková. Co vás na tom tak zajímá?“ „A… po otci je, tuším, Sergejevna?“ „Jo!“ odsekl rozmrzele Marek. „Odkud ji vůbec znáte?“ „Promiňte, já ji neznám osobně… jsem v podstatě takový její fanoušek!“ „Hele, fanoušku, spočítám ti žebra a pro sichr ti dvě vyndám, abys držel linii!“ zavrčel Marek, evidentně si chránící teritorium. „Co to má znamenat tohle povídání o fanouškovi?! Chceš mi snad přebrat manželku?“ „Ale ne! To jste mě úplně špatně pochopil! Já to myslím, jakože obdivuju její talent!“ „Jaký talent? Bára žádné výjimečné talenty nemá!“ zakoktal trochu zmateně Marek. „Ale nechte toho! Dostat doživotní diskvalifikaci v osmnácti za přílišnou brutalitu v thajském boxu – to je přece umění! Tomu říkám talent! Škoda, že po pár výhrách v soukromých zápasech toho nechala. Sledovat ji v ringu byla radost!“ Marek se chvěl, když se pokoušel nahmatat v kapse mobil. Ten mu v nestřežené chvíli vypadl, roztříštil se o dlažbu a už nešel zapnout. Marek utíkal domů a brumlal si popaměti: „Ježišmarjá, jen ať to stihnu!“ Když se ve vesnici objevila nová obyvatelka, Marek si Báry ihned všiml. Kdo taky ne? Mladá, sportovní, sympatická, veselá. Ještě ke všemu nastoupila do školy jako tělocvikářka na prvním stupni. Hned všichni tipovali, že je to nějaká studentka na umístěnku, která po povinné praxi zase zmizí. Jenže ona měla už pětadvacet a přijela sem prý natrvalo. A sama! Zázemí žádné, rodinu nepřivezla. Hned se rozjely drby: „To není čistý! Takhle mladá a přistěhuje se sem dobrovolně? Vsadím se, že něco tají!“ Nakonec po pár měsících své dojemné osudy vyložila v kabinetě: „Moji rodiče mají firmu, ale když přišla krize a přišli na buben, rozhodli se, že mě provdají za někoho, kdo jim pomůže z bryndy. Jenže toho krasavce bych radši neviděla, než si ho vzít. Utekla jsem!“ „A fakt jsi tu sama?“ nevěřila jí kolegyně. „Radši budu sama zápasit v životě než jako zboží na prodej!“ A časem si Bára našla i lásku. První se rozhodl Marek: „Vezmu si ji! Žádný příbuzný tu nemá, naše holky jsou už pěkně rozmazlený, tahle je aspoň odjinud!“ Rodině se Bára zamlouvala. Silná, zdravá, sportovní! Šikovná do domácnosti i na děti, práce ve škole žádná dřina! Skvělá partie! A když bude zlobit, naučíme po našem, rodinně! Byli si jisti, že svatba bude – Marek byl fešák, ještě k tomu zástupce ředitele na zeleninové základně. U zaměstnanců sice nebyl oblíbený, přísný na tresty, brácha šéfem ochranky a často až moc tvrdý, ale aspoň skončily všechny krádeže! Prostě ve vsi platila rodina za elitu. Bára souhlasila na rande, pak vztah, pak svatba, Marek si ji nastěhoval domů: „Nevěsto, tady žijeme pospolu! Tak u nás to chodí!“ Bára kývla, ale přiznala: „Domácí práce neumím, měli jsme na to lidi.“ Tchán v žertu: „To tě naučíme!“ Tchýně: „V naší rodině platí stará pravidla – muž je hlava, žena krk! U nás je to už odjakživa – posloucháš muže, ctíš jeho rodinu, a když budeš hodná, nic ti nechybí! Vše, co děláme, děláme společně!“ Bára se smířila, ale hned upozornila: „Ale nesnáším křivdu.“ Sliby o rovnoprávnosti brzy odvál vítr. Po měsíci nesměla skoro z domu, jen škola-krám-domov, jinak pořád práce, pole, slepice, kachny… „Vesnice není město, tady je to jinak!“ Krátila se jí svoboda, osobní čas nula. Kamarádky? „Na vesnici vdaná ženská žádné nepotřebuje,“ měla jasno tchýně. A na veřejnost bez muže? „To se tu nenosí!“ Bára se ale nenechala zlomit, práci dělala, ale požadovala férovost. Když měla pocit, že je to nefér, ozvala se. Po dvou a půl letech měla rodina jí už dost. „S ní je těžko žít! Pořád má nějaké připomínky!“ Jednoho dne došli doma k nápadu, jak ji přeučit: Marek ji vyláká na procházku, pak ji pošle domů a rodina ji „vychová“. „Jestli nebude chápat slova, přidáme na síle! Když bude odporovat, strčíme ji do sklepa, ve škole nahlásíme dovolenou!“ Bára ale netušila, že je už za všechno připravená. Domů už Marek nestihl doběhnout včas – vstupní branka sice na místě, ale dveře do domu nikde, jako by nikdy neexistovaly. V síni seděl zničený bratr Mikuláš s polámanou rukou, otec bez smyslů mezi štípanci nábytku, matka na zemi s kolosální modřinou a v ruce přeražený váleček na těsto. V kuchyni seděla Bára a spokojeně pila čaj. „Miláčku, přišel sis pro svou dávku?“ pohlédla na Marka. „N-ne…“ zakoktal on. „Tak to fakt nevím, co ti nabídnout,“ zamyslela se Bára. „Možná by to chtělo trochu spravedlnosti v rodinných vztazích?“ „Takové věci jsi měla říct dopředu!“ vyhrkl Marek. „Vždyť jsi…“ „Vím, kde je míra! Každý dostal, nač si přišel. Kdo po mně šel, tím jsem ho vyřídila! Váleček jsem zlomila o koleno, mámu jsem vůbec nebouchla – vrazila do dveří, když utíkala z předsíně!“ „A jak budeme žít dál?“ zeptal se Marek. „Myslím, že klidně a spravedlivě,” usmála se Bára. “A na rozvod zapomeň, čekáme miminko! A moje dítě bude mít tátu!“ Marek polkl: „Dobře, miláčku!“ A když se všichni dali zase dokupy, pravidla domácnosti se trochu poupravila. Od té chvíle zavládl doma klid a žádná křivda už se neopakovala!

Jdi domů! Tam si to s tebou vyříkám! zahudral nespokojeně Milan. Ještě by tak někdo z okolojdoucích měl divadlo!

Klidně! odsekla Žofie a protočila oči. To je mi tedy něco!

Žofie, nedráždi mě! pohrozil Milan. Doma si promluvíme!

No teda! Jaký ty jsi hrozně drsný! přehnula si cop za záda a vydala se směrem ke vchodu.

Milan počkal, až se Žofie vzdálí a pak vytáhl mobil, do mikrofonu polohlasně řekl:

Jo, jde domů! Tak ji tam pěkně přivítejte! Však víte, domluvené! A dolů do sklepa, ať si vyčistí hlavu! Já dorazím za chvíli!

Strčil telefon do kapsy a už chtěl vejít do samoobsluhy, aby úspěšné manželské mravní ponaučení trochu oslavil, když ho zastavil neznámý muž.

Promiňte, že vás takhle zdržuju! nervózně se usmál cizinec. Ta dívka, co tu s vámi šla…

Moje manželka, a co má být? zamračil se Milan.

Ale nic, samozřejmě! jeho úsměv byl najednou dost křečovitý. Prosím vás, nejmenuje se vaše paní Žofie Šebestová?

Žofie, přesně tak, přikývl Milan. A před svatbou byla samozřejmě Šebestová. O co jde?

A je to Žofie, dcera Sergeje?

Ano! Milan popuzeně odpověděl. Odkud znáte mou ženu?

Promiňte, a narodila se náhodou v třiadevadesátém?

Milan to v hlavě přepočítal a odpověděl:

Jo, přesně tak. Proč se tolik vyptáváte a odkud znáte Žofii? Milan znervózněl.

Žofie přišla do jejich městečka před třemi lety. Nikdo ji tu tehdy neznal. Sama říkala, že utekla od rodičů, kteří ji chtěli silou provdat.

A teď k nim zavítá neznámá tvář, která Žofii zná až podezřele dobře.

No, osobně ji samozřejmě neznám! zčervenal muž. Já jsem takový obdivovatel!

Hele, jaký obdivovatel? Povím ti, že ti spočítám žebra a dvě ti na památku odtrhnu, aby sis lépe střežil postavu! pohrozil Milan. Co je to za řeči? Zbalil sis na mojí ženu zálusk?

Ale ne, vůbec ne! mával rukama neznámý. Nemyslel jsem to tak! Obdivuju její talent!

Jaký talent, prosím tě, Žofie žádný zvláštní talent nemá, zarazil se Milan.

Kdepak! Získat doživotní zákaz v thajském boxu už v osmnácti za přílišnou tvrdost, to je přece výkon! vyhrkl muž.

Škoda, že po pár vyhraných turnajích přestala zápasit! Bylo na ni radost na ringu pohledět!

Milan se třesoucíma rukama pokoušel vytáhnout mobil, ale ten mu vypadl a rozsypal se na asfaltu. Když ho rychle posbíral, telefon už se nezapnul.

Milan běží domů! A v duchu se tiše modlí:

Hlavně abych stihl!

Když se ve vesnici objevila nová obyvatelka, Milan si jí hned všiml. Kdo by taky ne? Mladá, sportovní, hezká, veselá. Navíc nastoupila na základce jako učitelka tělocviku v prvním stupni.

Všichni si mysleli, že je to studentka na stáži, která to tu odkroutí a pojede. Ale ukázalo se, že je jí pětadvacet a přijela natrvalo.

Brzy začali místní čekat, že za ní přemigruje rodina, ale zůstala tu sama.

Co to má znamenat? šuškat ženy. Mladá, hezká a přijede zrovna k nám! Vsadím se, že v tom vězí nějaká pekelná tajnost!

Jaká tajemství by dneska měla mít? mávla rukou jiná. Určitě se spálila s chlapem a teď si sem přijela lízat rány!

Nebo se pohádala s rodiči a utekla! To se taky stává, viděla jsem v televizi!

Milan si Žofii prohlížel, ale nikam nespěchal.

Kdo ví, co má za minulost… až to bude jasné, pak se uvidí.

Práce ve škole není jen dřina a únava. Je to také sborovna, kde každý vylije srdce.

Za půl roku z ní kolegové dostali její příběh.

Rodiče měli firmy, byli slušní. Ale nastaly problémy, obchodní partneři je vypekli.

Nakonec šlo všechno do kopru. Táta pak vymyslel, že mě provdá za nějakého podnikatele, aby zachránil byznys.

Kdybyste toho fešáka viděli! Raději jsem zdrhla!

A jsi tu opravdu sama? vrtěla hlavou jedna učitelka.

Všude žijí lidé, pokrčila rameny Žofie. Ale raději budu sama, než abych se vdala z donucení!

A stejně by to ani nebyla svatba, ale prodej! Ani zboží být nechci!

Určitě tu najdeš lásku! utěšovaly ji kolegyně. Máme tu i milé lidi!

Když se po vesnici roznesly skutečnosti z jejích úst, Milan měl jasno.

Tu si vezmu! Naše nevěsty jsou lakomé a drzé, tahle je cizí! Její příbuzné tu nikdy neuvidíme! říkal doma mámě, tátovi a staršímu bratrovi.

Mladá, zdravá, sportovní! Náhoda, že učí tělocvik? Děti zdravé nám dá, doma pomůže! Učitelka toho má ve škole stejně málo!

Skvělá partie! souhlasila rodina. A když bude zlobit, naučíme ji po našem, jednoduše!

Byli si jisti svatbou, protože Milan byl fešák. A k tomu zástupce vedoucího zeleninové centrály.

Když přijela kontrola, byl zbožíznalec. Ale zoptimalizoval, navrhoval změny. Byl tak neodbytný, že si ho tam nechali. Z Milana udělali zástupce.

Víš jak, tak dělej! A uděláš-li, pak budeš zodpovídat!

Smáli se, že iniciativa se trestá. Jenže zeleninovou centrálu Milan proměnil. Prokázal se jako schopný vedoucí.

Pracovníci si sice stěžovali, že Milan je při trestech přísný, jeho starší bratr jmenovaný šéfem ochranky byl doslova postrach.

Schnilou mrkev vyhodit nedají! A nebojí se použít sílu, brácha bráchu kryje!

Ale i navzdory tomu už zeleninu nikdo nekradl.

Jak by mohla Žofie takovému vzornému nápadníkovi říct ne? Prvně s ním chodila, pak přijímala květiny a nakonec řekla ano.

Milan si Žofii vyzvedl z ubytovny a přivedl domů.

Nevěsto, jasné, že tu žijeme jako velká rodina, rozjela se tchyně.

Všechno děláme spolu, pomáháme si! Nevím, jak jste to měli doma, ale my máme svoje zásady!

My jsme doma pravidla neměli, usmála se Žofie. Víte, že jsem právě od pravidel uprchla! Teď když jsem Milanova žena, naučím se žít podle těch našich!

Takové prohlášení rodinu okouzlilo.

Ale nic neumím, dodala rozpačitě Žofie. U nás měli rodiče na všechno personál.

To bude! usmál se tchán. Naučíme tě! Učíš přece!

V zásadě ano, usmála se. Jen nesnáším nespravedlnost.

Milá zlatá, přidala se tchyně, spravedlnost je relativní! U rodiny platí osvědčená pravidla!

Cti muže i jeho rodinu! Respektuj je stejně, jak chceš, aby oni ctili tebe! Ženu zdobí poslušnost a něha! Muži se starají, řeší velké záležitosti!

Když je to tak, pokrčila Žofie rameny. Doufám ale, že tu nejsou středověké tresty?

Biče nemáme, koně nechováme! uchechtl se tchán.

Ovšem tehdy měla Žofie tušení. Měsíc po svatbě se její svoboda smrskla na minimum.

Pouze práce a nákup! Jinak:

Kam jdeš? Práce tu dost! Je tu zelenina, slepice, kachny! Žofie! křičela Natálie, Milanova matka. Jsme rodina! Sama to neutáhnu!

V tomhle nelhala. Milan s bratrem neustále pracovali, od rána do noci, někdy i celou noc. Protože zeleninová centrála frčela bez přestání.

Tchán měl bolavá záda a nohy, spíš jen radil. Všechno nakonec zůstalo na Natálii a Žofii.

Jenže Natálie už neměla mladá léta. Někdy tlak, někdy klouby, jindy migréna. Domácnost však pauzy nezná!

A co osobní život? ptala se Žofie. Nemyslím tím vztah s mužem, ale vlastní život! Kino, kavárna, procházka Ještě tu nemám kamarádky!

Vdaná žena kamarádky nepotřebuje! A věř mi, škody i jen hrozí víc než užitku!

A kino či kavárnu, to máš řešit s manželem! A bez chlapa se tu na veřejnosti neukazuje, to bys byla propíraná ještě za sto let!

To vážně? divila se Žofie.

Ty žiješ zvykem z velkoměsta! Tady každý na každého vidí! Jediný krok stranou a už ti místo jména nadělí nálepky, smazat ani vymluvit se nedá! A ty učíš! Klidně by tě mohli vyhodit!

Ano, zní to logicky, ale pohřbít se v domácnosti Žofie nemínila.

Pracovala, plnila pokyny, ale požadovala stejný přístup! Uměla si dupnout, někdy zvýšila hlas, někdy poslala kamsi.

Když pracovat, tak fér! říkala. Když někteří leží, já nic dělat nebudu!

Dva a půl roku po svatbě A Žofie se nezklidnila. Chce, aby všichni makali stejně. Jinak i ona odmítá.

Má ta Žofie povahu! bědovala Natálie, když Žofie šla do obchodu. Horší jak pelyněk! Jedno jí řekneš, pět spátky dostaneš!

Ani mě nerespektuje! žaloval Dmitrij, tchán. Poprosím o polštářek či vodu, ona odbude, že má práci!

Milane, takhle to nejde, řekl jeho bratr Martin. Uráží rodiče! Kde jsme, abychom to trpěli?

Já vím, je drzá! Přitom já jsem muž! Musíme ji zkrotit, jako zvíře v manéži! A děti nemáme! Až budou, usedne na trůn a přikáže nám!

Musíme ji nachystat řekl Martin. Vezmi ji na procházku do centra a pak ji nech dojít samotnou! My ji tady čekáme a domluvíme jí!

Když to pochopí, dobře. Když ne, přitvrdíme. A kdyby se chtěla vzpouzet, zamkneme ji do sklepa, ve škole řekneme, že je na dovolené! Měsíc, a uklidní se!

A tak to provedli. Milan bral Žofii na procházku, rodina připravena, rozohněná, čekali zvonění od Milana, kdy Žofie vyrazí.

Ale Milan to nestihl.

Branka byla na místě, ovšem dveře domu jako by nikdy neexistovaly. Uvnitř seděl Martin a kvílel s polámanou rukou. Milan mu vyrval telefon, vytočil sanitku a přistrčil bratrovi k uchu:

Nadiktuj adresu! křikl Milan přes šok. A řekni, ať pošlou víc sanitek!

Martin kýval hlavou, bolestí zkřivený.

V předsíni ležel rozlámaný nábytek i táta. Sice v bezvědomí, ale živý. To byla úleva. V kuchyni, u dveří, seděla máma.

Seděla na zemi, na tváři se jí dělal parádní monokl a v rukách svírala přeražený váleček na těsto.

Za stolem si tiše popíjela čaj Žofie.

Miláčku? zvedla k Milanovi pohled Žofie. Chceš taky svou porci?

N-ne, zamumlal Milan.

Pak ani nevím, co ti nabídnout, zamyslela se Žofie. Možná trochu férovosti do rodiny?

To jsi měla říct dřív! vykřikl Milan. Vždyť jsi málem…

Já vím, kde je míra! Každý dostal po zásluze! Co na mě vzal, tím dostal!

A ten váleček přerazila jsem si ho o koleno! A mamince jsem nic neudělala, bouchnula do dveří, když utíkala!

A jak budeme žít dál? povytáhl Milan.

Společně! usmála se Žofie. A hlavně podle pravidel, na rovinu! A o rozvod ani nepřemýšlej, čekám dítě! A naše dítě otce mít bude!

Milan polkl:

Dobře, miláčku…

Když se všichni vyzdravili a zklidnili, rodinná pravidla byla přepsána.

Pak už doma vládly klid a pohoda. A už nikdy si nikdo nedovolil vůči nikomu bezpráví.