Přepínání pole vyhledávání
Ale to není můj syn. To je syn mojí sousedky, Katky. Tvůj muž k ní chodil často, a tak mu přinesla jeho syna. Stejný zrzavý a pihatý jako on, není třeba žádné testy. A co ode mě chcete? Můj muž před nedávnem zemřel, já opravdu nevím, s kým kde co měl… Jenže Katka už je taky dávno po smrti.
Propichovala jsem záhony, když jsem ve dvoře zaslechla volání. Setřela jsem si pot z čela a vyšla ke vrátkům. Stála tam cizí žena.
Dobrý den, paní Antonie! Potřebuju s vámi mluvit.
Dobrý den i vám. Tak pojďte dál, když už jste tu…
Pozvala jsem ji do kuchyně a postavila vodu na čaj. Hlavou mi běžely otázky, co asi chce.
Jmenuji se Nina. Osobně se neznáme, ale lidé mi pověděli, jak to u vás je. Nebudu chodit kolem horké kaše… Váš zesnulý muž má syna, Matýska. Je mu tři roky.
Podívala jsem se na ni překvapeně. Na to, že by byla Matýskova matka, vypadala už dost stará.
Ale to není u mě syn. Je to u sousedky, Katky. Tvůj muž tam často chodil, a syn je celý po něm. Stejný zrzavý, stejné pihy. Poznat to hned, žádné zkoumání netřeba.
A co po mně chcete vy? Můj muž už nežije. Netuším, kde všude se toulal.
Jenže Katka už je taky pryč… Zanedbala zápal plic a už ji odvezli. A chlapec je teď sirotek.
Katka neměla ani otce, ani matku. Přistěhovala se, pracovala jako prodavačka ve smíšeném zboží…
Chudák kluk, čeká ho jen dětský domov…
Já mám své děti, dvě dcery, a ty mám ze zákonitého manželství. Co si myslíte? Že si vezmu domů dítě, které si muž nadělal někde jinde? Máte odvahu přijít za jeho ženou a navrhnout jí, aby ho vzala k sobě…
Ale vždyť to je bratr vašich dívek. Není vám lhostejný… A Matýsek je moc hodný, mazlivý kluk. Teď je v nemocnici, připravují pro něj papíry.
Nedržte mě tu citově vydírat… Kolik dětí ten můj muž vlastně měl? Chcete, abych je všechny vychovávala?
Rozmyslete si to… Mojí povinností bylo vás jen upozornit.
Nina odešla. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu s hrnkem čaje v ruce a zadumaně hleděla před sebe…
***
S Jirkou jsem se seznámila hned, jak jsem dostala diplom. Slavila jsem s kamarádkami a přišli za námi kluci.
Jirka vyčníval zrzavými vlasy a tvář měl samou pihu.
Byl veselý, vtipný, básně recitoval, rád bavil ostatní. Nabídl se, že mě doprovodí domů.
A pak jsme už byli manželé.
Bydleli jsme s babičkou, a když umřela, zůstal nám její dům. Narodila se nám Valentýna a za dva roky Alenka. Žili jsme skromně, pořád nám chyběly peníze.
Pak začal Jirka pít. Bojovala jsem s tím, marně. Občas zmizel i na několik dní. Ztratili ho i v práci, a já makala na dvě směny najednou.
Rozhodla jsem se rozvést.
Chtěla jsem s holkama odejít do města. Teta tam byla sama, nabízela mi pokoj, a práci bych určitě někde našla.
Jenže Jirka opilý vběhl pod auto a už se nevrátil.
Bylo mi ho líto, seděla jsem u rakve a brečela, stejně jako holky. Přesto byl jejich tatínek…
A teď zjišťuju, že má ještě dítě někde stranou…
Do kuchyně vstoupila starší dcera Valentýna, vysoká, štíhlá, podobná mně, ale zrzka po otci.
Mami, máme něco k jídlu? S holkama jdeme do kina a já mám hrozný hlad! Proč jsi tak zamyšlená?
Zpracovávám novinu… Právě jsem se dozvěděla, že otec má někde syna, je mu tři roky. Ani matka už nežije, tak půjde do dětského domova. Navrhli mi, abych si ho vzala…
To snad ne… Kdo je jeho matka, znáš ji?
Ne. Prý se jmenuje Kateřina, ale příjmení neznám…
A co hodláš dělat? A kde kluk teď je? Nemá žádné jiné příbuzné?
Asi opravdu nemá. Je teď v nemocnici, chystají pro něj papíry… Prý je dočista po otci. Tady máš vařené brambory se špekáčkem.
Valča se pustila do jídla, přišla i Alenka. Dívala jsem se na ty moje holky, obě zrzavé, a smála se v duchu… Ty geny jsou silné!
Druhý den přišla Valča s tímhle:
Mami, byli jsme s Alenkou v nemocnici… Přišly jsme se na brášku podívat. Je kouzelný, takový baculatý, a strašně se podobá nám, sluníčko zrzavé. Pláče, chce svoji mámu…
Přinesly jsme mu jablíčko a pomeranč. Stojí v postýlce, ručky natahuje… Sestřička nám dovolila si s ním chvíli hrát. Mami… Pojďme si ho vzít domů. Vždyť je to náš bratr…
Rozčílila jsem se na dceru.
Už jen tohle mi scházelo! Otec si někde pořizoval děti a já to mám všechno zachraňovat? Mám sama dost starostí… Tobě se to lehce mluví…
Jiní berou do péče sirotky, a tady je to přece náš, vlastní bráška! On za nic nemůže. Děti nemohou za hříchy svých rodičů!
A jak ho asi uživíme? Dřu se nad zemědělstvím, prodávám zeleninu, jak můžu, a ty bys ke mně přidala další hladový krk…
Teď půjdeš na vysokou, budeš potřebovat peníze, i Alenka roste, pořád něco potřebuje…
Když ho vezmeš do opatrovnictví, stát dává nějakou podporu… Mami, vždyť jsi matka, není ti ho líto? Vím, že táta udělal chybu, ale on je přece náš bratr…
Byla jsem na manžela a na dceru naštvaná. Jak lehce to vymyslela, přišít mi další dítě…
Nakonec jsem se rozhodla, že se na toho kluka půjdu aspoň podívat. Další den jsem dorazila do nemocnice.
Dobrý den, prosím vás, kde tu leží ten chlapec Matýsek, tři roky, posílají ho do dětského domova, zeptala jsem se sestřičky u vchodu.
A vy jste pro něj kdo? Co po něm chcete?
Chci se jen podívat. Je to dítě mého muže, ale s jinou ženou… Bohužel.
Tak se běžte podívat, na co čekáte. Včera tu byly vaše dcery, hrály si s ním, i když by to správně nemělo být povoleno… Pak plakal a volal maminku.
Já jen na chviličku, ani na ruce ho nevezmu…
Tak se běžte podívat…
Otevřela jsem dveře a zůstala jsem stát. Před sebou jsem viděla malého Jirku…
Zrzavé kudrliny, modré oči. Krásný kluk. Seděl v postýlce a skládal kostky. Když mě uviděl, usmál se.
Teto… Kde je maminka? Ma-ma?…
Maminka už tu není, Matýsku…
Já chci domů…
A rozplakal se. Srdce se mi sevřelo. Přistoupila jsem k postýlce a vzala ho do náruče.
Paní, vy odejdete a já tu budu poslouchat jeho křik! Co to děláte? Okamžitě ho vraťte zpátky! rozčilila se sestřička.
Matýsku, neplač, zlatíčko…
Hladila jsem ho po hlavičce a utírala mu slzy.
Vem si mě domů… Jsem hladový, a nikdo si tu se mnou nehraje…
Dobře, Matýsku… Slibuju, že se vrátím. Neplakej, ano?
Domů jsem šla už rozhodnutá. Všechen hněv na manžela a dceru zmizel v tu chvíli, když jsem viděla toho nešťastného drobečka, který byl tak podobný mým holkám.
***
O patnáct let později.
Matýsek odjíždí do Prahy na školu. Tak rychle ten čas utekl.
Piš mi, Matěji, a jezdívej často domů… Mám o tebe strach, teď jsou těžké časy…
Neboj se mami, všechno zvládnu! Slibuju, že tě nezklamu! Dva roky techniky utečou jako voda.
Potom půjdu pracovat, Aleš Sýkora říkal, že jeho strýc dobře platí v servisu, a já jsem šikovný na opravy aut vždyť víš, budu už mít i diplom.
Můj šikovný kluk, pohladila jsem ho po neposlušných zrzavých vlasech…
***
Život je jako úzká pěšina v lese, někdy nás zavede tam, kde bychom to vůbec nečekali.
Myslela jsem si, že osud mi poslal jen soud, další břímě po manželově zradě.
Ale nakonec se v trní bolesti schoval křehký výhonek kluk, který za nic nemohl, jen se narodil.
Někdy srdce uvidí to, co oči přehlížejí.
V Matýskovi jsem spatřila nejen mužovu krev, ale hlavně osamělou dětskou duši, co potřebovala lásku.
Už jsem neslyšela cizí dítě, ale tiché: Maminko…
A já, navzdory obavám, únavě, všemu, natáhla ruku.
Léta ukázala, že laskavost není slabost, ale dar. Matýsek nebyl další hladový krk. Byl tím, kdo mi nosil vodu k záhonům, když jsem pracovala venku.
Tím, kdo rozesmával sestry, když jim bylo smutno. Tím, kdo mi vyrostl a říkal: Děkuju, mami. A v těch slovech byl celý můj svět.
