Víte, vždycky jsem si myslela, že seznamování po padesátce je doménou lidí s pevnými názory, životními zkušenostmi a alespoň základním smyslem pro slušnost. O princích na bílých koních už dávno nesním.
Je mi pětapadesát, pracuji, mám dospělou dceru, svůj vlastní útulný byt a docela harmonický život. Ale občas člověku chybí obyčejné lidské teplo. Zajít do divadla, dát si kávu, probrat přečtenou knihu.
Právě s těmito myšlenkami jsem se zaregistrovala na seznamku. Mezi spoustou divných zpráv a vysloveně trapných nabídek vystupoval profil Petra svou příjemnou normálností.
Bylo mu devětapadesát. Na fotkách – sportovní muž v upraveném saku, v pozadí letní park. V korespondenci byl zdvořilý, sypal komplimenty, vyprávěl o své práci inženýra a lásce ke klasické hudbě.
Po týdnu psaní jsme se sešli v kavárně. Petr byl přesně jako na fotce: impozantní, s lehce prošedivělými vlasy, s vytříbeným projevem. Galantně mi přisunul židli, objednal nám dvě cappuccina (od dezertu ale odmítl, prý si hlídá cukr) a celý večer vyprávěl, jak je v dnešní době důležité zachovávat tradiční hodnoty.
„Jsem člověk staré školy, Jano,“ říkal, s hlubokým pohledem do očí. „Pro mě je žena múza. A muž by měl být živitel a ochránce. Nesnáším tu moderní módu dělených účtů. O ženu se musí krásně pečovat.“
Znělo to jako hudba. Sešli jsme se ještě dvakrát, procházeli se po nábřeží, hodně jsme si povídali. A pak přišel víkend a počasí se úplně zkazilo. Lil protivný listopadový déšť.
„Janičko, co kdybych se u vás zastavil na večeři?“ navrhl Petr sametovým hlasem po telefonu. „Posedíme v teple, pokecáme. Já samozřejmě nepřijdu s prázdnýma rukama! Všechno zařídím v nejlepším pořádku. Od vás jen útulno a úsměv.“
Já, jako normální česká žena, se na „jen úsměv“ nespoléhala. Už od rána jsem spustila generální úklid. Pak jsem vyrazila do supermarketu: koupila jsem kvalitní hovězí, čerstvou zeleninu, sýry, drahou bagetu. Strávila jsem u plotny asi tři hodiny.
Upekla jsem maso se sušenými švestkami – můj osvědčený recept, kterým ještě nikdo nepohrdl. Udělala jsem lehký salát, pěkně naservírovala stůl v obýváku. Vytáhla křišťálové skleničky, zapálila svíčky. Sama jsem si oblékla elegantní domácí šaty, udělala jemný make-up.
V domluvený čas jsem byla nervózní jako holka na prvním rande.
Zazvonilo přesně v sedm. Upravila jsem si vlasy, zhluboka se nadechla a otevřela. Ve dveřích stál můj nápadník. Kabát měl lehce promočený od deště, ale jeho výraz byl nesmírně hrdý.
„Dobrý večer, krásná hostitelko!“ Petr vstoupil do předsíně, sundal klobouk a začal si rozepínat kabát. Z kuchyně se linula omamná vůně pečeného masa. Hlasitě nasál vzduch a spokojeně se usmál: „Ó, cítím, že mě tu čeká opravdová hostina!“
„Pojď dál, Petře. Svlékni se. Dej mi svůj kabát, já ho pověsím,“ řekla jsem přátelsky a čekala, že teď vytáhne slíbené „dary“. Upřímně, nečekala jsem kytici sto jedna růží nebo sběratelské víno. Bonboniéra, obyčejný dort nebo prostá větvička chryzantém by mi bohatě stačily. Jde přece o pozornost.
Petr pověsil kabát, upravil si sako. Pak sáhl do vnitřní kapsy, s triumfálním výrazem kouzelníka, který vytahuje králíka z klobouku, a pronesl tu osudovou větu:
„Jak jsem říkal, Jano, k vám s prázdnýma rukama nepřijdu. Muž by měl vždycky přispět svým dílem.“
S těmi slovy mi podal… krabičku čaje.
Automaticky jsem ji vzala do ruky a sklopila oči. Byla to kartonová krabička nejlevnějšího černého čaje. Znáte to, ty, co se prodávají na spodních policích supermarketů v akci. Ale to nejzajímavější nebyla značka. Krabička neměla žádnou fólii. Papírový jazýček byl přetržený a nedbale zastrčený dovnitř.
Ztuhla jsem a snažila se pochopit, co se děje.
„Petře, ona… je otevřená?“ zeptala jsem se tiše, v obavě, že jde o nějaký podivný vtip.
Vůbec se nezastyděl. Naopak, jeho tvář se rozzářila shovívavým úsměvem člověka, který vysvětluje dítěti samozřejmosti.
„No jistě! Nedávno jsem si ji koupil, uvařil si pár sáčků. Výborný čaj, silný, rychle se louhuje. Tak jsem se rozhodl, že se s tebou podělím. Proč bych nosil celou krabičku, tolik za večer nevyplijeme. Proč plýtvat dobrotou? A k čaji u tebe určitě něco bude, jsi přece hostitelka.“
Stála jsem v předsíni svého čistého, útulného bytu. Za mými zády se třpytily svíčky a chladlo hovězí se sušenými švestkami, na které jsem obětovala půl dne a pěknou sumu peněz.
A přede mnou stál dospělý, pracující, skvěle oblečený devětapadesátiletý muž, který mluvil o tradičních hodnotách a přinesl ženě na romantickou večeři rozjetou krabičku laciného čaje. S dvaceti chybějícími sáčky.
Hlavou mi proběhly stovky možných reakcí. Mohla jsem se mu vysmát do očí. Mohla jsem udělat scénu a říct mu všechno, co si o jeho skrblictví myslím. Mohla jsem mlčet, spolknout urážku, posadit ho ke stolu a krmit ho masem, a přitom se cítit jako ponížená služka.
Ale vybrala jsem si jinou cestu. Klid, který mě v tu chvíli přepadl, mě samotnou překvapil.
Opatrně jsem položila pomačkanou krabičku na stolek u zrcadla. Podívala jsem se Petrovi přímo do očí. Usmála jsem se – ne předstíraně, ale naprosto upřímně, s pocitem obrovské úlevy, že se ten člověk odkryl právě teď, na prahu, a ne až po měsících nebo letech.
„Petře,“ řekla jsem klidně a jemně. „Jsem nezměrně dojata vaší štědrostí. Ale obávám se, že tento čaj nebudeme potřebovat.“
Jeho obočí vylezlo nahoru: „Proč ne? Nemáš ráda černý? Příště ti můžu přinést zelený, v práci mi zrovna zůstala půlka krabičky…“
„Žádné příště nebude,“ přerušila jsem ho stejně klidně. „Víte, měl jste pravdu. Muž by měl přispět svým dílem. A váš příspěvek byl natolik… impozantní, že já mu prostě nemohu být rovna. Moje večeře na to nestačí.“
Sundala jsem z věšáku jeho ještě vlhký kabát a podala mu ho.
„Co se děje? Jano, urazila ses kvůli čaji? To je ale konzumnost!“ jeho sametový hlas se zlomil, tvář mu zrudla v červených skvrnách. „Já k ní jdu s celou duší, přijdu po náročném týdnu, a ona kvůli maličkosti vyvádí! Vám, moderním ženám, jde jen o peníze a restaurace!“
„Mně jde o úctu, Petře. Především o úctu k sobě samé. Oblékněte si kabát, venku je zima. A svůj čaj si nezapomeňte. Aby jste nenastydl a neměl se čím léčit.“
Vložila jsem mu do rukou rozjetou krabičku, jemně, ale důrazně ho postrčila ke dveřím a zavřela za ním.
Zámek cvakl. V bytě zavládlo dokonalé ticho, rušené jen tikotem hodin. Šla jsem do kuchyně, nalila si sklenku dobrého červeného vína, ukrojila kus vonícího masa a posadila se ke krásně prostřenému stolu. Sama.
A víte co? Ta večeře byla skvělá. Maso se rozplývalo na jazyku, víno se třpytilo v křišťálu. Necítila jsem ani zklamání, ani osamělost. Cítila jsem hrdost, že jsem si nenechala utírat podlahu.
Muži nás často obviňují z konzumnosti. Říkají, že hledáme sponzory. Ale buďme upřímní: vůbec nejde o cenu dárku. Jde o přístup. Muž, který ženě nese rozjeté jídlo, nešetří peníze.
Šetří na ní své city, svou úctu. Dává najevo, že nestojí ani za minimální úsilí. A já už nehodlám ztrácet svůj čas, svou energii a svůj život na takové „tradiční živitele“.
A co vy, milé čtenářky? Setkaly jste se s podobnými projevy mužské „štědrosti“? Nebo jsem se zachovala příliš ostře a měla jsem tomu člověku dát šanci?
