Ema Šťastná šla z lékárny a myslela jen na jedno – dojít do baráku bez problémů.
Hůl. Krok. Hůl. Krok. Noha táhne, taška s práškama řeže do dlaně. Říjen byl letos zlej – vlhkej, protivnej, bez jakýkoliv milosti.
Ještě jeden blok. Ještě kousek.
Už skoro minula dětský hřiště, když z křoví u plotu zaslechla tiché kňourání.
Ema se zastavila. Na chvilku postála. Říkala si: nemám sílu, jdi domů. Říkala si – a stejně zatočila.
Rozhrnula větve.
V křoví ležel ovčák. Velkej, dospělej – a úplně bezmocnej. Přední packa v krvi, zaschlý i čerstvý zároveň. Srst slepená, žebra pod ní až moc zřetelná. Ale nejhorší byly oči – živý, ale už skoro vzdávající se. Takový oči Ema znala. Věděla, co znamenaj.
Pes se na ni podíval a nezavrčel.
Prostě koukal.
– No a co s tebou, – řekla Ema. Nebyla to otázka – spíš vzdech.
Vytáhla mobil. Zavolala taxíka – poprvé za několik měsíců, šetřila prachy. Řekla adresu veterinární kliniky v Bělehradský.
Taxikář, když uviděl psa, zakřenil se.
– Jinak zvířata nevozíme. Jedině do kufru. Neumaže vám to?
– Neumaže, pomozte ho naložit, – řekla Ema hlasem, kterým kdysi mluvila na nedbalý sanitáře.
K překvapení taxikář neprotestoval – skoro sám zvedl psa do kufru.
Na klinice řekli: zlomenina, tržná rána, vyčerpání. Operace nutná hned.
Řekli cenu.
Ema na vteřinu zmlkla. Pak otevřela peněženku.
Byla to skoro celá penze.
„Skoro celá – ale přece ne celá,“ řekla si. A položila peníze na pult.
Domů se Ema vrátila pozdě večer – se psem, s taškou léků a s instrukcemi na dvou listech drobným písmem.
Pes, jak vešel do bytu, hned si lehl v předsíni. Ema si k němu dřepla.
Ovčák ležel, nataženej s obvázanou packou. Na Emu – ani nepohléd.
– No a dobře, – řekla. – Nechceš – nedívej se. Hlavně že žiješ.
V noci skoro nespala. Poslouchala. Dvakrát vstala, šla k němu, svítila mobilem.
Ráno zavolala Marcela.
– Mami, jak se máš?
– Dobře. Tady jsem sebrala psa.
Ticho. Dlouhý.
– Jakýho psa.
– Ovčáka. Zraněnej byl, ležel v křoví. Odvezla jsem ho na kliniku.
– Mami. – Marcely hlas byl takovej – zvláštní, když se ze všech sil drží. – Mami, to myslíš vážně?! Ty sotva chodíš! Za jaký prachy?!
– Za svý.
– Za penzi?!
– Marcelo, nekřič prosím.
– Já nekřičím, já – mluvím. Mami, domlouvali jsme se. Chystám pokoj, brzo k nám máš přijet, a ty místo toho…
– Marcelo. – Ema to řekla klidně. – Zavolám pozdějc.
A zrušila hovor.
Potom. Potom ten rozhovor. Teď je důležitější něco jinýho.
První dny byly těžký. Pes nežral. Ema kupovala různý věci: paštiku, vařený kuře, rýži s vývarem. Postavila misku, odstoupila, čekala. Vrátila se – nedotknutý.
Sedala si k němu na zem – pomalu, sténajíc, s námahou – a dávala mu jídlo z dlaně. Prostě držela a čekala.
Třetí den se pes natáh a vzal kousek kuřete.
Malej. Skoro neviditelnej.
Ema se neusmála, jen seděla a nehýbala se. Aby ho nevyplašila.
Takhle. Takhle, dobře.
Pojmenovala ho Gerta. Nedecidovala se hned, nejdřív si říkala: proč jméno, třeba tu nezůstane. Pak pochopila: zůstane.
Gerta se bála všeho. Hlasitých zvuků, neznámejch pohybů. Když se ho Ema poprvý pokusila pohladit po hlavě, celej se stáhnul, jako by čekal ránu.
Kdo tě tak.
Nehladila – jen dávala ruku vedle. Na deku, vedle packy. Ležela ruka – a hotovo. Žádnej tlak. Ať si zvyká.
Tak ubíhaly dny.
Ráno a večer chodili ven.
Gerta scházela ze schodů opatrně, na třech nohách – čtvrtou ještě šetřila. Ema – taky opatrně, držíc se zábradlí. Dvě chromý, říkala si. Takhle pár.
Došli k lavičce u lípy a zastavili se. Ema si sedla. Gerta stála vedle a koukala kolem – ostražitě, napjatě, jako by čekala nebezpečí odevšad.
Tak chodili každý ráno a každý večer. Nejdřív – k lavičce a zpátky. Pak na roh baráku. Pak kolem dvora. Ema se vracela domů a cítila, že nohy brní, ale nějak jinak než dřív. Ne ze slabosti. Z únavy. Je v tom rozdíl.
V listopadu Marcela přijela bez ohlášení.
Zazvonila, vešla a zastavila se v předsíni. Uviděla ležící Gertu na dece, misky u zdi, vodítko na háčku. Pak matku. Ta zrovna pila čaj v kuchyni, růžová z procházky.
– Mami, ty… vypadáš normálně, – řekla Marcela. Zmateně, jako by čekala něco jinýho.
– Chodím dvakrát denně, – odpověděla Ema. – Sedni si, naleju ti čaj.
Marcela si sedla. Kouká na Gertu – ten ležel klidně, jen zvednul hlavu.
– Nekouše?
– Ne.
– A když vleze cizí?
– Není agresivní, jen opatrnej.
Marcela chvilku mlčela. Pak znova svý:
– Mami. Pokoj je připravenej. Všechno jsem zařídila. Ty chápeš, je mi líp, když jsi blízko. A sama tady, kdoví co.
Ema postavila šálek.
– Vezmete psa?
– Mami.
– Marcelo. Prostě odpověz.
Pauza. Dlouhá.
– Nemáme takovej velkej byt. A Kosta je proti zvířatům. To víš.
– Vím, – řekla Ema.
A víc se toho večera k tomu nevraceli.
Gerta, jako by něco vycítil, vstal ze své deky, došel do kuchyně a lehl si k nohám hospodyně. Rovnou na studenou podlahu – lehl si a natáh se.
Ema spustila ruku a poškrábala ho za uchem.
Všechno slyšíš, že jo.
Ten rozhovor přišel v prosinci. Marcela přijela v sobotu s taškama, s jídlem, s výrazem člověka, co se rozhodl a teď to hodlá oznámit.
Naskládala potraviny do lednice. Umyla nádobí. Pak si sedla ke stolu a složila ruce – tak, jak se skládaj, když se chce mluvit vážně.
– Mami. Bez urážek.
Ema seděla vedle. Gerta ležel v pokoji – bylo slyšet, jak vzdychá.
– Bez, – řekla Ema.
– Domluvila jsem to. Pokoj je hotovej, pověsila jsem záclony, koupila ti novej matrac. Je tam hezky, mami. Budeš blízko, budu v klidu. Nebudeš sama.
– Nejsem sama.
– Mami. – Marcela lehce zavřela oči. – Pes není společnost. Je to zodpovědnost, kterou teď nepotřebuješ. Utracíš na něj penzi, chodíš v mrazu dvakrát denně, ty…
– Vypadám líp než před rokem.
– Unavuješ se.
– Všichni se unavěj.
– Mami, našla jsem dobrej útulek. Jsou tam normální lidi, staraj se o psy, maj velkej pozemek. Gurtovi tam bude dobře. Lip než v garsonce.
Gerta v pokoji znova vzdych. Zved se, bylo slyšet podle zvuku drápů na podlaze, a přišel do kuchyně. Zastavil se ve dveřích, podíval se na obě. Pak došel k Emě a sedl si vedle.
Marcela koukla na psa. Pak na matku.
– Mami.
– Slyším tě, – řekla Ema tiše. – Všechno slyším.
Spustila ruku a položila ji na hlavu Gerty. Ten se nehnul.
– Pamatuješ, jak jsem pracovala? – zeptala se Ema najednou. – Byla jsi malá, ale možná si vzpomeneš. Odcházela jsem v šest ráno. Vracela jsem se – ty už jsi spala. Tvůj táta říkal: tebe doma není, existuješ jen v nemocnici.
Marcela mlčela.
– Neurazila jsem se. Chápala jsem: tam jsou lidi. Je jim hůř než mně. Jsem potřeba. – Mluvila klidně, bez emocí. – A pak táta umřel. A já šla do důchodu. A najednou jsem zjistila, že nejsem nikomu potřeba. Ty jsi dospělá, máš svůj život. To je správně. Ale já… Marcelo, já prostě nevěděla, co se sebou.
Ema koukala z okna. Za sklem byl prosinec – šedej, časnej soumrak, lampy už svítily.
– Když jsem našla Gertu – říkala jsem si: no, další problém. Nemám sílu, nemám peníze, zdraví není. Na co mi to. A pak on vzal kousek kuřete z ruky – třetí den. Takovej malej kousek. A já pochopila, že ty tři noci nespím ne proto, že jsem unavená – ale protože je to důležitý. Protože když to neohlídám, nikdo jinej to neudělá.
Gerta se přisunul blíž. Ema ho poškrábala za uchem.
– Začala jsem chodit ven. Nejdřív k lavičce a zadýchávala jsem se. Teď – tři kola kolem baráku a ani si toho nevšimnu. Prášky na tlak – před dvěma týdnama jsem snížila dávku, doktor řekl: můžu. Seznámila jsem se s Boženou z druhýho vchodu, chodíme teď občas spolu. Koupila jsem si pořádný boty na zimu – poprvý za tři roky, protože dřív jsem si říkala: nač mi boty, já nikam nechodím.
Otočila se k dceři.
– A teď chodím, Marcelo.
Marcela seděla a koukala na matku. Chtěla něco říct – Ema to viděla – ale neříkala.
– Chápu, že se bojíš, – řekla Ema. – Že spadnu. Že sanitku nemá kdo zavolat. Že v zimě klouže, že jsem sama, že kdoví co. Chápu ten strach, já jsem se tak bála o tátu poslední roky.
– No a co je na tom špatnýho, – tiše řekla Marcela.
– Nic špatnýho. Jen že ještě nejsem připravená bejt bezmocná. – Ema se lehce usmála. – Brzo.
Marcela sklopila oči.
Mlčely dlouho.
– Nechceš ho dát pryč? – řekla Marcela.
– Ne.
– A nepřestěhuješ se?
– Ne.
Marcela kývla. Pomalu, jako by se v ní něco ukládalo na svoje místo – se skřípěním, ale ukládalo.
– Tak chci, aby ses měla tlačítko pro případ nouze. Takhle náramek – zmáčkneš, mně hned přijde signál.
– Dobře.
– A jednou tejdně přijedu. Nekontrolovat, jen na návštěvu.
– Budu ráda.
– A tohohle, – Marcela kývla na Gertu, – zkusím přijmout. Neslibuju, že si ho zamiluju. Ale zkusím.
Ema se podívala na dceru.
– Pojď sem, – řekla.
Marcela vstala. Přišla. Ema ji pevně objala. Marcela na vteřinu strnula, a pak objala zpátky.
Gerta taktně odešel ke svý dece.
Za oknem byla tma. Lampy svítily rovnoměrně, sníh zaprášil parapet.
Zima utekla bez povšimnutí.
Ema sama nevěděla kdy – prostě v jednom momentě zjistila, že prosinec skončil, pak leden, pak únor, a ona furt chodí a chodí – ráno a večer, v mrazu i v oblevě, ve sněhu i v břečce.
Gerta šel vedle. Už bez kulhání – packa se zahojila úplně, veterinář řekl: k nerozeznání.
Na dvoře je už znali. Božena z druhýho vchodu vždycky vycházela v tu samou dobu – chodili spolu, povídali si. O dětech, o zdraví, někdy o politice – opatrně. Děda Pepa ze třetího patra se pokaždý zastavil a častoval Gertu sucharama, ten bral opatrně, důstojně. Děti z hřiště se nejdřív bály – ovčák přece – ale pak si zvykly, začaly přibíhat.
Ema nechala hůl doma v únoru.
Prostě jednou vyšla bez ní a ani si nevzpomněla. Vrátila se, uviděla hůl u dveří a říkala si: no jo.
V březnu zavolala na zahrádky – zjistit, jestli už je otevřenej vjezd na chatu. Jo, otevřenej. Zapsala se na autobus.
Gerta jela s ní na zadní plošině a koukal z okna.
Na chatě bylo všechno stejný – starej barák, loňský listí, holý jabloně. Ema se prošla po pozemku, sáhla na zem – ještě studená, ale už ne zmrzlá. Naplánovala si, kam vysadí floxy, kam petunie, kam kopr a petržel – jen tak, pro vůni.
Gerta lítal po pozemku jako mladej.
V dubnu přijela Marcela. S Kostou. Kosta vešel, uviděl Gertu, ztuhnul. Gerta přišel, očuchal mu ruku a odešel – prý, zkontroloval, není nebezpečnej.
Kosta vydech.
– No, – řekl opatrně, – aspoň klidnej.
– Chytrej, – opravila ho Ema.
U čaje Marcela koukala na matku – pozorně, zkoumavě. Pak řekla potichu, zatímco Kosta vyšel na balkon:
– Mami, ty ses změnila.
– K lepšímu?
– Jo.
Ema se zamyslela.
– Já prostě teď zase žiju, – řekla. – To je asi poznat.
Gerta položil hlavu na její kolena.
