– Už nemůžu dál žít s důchodkyní.
Říká to, aniž by se na mě podíval – dívá se do talíře s karbanátky. Právě mu podávám druhý – vždycky jí dva, už dvaatřicet let, každou sobotu.
– Viktore, o čem to mluvíš?
– O nás, Zdeno. Teda o tom, že už nejsme.
Sedám si naproti. Ruce pokládám na stůl – dlaněmi dolů, aby se nepoznalo. Účetní ve mně se zapíná dřív než manželka. Účetní vždycky zareaguje první na slovo „ne“.
– Odcházíš?
– Odcházím. Našel jsem si jinou. Je jí devětadvacet. A ona, víš, nechodí po bytě v županu s vytahanými kapsami.
Župan je u mě fakt starý. Modrý, s knoflíky na prsou, koupila jsem ho, když dcera začala chodit do školy. Pohodlný. Viktor mu dřív říkal „můj gaučový“. Smál se.
Teď se nesměje.
– A jak se jmenuje?
– Kristýna.
Přikyvuju. Jako by mi to něco vysvětlilo.
Na stole chladnou karbanátky. Dívám se na ně a napadá mě zvláštní věc: tři hodiny jsem je tvarovala. Mleté maso jsem mlela sama, chleba namáčela do mléka, jak mě učila máma. Tři hodiny mé soboty. A on teď vstane a odejde ke Kristýně, která si asi objednává sushi.
– Kdy?
– Co kdy?
– Kdy odcházíš.
– Dnes. Kufr už mám sbalený.
Tady ve mně něco cvakne. Nezalomí se, nepřetrhne – právě cvakne, jako vypínač. Kufr sbalil. Zatímco jsem byla v kuchyni. Zatímco jsem vařila boršč na celej týden dopředu, jako blbec.
– Tak jdi, – říkám.
Jako by nevěřil. Dokonce zvedne obočí.
– A to je všechno? Ani slovo?
– Co chceš slyšet, Viktore? Že jsem dvaatřicet let prala tvoje košile zbytečně? To vím i bez tebe.
Vstává. Jde do chodby. Slyším, jak se šťourá v zámku kufru – ten samý, se kterým jsme jezdili do Špindlerova Mlýna v roce dva tisíce osm, když jsme dostali prémie na byt. Tehdy jsem do toho dala i maminčino dědictví. Dva miliony sedm set tisíc. Pamatuju si každou číslici – jsem přece účetní.
A byt jsme napsali na něj. „Tak je to jednodušší, Zdeničko, pak to přepíšeme.“ Nepřepsali.
Sedím v kuchyni a dívám se na jeho dva karbanátky. Pak vstanu, vezmu velký černý pytel na odpadky – ty stopadesátilitrové, kupuju je v Bille po balících – a jdu do ložnice.
– Co to děláš? – ptá se, když mě vidí s pytlem.
– Pomáhám ti sbalit se. Na jeden kufr to nestačí.
A začínám skládat. Košile – do pytle. Tepláky, ve kterých v neděli lehával na gauči – do pytle. Pantofle, kartáček, holicí strojek, nabíječku na telefon. Všechno do pytle. Rychle, klidně, jako při inventuře.
– Zdeno, tys zbláznila.
– Ne, Vítku. Já jsem se naopak probrala. Poprvé za dvaatřicet let.
Chytne mě za ruku. Podívám se na jeho prsty – krátké, se žlutavými nehty – a on mě z nějakého důvodu pustí.
– Přijedu si pro zbytek později.
– Přijeď. Ale zavolej předem. Ať otevřu dveře.
Tehdy jsem si ještě myslela, že otevřu.
Za čtyři dny přijíždí. Ne sám.
Otevřu dveře a uvidím ji. Kristýnu. Stojí na chodbě v bílém kabátě mimo sezónu, s kabelkou na dlouhém řetízku, a dívá se na mě jako na starý nábytek, který je potřeba vynést.
– Dobrý den, – říká. Slušně. S lehkým přimhouřením.
– Dobrý den.
Viktor se protáhne kolem mě do předsíně, jako by tu pořád byl pánem.
– Zdeno, jsme rychle. Jdu si pro zimní věci a pro doklady.
– Jaké doklady?
– No, moje – občanský průkaz, techničák na auto, rodné číslo. A na byt.
Zastavím se ve dveřích kuchyně.
– Na byt?
– No jo. Byt je přece na mě.
Kristýna za jeho zády se trochu usměje. Jedním koutkem úst. Ten úsměv si potom často vybavuju.
– Viktore, – říkám velmi pomalu, – ty teď vážně přijíždíš pro doklady na byt, do kterého jsem dala maminčino dědictví?
– Zdeno, no jaký dědictví, to bylo před sto lety.
– Osmnáct, – opravuju ho. – Ne sto. Osmnáct let zpátky. Dva miliony sedm set tisíc korun, v roce dva tisíce osm, pokud to někoho zajímá – to byla cena dvoupokojového bytu v naší čtvrti. Celá. Tehdy jsi se smál, že „korunku ke korunce“.
– Mladý muži, – vloží se do toho najednou Kristýna, – my na to vlastně nemáme čas.
To „mladý muži“ mě dorazí. Je mu šestapadesát. Břicho přes pásek, obličej červený, pod očima váčky – jaký mladý muž. Ale pro ni je „mladý“, protože platí. A platí, mimochodem, z mých peněz – poslední tři roky mi polovinu výplaty nenosil na účet, „na benzín a obědy“.
Cítím, jak mi v spáncích bouchno. Ne srdce – právě spánky. Suché, jako by mi někdo uvnitř lebky luskl prsty.
– Viktore, prosím tě, jdi ven. A tu slečnu si vem s sebou. Doklady dostaneš. Přes soud.
– Cože?!
– Přes soud, Vítku. Všechno ti budu dávat přes soud. I košile, i ponožky, i tu půlku bytu, která ti údajně patří. Podle seznamu, s razítkem a podpisem.
Kristýna uchechtne:
– Vážně si myslíte, že něco vysoudíte? Byt je napsaný na něj.
– Slečno, – otočím se k ní a zřejmě v mém hlase je něco, protože trochu ucouvne, – jděte na chodbu. Mluvím s manželem. Formálně je pořád můj.
Viktor ji táhne za rukáv. Jde ven na schodiště. On zůstává.
– Zdeno, nedělej hlouposti. Můžeme to vyřídit normálně.
– Můžeme. Ale normálně neznamená „dej mi byt a občanku“. Normálně znamená „pojďme spočítat, kdo kolik dal, a rozdělit se“. Počítáme?
Mlčí.
– Nechceš počítat. Tak dobře. Já spočítám sama. V tom jsem dobrá, to víš.
Zavírám za ním dveře. Otáčím zámkem – jednou, podruhé. Opírám se zády o dveře.
V bytě je ticho. Jen lednička bzučí v kuchyni, jako vždycky. A voní boršč – ten jsem ještě nedojezla od soboty.
Sjíždím po dveřích na zem a sedím asi pět minut. Nepláču. Jen sedím a počítám v hlavě: dva sedm set plus rekonstrukce v roce dva tisíce dvanáct – to je dalších čtyři sta, plus kuchyň v patnáctém – dvě stě deset, plus balkon v devatenáctém…
Účetní ve mně pracuje. Manželka mlčí.
Pak vstanu, vezmu telefon a zavolám zámečníkovi. Ten přijede za hodinu a vymění mi vložku zámku. Dva tisíce tři sta korun. Zapisuju do sešitu výdajů – zvyk.
Večer volá dcera.
– Mami, táta říká, že ho nepouštíš.
– Nepouštím.
– Mami, no jak to, vždyť on…
– Aleno, mám jednu prosbu. Neplést se do toho. Prosím. Zvládnu to sama.
Odmlčí se. Pak řekne:
– Dobře, mami.
A to „dobře“ je první věc, která mě za týden zahřála.
Za dva týdny přijde předvolání.
„Žaloba o rozdělení společného jmění.“ Viktor žádá polovinu bytu, polovinu chalupy (kterou mimochodem nemáme – to napsal jen pro větší efekt) a ještě „náhradu nemajetkové újmy“ za to, že jsem vyměnila zámky.
Čtu to a, upřímně řečeno, směju se. Poprvé za měsíc.
Pak jdu k advokátovi. Ne ke známému – známí jsou upovídaní –, ale k cizímu, podle inzerátu. Mladá žena, kolem čtyřiceti, v šedém saku. Jmenuje se Irena Nováková.
Vykládám před ni složku. Tu samou, kterou jsem sbírala osmnáct let. Účetní zvyk – všechno schovávat.
– Osvědčení o dědictví z roku dva tisíce sedm, – říkám a kladu list za listem. – Výpis z banky o příchodu dvou milionů sedmi set tisíc na můj účet. Kupní smlouva na byt – na stejnou částku, měsíc na měsíc. Účtenky za rekonstrukci, všechny, od roku dva tisíce dvanáct. Doklady za kuchyň. Smlouva s firmou na balkon. Složenky za energie – které jsem mimochodem sama platila posledních šest let ze svého platu padesát osm tisíc, zatímco on „investoval do vztahů“.
Irena Nováková listuje a mlčí. Pak na mě zvedne oči.
– Zdeno Pavlovno, proč jste to všechno schovávala?
– Jsem účetní, – říkám. – Schovávám všechno.
Usměje se. Hezky se usměje, jako by poprvé viděla člověka, který nepřišel s prázdnýma rukama.
– Máte velmi silnou pozici. Myslím, že vám vrátíme ne polovinu, ale celý byt.
Přikyvuju. A pak řeknu:
– Ireno, ještě jedna věc. U něj ručím za autoúvěr. Od roku dva tisíce dvacet dva. Auto Toyota, bral na tři roky, zbývá platit jedenáct měsíců. Můžu to nějak… zrušit?
Zamyslí se.
– Zrušit ručení jednostranně nejde. Ale můžeme napsat bance o podstatné změně okolností – o rozvodu. Banka s největší pravděpodobností bude chtít buď nového ručitele, nebo předčasné splacení. Pokud nesežene ani jedno…
– Auto mu vezmou?
– Vezmou.
Podívám se z okna. Venku padá mokrý sníh, dopadá na stříšku a hned taje. Pomyslím na Kristýnu v bílém kabátě. Na to, jak asi ráda jezdí v té Toyotě. Na to, jak mě Viktor vezl dvakrát – do nemocnice a na hřbitov, k mámě.
– Napišme to, – říkám.
A Irena Nováková to napíše.
Večer přijdu domů, uvařím si čaj – ne jemu, ne „pro dva“, ale jen sobě, do malého hrnečku s pomněnkami, kterým vždycky pohrdal – a piju u okna.
Byt je tichý. Můj župan visí na háčku. Nikdo mu neříká „gaučový“.
Přemýšlím: a vlastně to není děsivé – být sama. Děsivé bylo dvaatřicet let připravovat dva karbanátky a dostávat jeden karbanátek pozornosti.
Pak zazvoní telefon. Neznámé číslo.
– Cos to provedla, stará?! – křičí do telefonu Kristýna.
Odsunu telefon od ucha. Opatrně, jako účetní odsouvá špatnou zprávu.
– Slečno, mám k vám prosbu, – říkám klidně. – Volejte mi jen přes advokátku. Irena Nováková, číslo můžu nadiktovat.
A zavěsím.
První rána padla.
Soud je v únoru.
Viktor přijde ve svém jediném obleku – tmavomodrém, tom samém, ve kterém byl na svatbě Aleny před čtyřmi lety. Oblek je mu trochu těsný. Sako se na břiše nestahuje.
Kristýna není. Ona s ním, jak se později dozvím, ten den už hádala.
Já přijdu v obyčejné sukni a bílé košili. Bez županu, samozřejmě. Viktor se na mě podívá a vypadá zmateně. Asi čekal, že uvidí „důchodkyni“. A před ním sedí žena, která dvaatřicet let vedla cizí účetnictví a teď poprvé přišla vést své.
Irena Nováková mluví asi dvacet minut. Klidně, podle dokumentů. Osvědčení – jedna. Výpis – dvě. Účtenky – složka, tři sta osmnáct listů. Složenky – další složka.
Dívám se na Viktora. Střídavě rudne a bledne. Jednou sáhne do kapsy po valirolu – a nenajde ho, protože valirol mu do kapsy vždycky dávala já.
Soudkyně to vyslechne, podívá se na něj přes brýle.
– Žalovaný, máte něco k věci namítnout?
– No… je to přece společné jmění…
– Z jakých prostředků se byt pořizoval?
– Ze společných.
– Ve spise je osvědčení o dědictví a bankovní výpis. Dva miliony sedm set tisíc přišly na účet žalobkyně v roce dva tisíce sedm. Byt koupen v roce dva tisíce osm za dva miliony sedm set tisíc. Vaše důkazy o účasti?
– Žádné.
– Nemáte důkazy.
Soud vyhrajeme. Úplně. Byt – mně. Plus náhrada za rekonstrukce, které jsem platila ze své karty – dalších šest set tisíc, které mi musí do půl roku zaplatit.
Viktor vyjde ze sálu první. Já se zdržím, podepisuju papíry.
Když vyjdu na chodbu, stojí u okna a dívá se do dvora. Ramena svěšená. Oblek visí jako pytel.
– Zdeno, – říká, aniž by se otočil. – Takhle přece nejde.
– Jak?
– No takhle. Do poslední koruny. Vždyť já ti nejsem cizí. Máme spolu dceru.
Přistoupím blíž. Postavím se vedle něj. A v tu chvíli – přísahám, sama to nečekám – řeknu to, co řeknu.
– Vítku, nebyl jsem ti cizí dvaatřicet let. Cizí jsem ti začal být jednu sobotu. Pamatuješ, cos řekl? Že nemůžeš žít s důchodkyní. Nejsem důchodkyně, je mi čtyřiapadesát, do důchodu mám ještě šest let. Ale i kdybych byla – za ta slova ti neodpustím ani korunu. Ani korunu, Vítku. A ten tvůj úvěr ti taky neodpustím.
– Jaký úvěr?
– Na Toyotu. Napsala jsem bance o rozvodu. Ručení je zrušené. Zavolají ti v příštích dnech – budou chtít předčasně splatit nebo nového ručitele. Myslíš, že Kristýna bude ručit?
Otočí se. Obličej není rudý – bílý.
– Ty… ty schválně?
– Schválně, Vítku. Velmi schválně.
Projdu kolem něj k výtahu.
Druhá rána padla tam na chodbě soudu. Slyším, jak Viktorovi v kapse vibruje telefon. Nejspíš už banka.
Doma si naliju čaj do hrnečku s pomněnkami. Sedím u okna, dívám se na sníh a přemýšlím: a tohle je asi to, co lidi cítí, když říkají „spravedlnost zvítězila“.
Jenže se mi ještě třesou ruce. Ne strachem. Únavou za dvaatřicet let, kterou jsem si konečně dovolila pocítit.
A pak zavolá Alena.
– Mami, ty ses zbláznila? Táta přišel o auto. Říká, že jsi ho podrazila s bankou. Je to pravda?
– Pravda, dcero.
– Mami, vždyť je to můj otec. On brečí.
– Aleno, mám tě moc ráda. Ale tohle téma spolu uzavřeme. On ti je otec celej život. Mně už manžel není. Já mám svoje účetnictví, on má svoje.
Mlčí. Pak přece řekne:
– Stala ses nějaká jiná.
– Stala jsem se sebou, Aleno. Poprvé za dvaatřicet let.
Druhá rána padla. A upřímně, nevěděla jsem tehdy, jestli se mám radovat – protože dcera v telefonu vzlyká.
Uplynul rok.
O Viktorovi se dozvídám útržkovitě. Přes Alenu – pořád volá, i když od října přestala říkat „táta“ a začala říkat „on“.
Toyotu mu vzali už v březnu. Kristýna ručit odmítla – řekla, že se „nescházela kvůli tomu, aby platila jeho dluhy“. Mimochodem, nikdy se nevzali. Bydleli v jejím pronajatém bytě na okraji, a podle vyprávění každým měsícem hůř.
V srpnu ho vyhodila.
Stalo se to večer ve středu. Alena mi volá, brečí:
– Mami, on mi volá, říká, že nemá kde bydlet. Žádný byt, žádné auto, Kristýna mu postavila tašky přede dveře. Říká, že mu řekla: „Už nemůžu dál žít s dlužníkem.“
Sedím v kuchyni, škrábu brambory. Na svou jednu porci – teď vařím všechno na jednu porci, brambor míň ujde a potraviny se nekazí.
– Mami, slyšíš?
– Slyším.
– Chce se vrátit. Říká – aspoň dočasně.
Podívám se na brambory v míse. Na nůž. Na svou ruku, která drží nůž. Ruka je klidná.
– Aleno, vyřiď mu prosím jednu věc. Že už nemůžu dál žít s důchodcem.
– Mami!
– To jsou jeho slova, Aleno. Ne moje. Jeho vlastní.
Odmlčí se. Dlouho. Pak řekne:
– Stala ses krutou.
– Možná.
– Měla bys ho vidět. Má starou bundu, v ruce igelitku s věcmi. Jako bezdomovec.
– Viděla jsem ho dvaatřicet let, Aleno. V různých stavech. V drahých oblecích i v teplácích. Teď je řada na mně žít, ne se dívat, jak stojí s igelitkou.
Zavěsí.
A já doškrábu brambory. Dám je na plotnu. A pustím televizi – nahlas, jak už dávno ne, protože Viktor to neměl rád.
Televize ukazuje nějaký seriál. Nedívám se na něj. Jen poslouchám hlasy, které zaplňují byt. Můj byt. Celej, od podlahy ke stropu, můj.
Potom, asi za dvě hodiny, začne telefon bzučet – vibrací na stole. Číslo Viktora. Dívám se, jak vibruje, posouvá se po stole k okraji. První. Druhý. Třetí.
Nezvedám to.
Ani na čtvrtý, ani na pátý, ani na šestý – volal šestkrát do půlnoci. Počítala jsem, účetní zvyk.
Druhý den mi Alena napíše do zpráv: „Spí u nás. Dočasně.“ Odpovím: „Dobře, sluníčko, dávej na sebe pozor.“ A hotovo.
Víc o tom nemluvíme. Alena je se mnou strohá, dcera přece. Říká, že jsem „rozbila rodinu“. Já říkám, že rodinu rozbil ten, kdo odešel v sobotu a nechal na stole dva karbanátky. Nerozumíme si.
On, slyšela jsem, sehnal místo hlídače na stavbě. Bydlí v unimobuňce. Kristýna se vdala za jiného – za nějakého ředitele autosalonu, všechno dává na Instagram.
A já ráno piju čaj z hrnečku s pomněnkami. Vařím na jednu porci. Koupila jsem si nový župan – ne modrý, ale zelený, s velkými knoflíky. Sama jsem si ho vybrala v obchodě, zkusila u zrcadla.
V zrcadle – žena čtyřiapadesáti let. Šediny na spáncích. Brýle. Ne důchodkyně. Prostě žena, která konečně nikomu nic nedluží.
Takže, holky, ptám se vás.
Alena se mnou skoro nemluví. Sousedka paní Věra mi včera ve výtahu řekla: „Zdeno, odpusť mu, je to chlap, s chlapama to tak bývá.“ Účetní z práce řekla: „Zdeno Pavlovno, no co dcera, vždyť se trápí.“ Vlastní sestra z Brna řekla: „Zdeničko, vždyť je bez střechy nad hlavou, vezmi ho aspoň na zimu.“
A já ho neberu.
Přehnala jsem to s bankou a s tím ručením? Nebo jsem udělala všechno správně – za dvaatřicet let praní, dvou karbanátků a „důchodkyně“?
Co byste udělaly vy, holky? Vzaly byste zpátky muže, kterého jste před rokem vyprovodily pytlem na odpadky?
