Potkali jsme se v čekárně u doktora. Já jsem přišla kvůli kolísavému tlaku, on čekal na výsledky. Dali jsme se do řeči. Ivo byl klidný, pomalý chlap.
Po rozvodu už uběhlo osm let. Syn dávno bydlel sám. Kamarádky měly svůj život – jedny vnoučata, druhé zahrádku, třetí nekonečné prohlídky a nemocnice. A najednou se vedle mě objevil pořádný chlap. Nepije, nedělá scény, ruce na mě nevztáhne.
Tenkrát jsem si řekla: tak tohle je dar osudu.
Je až k nevíře, jak nízko si někdy nastavíme laťku. Neperfektní – a už je to dobrý.
Ivo dělal ve skladu. Plat měl sice malej, ale on rád opakoval, že je „stabilní“. To slovo vůbec miloval.
Stabilně byl unavený.
Stabilně si stěžoval na záda.
Stabilně nemohl pomáhat v domácnosti.
A stabilně očekával večeři přesně v sedm večer.
Když se ke mně nastěhoval, přivezl dvě cestovní tašky, starej notebook a mámu v telefonu.
Máma volala každý den.
Ze začátku mi to přišlo i dojemný.
No, přece se bojí o syna.
Pak mi došlo, že její věčné:
„Už jsi jedl?“
„Nenastydl jsi?“
„Libuše určitě otevírá okna, a proto kašle…“
znělo, jako bych nechávala jejího syna hladovět a pouštěla na něj průvan.
První rok se to dalo vydržet.
Já vařila – on jedl.
Já prala – on nosil.
Já nakupovala – on naříkal:
„Všechno je tak drahý.“
Přitom to říkal, jako bych já osobně domlouvala s obchody nový ceníky.
Jednou za měsíc mi strčil peníze.
Pět tisíc korun.
Občas sedm.
A dělal při tom takovej obličej, jako by zrovna splatil hypotéku na celej barák.
„Tady máš na domácnost. Jen žádný zbytečný výdaje.“
Já přitom platila energie, kupovala jídlo, drogerii, jeho prášky na záda, ponožky, maso v akci.
A nejhorší je, že jsem mu za ty peníze ještě byla vděčná.
Tohle mě teď děsí nejvíc.
Po večeři Ivo rád těžce vzdychal.
„Pohanka je suchá. U mámy je vždycky sypká a přitom měkká.“
Dodneška nechápu, jak to dělá.
Asi existuje nějaká speciální magie, dostupná výhradně matkám dospělejch synů.
Nebo:
„Málo soli.“
„Tak si přisol.“
„Už sedím.“
Člověk si už sedl ke stolu.
Takže celej svět se musí přizpůsobit.
Vstala jsem.
Přinesla sůl.
Pak chleba.
Pak čaj.
Pak ovladač, co ležel půl metru od něj.
„Libuše, máš to blíž.“
Já měla všechno blíž.
Kuchyň.
Koupelnu.
Práci.
Asi i ten druhej břeh by byl blíž právě mně.
Postupně jsem začala být unavená.
Nejen fyzicky – i když i to.
Vracela jsem se z práce domů, zula se a snila aspoň o pěti minutách ticha.
Jen o pěti.
Ale z pokoje hned zaznělo:
„Cos byla tak dlouho? Mám hlad.“
Ne:
„Nejsi unavená?“
Ne:
„Dám vařit čaj?“
Prostě:
„Mám hlad.“
Nádobí jsem vždycky myla já.
Ivo měl zvláštní druh alergie – na dřez.
Stačilo, aby viděl špinavý talíře, a hned si vzpomněl na bolavý záda.
„Já bych pomoh, ale víš, jak to mám…“
Jo, já věděla všechno.
Jaký prášky bere ráno.
Jakou šunku má rád.
Že jeho máma nesmí cibuli.
Že Ivo nesmí těžký věci, brzký vstávání, pozdní chození spát, uklízení koupelny a vynášení koše bez připomínání.
Ale co mám ráda já – na to se nikdy nikdo nezeptal.
Jednou jsem navrhla, že bychom si náklady rozdělili napůl.
Podivil se:
„Jak napůl? Já mám menší plat.“
„Já vím.“
„Tak proč na mě tlačíš?“
Takhle.
Nechtěla jsem diamanty ani drahý dárky.
Jen jsem navrhla, že budeme platit jídlo a energie společně.
A hned ze mě byla ženská, která tlačí.
Ten večer hned zavolal matce.
Schválně to dal na hlasitej odposlech.
Když ho vyslechla, Vlasta chladně pronesla:
„Libuše, vy si snad chcete z mýho syna udělat podnájemníka?“
Stála jsem u plotny a míchala těstoviny.
Moc se mi chtělo odpovědět:
„Podnájemníci aspoň platí za bydlení.“
Ale mlčela jsem.
Zatím.
Později si Ivo našel novou práci.
Plat byl vyšší.
Zato přibyly každodenní košile.
Bílý.
Modrý.
Proužkovaný.
A všechny bylo potřeba žehlit.
První týdny jsem to dělala po práci.
Po večeři.
Po úklidu.
Stála u žehlícího prkna, zatímco v pokoji hrál televizor a Ivo ležel na gauči.
„Špatně vyžehlený rukáv.“
„Ivo, dělám to už hodinu.“
„Já to neříkám kvůli sobě. Potřebuju to do práce.“
Druhý den se bez ohlášení objevila Vlasta.
Přinesla synovi tvarohové knedlíky a demonstrativně je postavila na stůl, jako by říkala:
„Takhle vypadá normální jídlo.“
A já zrovna krájela salát.
Pak přišel ten čtvrtek.
Nejtěžší za celej ten čas.
Domů jsem se vrátila skoro v devět večer.
V tašce jsem měla jablka a jogurt – pro sebe.
Otevřela jsem dveře a vidím Vlastu ve svý kuchyni.
V mým županu.
V tom modrým, měkkým županu s kapsou, kam jsem si vždycky dávala brýle.
Vedle leželo pět pomačkanejch košil a stála žehlička.
Z pokoje vyšel Ivo.
„Musíme si promluvit o jedné věci.“
Pomalu jsem si zouvala boty.
Protože když to udělám rychle, jedna by klidně mohla letět někomu do hlavy.
Ale jsem slušně vychovaná ženská.
Občas to hodně komplikuje život.
„Zítra musím do kanceláře v osm,“ oznámil Ivo. „Nemám čas žehlit.“
„Tak si vyžehli teď.“
„Jsem unavený.“
Podívala jsem se na gauč.
Na talíř s drobkama.
Na jeho matku v mým županu.
Na žehličku.
A on naprosto klidně prohlásil:
„Když to nestíháš večer, vstávej v pět ráno a žehli mi košile. To je povinnost ženy.“
A najednou jsem uviděla celej obraz zvenku.
Čtyřiapadesátiletá ženská stojí ve vlastním bytě po těžkým pracovním dni.
Před ní chlap, kterej tady bydlí skoro zadarmo a jí z jejího.
A vedle jeho máma, oděná do jejího županu, vysvětluje, jaká má být správná žena.
Mlčky jsem odešla do pokoje.
Vytáhla ze skříně ty dvě tašky, se kterýma se u mě objevil před čtyřma rokama.
Postavila je do předsíně.
A klidně řekla:
„Sbal si věci.“
Byl přesvědčenej, že se rozbrečím.
Že se polekám.
Abych řekla pravdu, já si to taky myslela.
Za čtyři roky člověk do tvýho života proroste.
I kdyby vypadal jako plevel, vytrhat ho stejně bolí.
Ale já stála mlčky.
Pak to nebylo jednoduchý.
Ruka automaticky sahala po druhým talíři.
V obchodě jsem automaticky brala jeho oblíbenou šunku – a pak ji vracela zpátky.
Nejtěžší nebylo stýskat si po něm, ale přestat si vyčítat.
Kdo by chtěl mě se zavařovačkama na balkoně, zvykem koukat na seriály pod dekou a věkem přes padesát?
Ale jednou jsem se vrátila domů, rozsvítila a najednou mi došlo:
Já potřebuju sama sebe.
Klišé?
Asi jo.
Ale právě v tu chvíli mi to docvaklo.
Ne jako hospodyni.
Ne jako obslužnej personál.
Ne jako přívěšek k chlapovi.
Ale prostě jako Libuši.
Za měsíc Ivo přišel znovu.
Se třemi lehce uvadlejma růžema.
Asi vypadaly stejně unaveně jako my oba.
Otevřela jsem dveře, ale řetízek jsem nestáhla.
„Libuše, je mi bez tebe zle.“
„Nechci nic vracet,“ odpověděla jsem klidně.
„Vůbec?“
„Vůbec.“
Chvíli ještě postál na chodbě.
A pak mlčky odešel.
