A taky jsem pochopil, že tchyně vlastně není tak nepříjemná ženská, jak jsem si všechny ty roky myslel.
Ráno třicátého prosince bylo jako každé jiné za posledních dvanáct let, co s Evou bydlíme spolu. On, tedy Lukáš, vyrazil brzy ráno na myslivost a vrátí se až na Silvestra na oběd, syn je u babičky a já, Petr, jsem zase doma sám.
Za tu dobu jsem si zvykl, Lukáš byl vášnivý rybář a myslivec, každý víkend a svátek trávil někde v lese, ať prší nebo sněží. Já zůstával doma a čekal. Ale dneska na mě padla jakási tesknota a samota.
Kdysi jsem podobné dny trávil úklidem, vařením, pořád se doma něco najde. Silvestr slavíme tradičně u tchyně v Hradci Králové, už dvanáct let nic jiného. Ale tentokrát se mi nechtělo do ničeho pustit, na co jsem sáhl, to mi vypadlo z rukou.
Proto mi přišel vhod telefon od kamarádky. Nejlepší kamarádka od základky, Ilona, nikdy nebyla žádné ořezávátko, rozvedená, a často nás pár přátel svolávala k sobě na byt. Tentokrát mi taky zavolala.
Tak co, zase sedíš doma jak kůl v plotě? ptala se spíš pro formu. Lukáš zase někde v lese? Přijď večer ke mně, bude parta, proč doma smutnit?
Nic jsem nesliboval, ani jsem se nikam nechystal, jenže s večerem se dostavila opravdová samota. Najednou jsem vzpomínal na všechno, a zrovna dnes mi bylo líto, že manžel není se mnou. Všechny roky byl můj život jen práce, domácnost, syn. Nikam jsme nechodili, Lukáš u cizích doma dlouho nevydržel, v hlavě měl jen ryby a zvěř, a já sám nechtěl. Na dovolenou jsme nejezdili, trávili ji u mé mámy na venkově. Samozřejmě jsem měl radost, že s mojí mámou vychází, ale chtěl jsem vidět kus světa, uvídět moře.
Nakonec jsem si řekl proč dneska nejít ke kamarádce, alespoň nebudu doma sám. A šel jsem. Bylo tam veselo, přišli staří známí i noví přátelé, a já se zasmál jako už dlouho ne. A hlavně, byl tam Martin, moje první školní láska. Už ani nevím jak, stalo se, že tu noc jsme s Martinem strávili spolu. Ani jsem si neuvědomil, jak se to stalo trochu jsem pil, ale všechno to spustily vzpomínky.
Ráno jsem se styděl, bylo mi trapně, nejraději bych to hned vymazal z paměti. Utekl jsem z Martinova bytu jak zloděj. Doma mě čekalo překvapení hned ve dveřích jsem zahlédl Lukášovu bundu. Takže se vrátil dřív. Nohy se mi podlomily strachy, co teď? Pokud zjistí, že jsem nebyl doma, bude zle, jasně jsem si představil hádku i to, že odejde. Věděl bych, že by to neodpustil, já sám bych to jinak taky neudělal.
Nadával jsem si, jak jsem mohl takhle hloupě ohrozit manželství, vždyť ho mám rád.
Z myšlenek mě vytrhl zvonek. Volala tchyně, paní Marie: Nevím, co se stalo, ale v noci mi volal Lukáš, nemohl se ti dovolat, řekla jsem mu, že jsi u tety Katky, že jí nebylo dobře a že jsi s ní zůstala. Tak to nepokaz…
Zrovna od tchyně bych to nečekal. Vztahy jsme měli zvláštní, nehádali jsme se, ale láska mezi námi taky nebyla, spíš si nás moc nevšímala. Už svatbu nám nikdy neodpustila, pořád říkala, že jsme spolu začali moc brzy, a první roky jsme bydleli společně, nebylo to snadné. Když jsme se odstěhovali, zůstalo to u minimálního kontaktu hlavně svátky. Ale teď jsem jí byl vděčný a ani jsem se nebál, co přijde potom, hlavní bylo, že Lukáš neví, kde jsem doopravdy byl.
Večer jsme jeli k tchyni na Silvestra. Zatímco jsme byli v kuchyni sami, rozhodl jsem se s ní promluvit, omluvit a poděkovat. Ale vůbec mě nenechala domluvit.
No tak, co si myslíš, že jsem z kamene? Nevidím snad, jaké to je žít s chlapem, co myslí jen na svoje koníčky. Sama taky nejsem svatá. I můj Petr kývla k dědovi celý život po lese běhá, myslíš, že mi to není líto? Hlavně, aby to nebyl zvyk… Však víš.
Věděl jsem. A taky jsem pochopil, že tchyně není žádná saň, jak jsem si myslel, ale zkušená ženská, která ví své. Skončilo to dobře, a já si pro sebe rozhodl, že bez Lukáše už z domu na noc nikdy nepůjdu.
Z téhle příhody jsem si odnesl, že někdy máme o druhých špatné mínění, než si zaslouží, a nejvíc pochopení občas přijde, odkud bychom to nejméně čekali.
