Kufr už stojí u dveří, na plotně ještě bublá zelná polévka. S bramborovými knedlíky. Jak ji má rád.
Markéta utírá suché ruce utěrkou – mechanicky. Dívá se na známou týlní partii, na znamínko za uchem, které tisíckrát políbila. A nepoznává ho.
— Jsi na služební cestě?
— Ne, Markéto. Odcházím.
Slovo visí v kuchyni jako vůně spáleniny.
— Kam?
— K jiné.
Utěrka jí vypadne z rukou.
— Igore…
— Markéto, nechtěj scény. Oba víme, že to dávno skončilo. Já se k tomu odhodlal, ty ne.
— Skočilo? — zasměje se. Nervózně, děsivě. — Zítra máme výročí. Osmnáct let.
— Právě. Osmnáct let stejné zelňačky.
Rána přijde přesně do solar plexu. Zastaví se jí dech.
— Nechala jsem kvůli tobě doktorát. Mohla jsem být…
— Nikým jsi nemohla být. — Usměje se. Takhle se usmívají, když litují. — Restaurátorka. Kdo to dnes potřebuje – ikony, prach… Dal jsem ti život, mimochodem. Byt. Auto. Každý rok moře.
— Tys dal?..
— A kdo jiný. Dobře. Byt je na mě, ale nejsem zvíře. Pobyd se měsíc, dva. Pak to vyřešíme.
Drží se opěradla židle. Prsty jí zbělají.
— Kdo je to?
— Jaký je rozdíl.
— Kdo?
Podívá se na hodinky.
— Eliška. Třicet dva. Je živá, Markéto. Rozumíš? Chodí do divadla, jezdí na lyžích, směje se. Ty ses dávno proměnila v domácí hospodyni. Ani sis nevšimla.
Markéta mlčí. V krku ji škrtí knedlík.
Igor popadne kufr. U dveří se otočí – a v očích se mihne něco. Ne lítost. Mrzutost. Jako u majitele, který nechává starého psa v útulku.
— Neboj se. Osmatřicet není rozsudek smrti. Užívej si svobody, Markéto. Zasloužíš si ji.
Dveře se zavřou.
Zelná polévka na plotně dál chladne.
První týden nepláče. Chodí po bytě jako po muzeu cizího života. Jeho košile. Jeho kartáček. Nedopitý hrnek na stole.
Osmý den zavolá Tereza.
— Markéto, žiješ?
A prorazí to. Vzlyká do telefonu tak, že sousedka zespodu přijde zeptat se, jestli je všechno v pořádku.
— Terezo… je mi osmatřicet. Jsem prázdné místo. Osmnáct let vařila polévky, ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy držela štětec…
— A co si pamatuješ?
— Co?..
— Pamatuješ si, proč jsi šla do restaurátorství?
Markéta ztuhne. Vyvstane jí před očima: sál Národní galerie, je jí devatenáct, stojí před obrazem Madony a pláče. Z toho, že lidé dokázali takové věci vytvářet. A takové věci uchovávat.
— Pamatuju.
— Tak jdi a vytáhni ze spíže své barvy. Vím, že jsou tam. Viděla jsem je před pěti lety.
Barvy se najdou. V krabici od bot, pod starými záclonami. Zaschlé, polovina beznadějná. Ale štětce – štětce jsou celé. Kolínské, koupené kdysi za stipendium, s odříkáním obědů.
Markéta si sedne na podlahu spíže a rozpláče se. Ale už jinak. Potichu.
Ráno se přihlásí na kurzy na UMPRUM. Placené. Peníze – poslední, uspořené na dovolenou, kterou teď nepotřebuje.
Jde ke kadeřníkovi. Nechá si uříznout cop, který Igor dvacet let zakazoval sahat. V zrcadle na ni hledí neznámá žena. S ostrými lícními kostmi, s živýma zlýma očima.
— No, ahoj. Dávno jsme se neviděli.
Tři měsíce studia. Muzea, poznámky. V noci kreslí – nejdřív nesměle, pak jistěji. Ruce si vzpomínají. Ruce nezapomněly.
A v únoru zavolá Tereza.
— Markéto, tady je věc. Pamatuješ si na Arnošta Kováře, se kterým dělá Michal? Zemřela mu babička, zdědil dům ve Středočeském kraji. Starý. A tam jsou ikony, celá police. Chtěl je vyhodit…
— Ani náhodou! — Markéta vyskočí. — Ať se jich nedotýká!
— Právě o tom přemýšlím – možná by ses na ně podívala? Zaplatí.
— Podívám se. Zítra.
Ikony jsou v hrozném stavu. Osm kusů – zčernalé, s odloučeným levkasem, s prasklinami. Markéta se nad ně skloní – a srdce jí buší tak, že je slyšet v uších.
— Pane Kováři, — řekne chraptivě. — Tahle… potřebuju ji prohlédnout pod lampou, ale jsem skoro jistá. Sedmnácté století. Severská škola. Velmi cenná.
Nedůvěřivě zvedne obočí.
— Kolik stojí?
— Restaurovat – neřeknu přesně. Ale prodat pak – hodně.
— A ty to dokážeš zrestaurovat?
Markéta se podívá na desky. Na tváře, sotva prosvítající skrz saze. Pochopí: tohle je šance. Jediná.
— Dokážu.
Práce trvá půl roku. Pronajme si malý ateliér na okraji – zápach rozpouštědel v bytě je neúnosný. Jí chleba s máslem. Zhubne dvanáct kilo. Dvakrát brečí ze zoufalství, když málem zkazí práci. Jednou zavolá učitelce ve čtyři ráno – ta, svatá žena, přijede do hodiny s termoskou.
A pak je tu první ikona. Osvobozená. Zářící.
Arnošt Kovář dlouho mlčí.
— Markéto. To je zázrak.
— To není zázrak. To je práce.
Zaplatí dvojnásobek. Za týden zavolá jeho známý. Potom – známý známého. Potom – galerista z Malé Strany.
Ústní šíření je nejrychlejší na světě.
Uběhne rok. Pak další.
Teď bydlí Markéta v jiném bytě – pronajatém, ale svém. S vysokými stropy. Ateliér na Vinohradech, objednávky na půl roku dopředu. Práce pro dva kláštery a soukromou sbírku jednoho známého podnikatele, jehož jméno píšou v ekonomických novinách s obdivem.
Jmenuje se David Krejčí.
Přijíždí do ateliéru sám. Neposílá kurýry. Sedí na židli u okna a dívá se, jak pracuje. Občas přiveze kávu. Občas – nic.
— Jste zvláštní klient, Davide.
— Jsem zvláštní člověk. Nevadí, když tu posedím?
— Nevadí.
Čtyřicet pět. Vdovec. Chytré, unavené oči a ruce pianisty – i když nehraje na klavír, ale na trh fúzí.
Nic mezi nimi není. Zatím. Ale Markéta se někdy přistihne, že čeká na jeho příjezdy.
Ten večer nikam nechce jít.
Ale Tereza naléhá – výročí galerie na Václavském náměstí, celá pražská smetánka, nesmí to promeškat, máš mezi nimi klienty, dost už sedíš ve své cele.
Markéta si oblékne černé šaty – jednoduché, první v životě od dobrého návrháře, koupené před měsícem. Perlové náušnice – dárek od vděčného klienta. Podpatky, na které si stačila odvyknout.
David Krejčí přijede sám, bez řidiče.
— Dneska jste…
— Co?
— Záříte.
Zasměje se. Doopravdy. Poprvé po dlouhé době.
V sále hučí hovor, teče šampaňské. Markéta se zastaví u obrazu od Muchy – dělá, že si ho prohlíží. Jen sbírá dech.
— Markéto?..
Otočí se.
Před ní stojí Igor.
Zestárlý. Šedý. Pod očima váčky. V ruce sklenička, ruka se mu mírně třese. Vedle – mladá žena, hubená, s nespokojeným obličejem. Visí na jeho lokti jako na věšáku a vrtí se:
— Igore, pojď, je tu nuda…
— Počkej, Eliško.
Dívá se na Markétu a nepoznává ji.
— Ty? To jsi ty?
— Ahoj, Igore.
— Ty… jak ses změnila.
— Čas běží.
Eliška ho zatahá za rukáv.
— Kdo to je?
— To je… bývalá žena.
Eliška přelétne Markétu rychlým ženským pohledem. Od bot po náušnice. Tvář se jí mírně natáhne.
— Těší mě. Jdu k baru.
A odejde, klapajíc podpatky.
Zůstanou sami. Uprostřed sálu, v davu – ale sami.
— Ty tu co děláš?
— Pracuju. Jsem restaurátorka. Tady mám klienty.
— Restaurátorka? — zamrká. — Vážně?
— Vážně.
— Markéto… — přistoupí blíž. Páchne po něm koňak. — Musím ti něco říct. Byl jsem debil.
Mlčí.
— Ta Eliška je děsná. Prázdná. Neumí ani uvařit čaj. Pořád jen kluby, dovolené, restaurace. Jsem unavený, Markéto.
— Umím si představit.
— Rozvádím se. Už jsem podal. — Chytne ji za ruku. — Zkusíme to znovu. Vždycky jsi mě milovala. Pořád milovala.
Markéta se podívá na jeho prsty. Cizí. Kdysi – nejbližší. Teď – prostě cizí.
Jemně uvolní ruku.
— Igore. Pamatuješ si, co jsi mi řekl na rozloučenou?
Zamračí čelo.
— Řekl jsi – užívej si svobody.
— Markéto, já nechtěl…
— Počkej. Chci ti poděkovat. Bez ironie.
Dívá se, nic nechápaje.
— Opravdu jsi mi dal svobodu. Dlouho jsem ji nedokázala rozbalit – jako dárek, který se bojíš otevřít. A pak jsem ji otevřela. Uvnitř jsem byla já sama. Ta, kterou jsem pohřbila před osmnácti lety.
— Markéto…
— Takže díky. A – ne. Nevrátím se.
— Ale proč? Mám byt, peníze, postarám se…
— Igore. O sebe se starám sama. Už dávno.
V tu chvíli přistoupí David Krejčí. Klidný, tichý, se dvěma skleničkami.
— Markéto, jste připravená? Sběratel z Brna čeká na seznámení.
— Ano, Davide. Samozřejmě.
Natáhne ruku. Ona ji přijme.
Igor stojí a dívá se za nimi. Na její rovná záda. Na to, jak uctivě se k ní sklání ten muž v drahém obleku.
U baru Eliška něco vykládá. Neslyší.
Markéta se u dveří na vteřinu otočí. A – ne, ne triumfálně. Jen mávne rukou. Jako mává známému, s nímž se rozešli dávno a bez výčitek.
Sběratel je šedivý, statný muž s dětskýma modrýma očima. Boris Horák. Líbá ruku staromódně, s úklonou, říká „milostpaní“ – bez ironie.
— David vyprávěl o vás zázraky. Nevěřil jsem. Teď vidím – nelhal.
— Ještě jste neviděl moje práce.
— Viděl. Před třemi měsíci. „Bohorodička dojímavá“, osmnácté století. Pamatujete?
Markéta si pamatuje. Půl roku na ni dala.
— Vy jste ji koupil?
— Já. A chci další. Mám něco delikátního. Můžeme promluvit?
Odejdou k oknu. David zůstane u sloupu – nenápadně, stranou, ale nablízku. Markéta ho cítí za zády, a je jí z toho podivně teplo.
Okem vidí: Igor pořád u Muchova obrazu. Sám. Eliška odjela – asi se scénou. Dívá se jejím směrem, ale Markéta se už neotáčí.
— Mám ikonu, — tiše říká Boris Horák. — Olomouckou. Šestnácté století. Problém je, že její historie není průhledná.
Markéta se napne.
— Kradená?
— Ne, ne, co vás napadá. Odvezena ve dvacátých letech. Potom Paříž, New York. Před dvěma lety jsem koupil na aukci, legálně. Ale chci ji vrátit domů. A v pravém stavu. V devatenáctém století ji silně přemalovali. Pod přemalbami, jsem přesvědčen, leží mistrovské dílo.
— Proč to chcete?
Boris Horák chvíli mlčí.
— Moje babička byla z Olomouce. Ve dvacátém čtvrtém odešli. Její otec, kněz, byl zastřelen v třicátém sedmém. Tuto ikonu hledám čtyřicet let. A teď jsem ji našel.
Markétě se sevře hrdlo.
— Vezmu to.
Práce na olomoucké ikoně má začít za měsíc – po dokumentačních dohodách. A život plyne dál.
V pondělí ráno přijede Markéta do ateliéru a najde pod dveřmi obálku. Bez známky. Vzkaz známým nerovným písmem:
„Markéto, musím s tebou mluvit. Ne po telefonu. Budu ve středu v sedm u tvého ateliéru, v kavárně na rohu. Když nepřijdeš – pochopím. Ale moc prosím. I.“
Dlouho sedí a dívá se na papír. Zmačká ho. Uhladí. Znovu zmačká.
Ve středu v sedm přijde.
Sama neví proč. Možná chce udělat tečku – ne tu krásnou z galerie, ale skutečnou. Všední. Konečnou.
Igor čeká u rohového stolu. Před ním šálek čaje, nedotčený. Vstane, když přijde, nešikovně.
— Díky, že jsi přišla.
— Mám dvacet minut.
— Budu rychlý. — Zakousne se do šálku. — Markéto, bez Elišky, bez publika… Neřekl jsem to tenkrát v galerii správně. Tedy – ne tak.
— A jak mělo být?
Zvedne oči. Markéta najednou vidí: v nich se houpe opravdový strach. Ten, který nastane, když člověk pochopí, že udělal něco nenapravitelného.
— Zbabral jsem to tak, že to dodnes nerozeberu.
— Ano.
— Co – ano?
— Ano, zbabral jsi. — Řekne to bez hněvu. Jako konstatování. — Proč jsi mě zval?
Chvíli mlčí. Vytáhne z kapsy sametovou krabičku, ošoupanou. Markéta ji pozná okamžitě.
— Babiččin prsten, — tiše řekne.
— Pamatuješ?
Prsten jeho babičky, s malým smaragdem. Před osmnácti lety ho Igor daroval Markétě na zásnuby. O pár let později ho požádal zpátky – „do úschovy“, pro budoucí děti. Děti nepřišly. Prsten zůstal u něj.
— Chci ti ho vrátit. Je tvůj. Právem.
— Nechci.
— Prostě si ho vezmi. Není to nabídka. Všechno jsem pochopil tenkrát v galerii. Viděl jsem, jak jsi s tím Krejčím… — hlas se mu zachvěje. — Miluješ ho?
Markéta se odmlčí. Poctivě naslouchá sama sobě.
— Zatím nevím. Ale mohla bych. Když to čas dovolí.
Igor kývne. Těžce.
— Jsem rád. Vážně. Je to normální chlap, zjišťoval jsem si.
— Zjišťoval sis?
— A jak. Osmnáct let jsem byl tvůj muž. Mám na to právo.
Markéta se na něj dívá a vidí – poprvé, možná za celý život – ne majitele, ne viníka, ne zrádce. Jen unaveného, stárnoucího muže, který prohrál nejdůležitější partii. A teď to chápe.
Není to bolestné. Je jí ho lidsky líto.
— Igore. Prsten si nevezmu. Dej ho… nevím. Své neteři, od Lucky roste dcera. Nebo do kostela.
— Jednu věc ti řeknu. A dost. Dobře?
— Dobře.
— Díky, že jsi odešel.
Dívá se nechápavě.
— Kdybys neodešel, vařila bych polévky do šedesáti. A tiše, tajně bych tě nenáviděla, ani bych si to nepřiznala. A sebe taky. Teď – nenávidím. Ani tebe, ani sebe. To je vzácná věc.
Mlčí. Po tváři mu pomalu, těžce stéká slza. Neutírá ji.
— Měj se, — řekne Markéta. — A opatruj se.
Vstane. Obleče si kabát. U dveří se otočí – on sedí s hlavou sklopenou. Ramena se mu jemně třesou.
Markéta vyjde na ulici. Do tváře udeří vítr – studený, vonící listím a trochu kouřem.
Jde po bulváru a pláče. Potichu, bez vzlyků. Ne z bolesti. Ne ze zlomyslnosti. Prostě – velká, bolestivá kapitola se zavřela. Beze svorek, bez otřepů. Pustila.
A jen kdesi úplně uvnitř, jako malá tříska, sedí nepochopitelné. Ne lítost. Pochybnost. Co když zbytečně? Co když osmnáct let není přece jenom prázdné a bylo by správné dát ještě jednu šanci?
Markéta dojde k metru. Zastaví se. Postojí deset vteřin.
A pochopí: ne. Nezbytečně.
Sejede po eskalátoru.
Olomoucká ikona se ukáže být složitější, než si myslela. Tři vrstvy přemaleb. Spodní – šestnácté století, jak sliboval Boris Horák. Mezi ní a povrchem ještě dvě: osmnácté a konec devatenáctého. Každá se sundává milimetr po milimetru.
Pracuje skoro rok.
Za ten rok se mnohé změní.
David Krejčí jí požádá o ruku v dubnu. Ne v restauraci, ne s prstenem – na to je příliš chytrý. Sedí v její malé kuchyni, pijí čaj.
— Markéto. Co kdybychom se vzali?
— Takhle na rovinu?
— Proč to komplikovat? Oba máme dávno po dvaceti. Víme, co chceme.
— A co chcete, Davide?
— Vás. Na celý zbytek života. Pokud nejste připravená – počkám. Jsem trpělivý.
— Dejte mi do podzimu.
— Do podzimu tedy do podzimu.
Neurazí se. Je opravdu trpělivý.
V květnu Tereza vypráví: Igor se přestěhoval na venkov. Prodal pražský byt, koupil dům v osadě. S Eliškou se rozvedl rychle, bez scén. Teď má nějakou sousedku. Vdovu. Vaří mu polévky. Tichá.
Markéta se po zprávě proč neusměje. Nechť. Jen ať je alespoň trochu klidný.
A v srpnu přijde to hlavní. Sundá poslední vrstvu přemalby z olomoucké ikony.
A pod ní se otevře tvář.
Markéta stojí v ateliéru sama, ve dvě v noci, a dívá se na obličej Spasitele – tichý, přísný, napsaný rukou neznámého mistra před pěti sty lety. Prošlý válkami, revolucí, emigrací, oceánem, aukcemi. A který se vrací – domů. K vnukovi toho kněze, který byl zastřelen v třicátém sedmém.
Zavolá Borisovi Horákovi. Vzbudí ho.
— Pane Horáku, promiňte… Otevřela se.
V telefonu je ticho. Velké ticho. Pak uslyší, jak starší muž pláče – daleko, ve svém domě na Malé Straně.
— Milostpaní, — řekne konečně a hlas se mu chvěje. — Hned jedu. Nemohu čekat do rána.
Přijede v sedm ráno, neoholený, v pomačkaném obleku, s krabicí bonbonů – trapnou, směšnou, jako by šel do školky.
Vejde do ateliéru. Uvidí ikonu. A klekne si.
Markéta se odvrátí. Nechá ho být o samotě. S ní. S babičkou. S pradědem. Se vším tím velkým strašidelným světlým příběhem, který se sešel v jednom bodě – v jejím ateliéru na Vinohradech.
V září se Markéta vdá.
Svatba je tichá. Asi dvacet lidí. Tereza s manželem. Učitelka z UMPRUM. Boris Horák, speciálně přijel z Brna. Několik mnichů z kláštera, pro který pracovala – sedí v koutě, stydlivě pijí mošt.
Šaty krémové, jednoduché. Ve vlasech jedna bílá růže. Závoj nenosí. Podruhé – není třeba.
David Krejčí nasadí snubní prsten – tenký, z bílého zlata. Bez kamenů. Ví, že nemá ráda lesk.
Markétě je dvaačtyřicet.
Večer, když hosté odejdou, sedí na balkoně nového bytu, pijí víno. Mlčí.
— Davide. Jednu věc jsem si uvědomila teprve teď.
— Jakou?
— Když Igor odcházel, řekl – užívej si svobody. Posměšně. A dopadlo to jako požehnání.
David vezme její ruku. Políbí ji do dlaně. Nic neodpoví. Dobré je, když člověk neodpovídá na každou větu něčím hezkým.
Markéta dopije víno. Postaví skleničku.
Zítra do ateliéru. Čeká tam na ni nová práce – úplně obyčejná, ikona devatenáctého století z vesnického kostela u Rokycan. Malá, jednoduchá, bez archivních dokumentů, bez legendy. Prostě ikona, kterou přinesl místní farář, přivezl ji autobusem v celtovém pytli.
Markéta na ni myslí s potěšením.
