— Nemůžu dál žít s důchodkyní.
Řekl to, nehledě na mě, ale na talíř s karbanátky. Právě jsem mu podávala druhý – on vždy snědl dva, třicet dva let po sobě, každou sobotu.
— Vítě, o čem to mluvíš?
— O nás, Zuzano. Přesněji o tom, že už nás spolu není.
Posadila jsem se naproti. Dlaně položila na stůl dlaněmi dolů, aby to nevyzradily. Účetní v mě probudila rychleji než manželka – účetní vždy reaguje na slovo „ne“.
— Odcházíš?
— Odcházím. Našel jsem někoho jiného. Je jí dvacet devět a, víš co, nechodí po bytě v županu s rozšířenými kapsami.
Můj župan byl opravdu starý. Modrý, s knoflíky na přední části, koupila jsem si ho, když naše dcera šla do školy. Pohodlný. Vítě ho dříve nazýval „mým pohovkovým“. Smál se.
Teď se nesmál.
— A jak se jmenuje?
— Kristýna.
Přikývla jsem, jako by mi to něco vysvětlovalo.
Na stole se chladily karbanátky. Dívám se na ně a najednou mi přichází podivná myšlenka: tři hodiny jsem je tvarovala. Mleté maso jsem míčovala sama, chléb namáčela v mléce, jak mě učila máma. Tři hodiny mé soboty. A on právě vstane a odejde k Kristýně, která pravděpodobně objednává sushi.
— Kdy?
— Co kdy?
— Kdy odcházíš?
— Dnes. Kufr už sbalený.
V tu chvíli se ve mně něco rozsvítilo. Ne zakřičelo, ne přetrhalo – jen jako spínač zaznělo. Kufr byl sbalen. Zatímco já stojím v kuchyni, vařím vývar na týden dopředu, jako blázen.
— Tak jdi, řekla jsem.
On zvedl obočí, jako by nikdy takovou výzvu neviděl.
— A to je vše? Žádné slovo?
— Co chceš slyšet, Vítě? Že jsem třicet dva let zbytečně prala tvoje košile? To vím i bez tebe.
Vstal, prošel chodbou. Slyšela jsem, jak se hrabe se zámkem kufru – tím stejným, s nímž jsme v roce dvě tisíce osm jedli v Karlových Varech po získání výhry na byt. Tehdy jsem ještě vložila dětské dědictví: dva miliony sedm set tisíc korun. Pamatuju si každou číslici – jsem účetní.
Byt byl pak přepsán na něj. „Tak lépe, Zuzko, pak to převedeme.“ Nepřevzelo se.
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na dva karbanátky. Pak vstala, vzala velký černý odpadkový pytel – z těch na sto dvacet litrů, který kupuji v Teslu po balíčcích – a šla do ložnice.
— Co to děláš? – zeptal se, když mě uviděl s pytlem.
— Pomáhám sbalit. Jedním kufrem nevyjdeš.
A tak začala balit. Košile – do pytle. Tréninkové tepláky, v nichž ležel po nedělích na gauči – do pytle. Papuče, zubní kartáček, holení, nabíječku na mobil. Vše do pytle. Rychle, klidně, jako při inventuře.
— Zuzano, šílíš.
— Ne, Vítě. Já jsem spíše vstoupila do šílenství. Poprvé po třiceti dvou letech.
Popadl mě za ruku. Podívala jsem se na jeho prsty – krátké, s žlutavými nehty – a najednou je pustil.
— Pošlu se pro zbylé věci později.
— Přijď. Jen předem zavolej, abych mohla otevřít dveře.
Tehdy jsem ještě myslela, že otevřu.
Čtyři dny poté přijel. Ne sám.
Otevřela jsem dveře a uviděla ji – Kristýnu. Stála na schodech v bílém kabátě, který neseděl ročnímu období, s kabelkou na dlouhém tenkém řetízku, a dívala se na mě tak, jako by se dívala na starý nábytek, který je potřeba vyhodit.
— Dobrý den – pozdravila zdvořile, s lehčím úšklebkem.
— Dobrý den.
Vítě se protáhl kolem mě do vstupní haly, jako kdyby stále byl pánem domu.
— Zuzko, rychle. Jdu pro zimní oblečení a papíry.
— Jaké papíry?
— Moje – pas, technický průkaz auta, ČSSZ. A k bytu.
Zastavila jsem se ve dveřích kuchyně.
— K bytu?
— Jo. Ten byt je na mě.
Kristýna se za jeho zády lehce usmála, jen kousíkem úst. Tu úsměv jsem později často připomínala.
— Vítě – řekla jsem pomalu – přicházíš teď opravdu pro dokumenty k bytu, do kterého jsem vložila dětské dědictví?
— Zuzko, jaké dědictví? To bylo před sto lety.
— Osmnáct – opravil jsem. Ne sto. Osmnáct let zpátky. Dva miliony sedm set tisíc korun v roce dvě tisíce osm, pokud vás to zajímá – to byla cena dvoupokojového bytu v naší čtvrti. Celý. Tehdy jsi se ještě smál, že „z kape do kápě“.
— Pane mladý – najednou zasáhla Kristýna – nemáme čas.
To „mladý pane“ mi zlomilo srdce. Měl padesát šest let. Břicho nad páskem, tvář červená, pod očima pytle – jaký mladý muž. Pro ni ale byl „mladý“, protože platil. A platil, mimochodem, mými penězi – poslední tři roky mi nevedl poloviční plat na účet, „na benzín a obědy“.
Cítila jsem, jak mi v spánku buší. Ne srdce – přesně spánky. Jako by někdo praskl prsty uvnitř lebky.
— Vítě, vyjdi, prosím. A vezmi svou slečnu. Dokumenty dostaneš přes soud.
— Cože?!
— Přes soud, Vítě. Všechno ti teď pošlu soudem. Košile, ponožky i ta polovina bytu, která ti údajně patří. Se seznamem, s razítkem a podpisem.
Kristýna zamrčela:
— Myslíte si, že něco vymáháte? Byt je na něj přejmenován.
— Slečno – obrátila jsem se k ní a hlasem, který mi zněl jinak, protože ona na okamžik ustoupila – jděte do chodby. Mluvím se svým manželem. Formálně je stále můj.
Vítě ji popřál za rukáv. Vyšla na schodiště. On zůstal.
— Zuzano, nedělej hlouposti. Můžeme to vyřešit normálně.
— Můžeme. Jen normální neznamená „vrátit byt a pas“. Normální je „počítat, kdo kolik vložil, a rozdělit“. Počítáme?
Zůstával ticho.
— Nechceš počítat. To nevadí. Já to spočítám sama. V tom jsem dobrá, víš.
Zavřela jsem za ním dveře. Otočila zámek – jeden otáč, druhý. Opřela se zády o dveře.
V bytě bylo ticho. Jen lednice bzučela v kuchyni, jako vždy. Vůně vývaru – z soboty jsem ho ani nedojedla.
Sesunula jsem se po dveřích na podlahu a seděla pět minut. Neplakala. Jen seděla a v hlavě sčítala: dva miliony sedm set plus rekonstrukce v roce dva tisíce dvanáct – ještě čtyři sta, plus kuchyně v roce patnáct – dvě stě deset, plus balkon v roce devatenáct…
Účetní v mně pracovala. Manželka mlčela.
Pak vstala, vzala telefon a volala zámkaře. Přijel po hodině a vyměnil zámek. Dva tisíce tři sta korun. Zapsala jsem to do výdajového sešitu – zvyk.
Večer zavolala dcera.
— Mami, táta říká, že mu nedáváš vstup.
— Nedávám.
— Mami, jak můžeš? On…
— Aleno, mám těžkou prosbu. Nezasahuj. Prosím. Já sama.
Zmlkla. Pak řekla:
— Dobře, mami.
A to „dobře“ bylo první, co mě během týdne zahřálo.
O dva týdny přišla výzva.
„Žaloba o rozdělení společného majetku“. Vítě požadoval polovinu bytu, polovinu chalupy (kterou jsme vlastně neměli – jen pro účel) a podivně i „náhradu morální újmy“ za výměnu zámků.
Přečetla jsem a upřímně se zasmála. Poprvé za měsíc.
Pak šla k advokátce. Ne k někomu známému – známí jsou povídaví – ale k někomu, kdo inzeroval. Mladá žena, čtyřicet let, v šedém saka. Jmenovala se Irena Nováková.
Předložila jsem jí složku. Tu samou, kterou jsem sbírala po osmnáct let. Účetní zvyk – všechno ukládat.
— Osvědčení o právu na dědictví z roku dva tisíce sedm – říkala jsem, list po listu. — Bankovní výpis o přijetí dvou milionů sedm set tisíc na můj účet. Kupní smlouva na byt – na stejnou částku, měsíc po měsíci. Účtenky za rekonstrukci, vše od roku dva tisíce dvanáct. Doklady za kuchyni. Smlouva se stavební firmou na balkon. Vyúčtování za služby – které jsem posledních šest let hradila ze své výplaty padesát osm tisíc korun, zatímco on „investoval do vztahu“.
Irena listovala a mlčela. Pak se podívala na mě.
— Zuzano Pavlovna, proč jste to všechno uchovávala?
— Jsem účetní – odpověděla jsem. – Všechno si uchovávám.
Usmála se. Dobrý úsměv, jako by poprvé viděla člověka, který nepřichází s prázdnýma rukama.
— Máte silnou pozici. Myslím, že ne jen polovinu, ale celý byt získáte.
Pokývala jsem. Pak řekla:
— Ireno, ještě jedna věc. Jsem jeho ručitelkou u autokreditu. Od roku dva tisíce dvacet dva. Toyota, tři roky, zbývá jedenáct splátek. Můžu to nějak… zrušit?
Zamyslela se.
— Ručení v jednostranném směru nejde zrušit. Můžete ale bance oznámit podstatnou změnu okolností – rozvod. Banka pravděpodobně bude chtít nového ručitele nebo předčasné splacení. Pokud nic nenajde…
— Vezmou auto?
— Vezmou.
Podívala jsem se z okna. Ven padal mokrý sníh, roztával se na okap. Pomyslela jsem na Kristýnu v bílém kabátě. Na to, jak pravděpodobně řídí tu Toyotu. Na to, jak Vítě dvakrát vezl na ní do nemocnice a na hřbitov.
— Sepišme to – řekla jsem.
Irena to napsala.
Večer jsem šla domů, uvařila si čaj – jen pro sebe, v malé hrníčkové s levandulí, kterou Vítě vždy odmítal – a vypila u okna.
Byt byl tichý. Můj župan visel na háčku. Nikdo mu už neříkal „gouchový“.
Pomyslela jsem: být sama není tak strašné. Strašná byla třicet dva let po sobě vařit dva karbanátky a dostávat jen jeden kousek pozornosti.
Zazvonil telefon. Neznámé číslo.
— Co jsi to udělala, stará?! – křikla v linku Kristýna.
Odklonila jsem sluchátko, opatrně jako účetní odkládá chybný výkaz.
— Slečno, mám na vás žádost – řekla jsem klidně. – Volejte mě jen přes advokáta. Irena Nováková, číslo vám mohu dikovat.
A položila sluchátko.
Zbraň zazněla poprvé.
Soud proběhl v únoru.
Vítě přišel v jediném tmavě modrém obleku – tom, ve kterém byl na svatbě Aleny před čtyřmi lety. Oblek mu byl trochu těsný. Sako nesedělo na břiše.
Kristýna tam nebyla. Později jsem se dozvěděla, že ten den už s ním hádala.
Já přišla v obyčejné sukni a bílé košili. Bez županu, samozřejmě. Vítě se na mě podíval a zčervenal. Asi čekal starou důchodkyni. Před nímSoudní síň se naplnila tichým šelestem mého papíru, který konečně způsobil, že jsem po třiceti dvou letech konečně mohla znovu dýchat svobodně.
