Odložený život
Maminko, můžu si vzít jednu bonbónku z krabičky? Jenom jednu, prosím! Apolenka se plazila kolem skříňky, kam matka Jitka ukryla s takovou námahou získané sladkosti.
Ne! To je na stůl. Když to všechno sníš hned, na Vánoce nic nezůstane.
Apolenka nafoukla tváře. Jaký v tom je rozdíl, jestli si vezme sladkost teď nebo později? A nechce všecičko, jen jednu! Proč je maminka vždycky taková? Když je něco dobrého, tak na potom. Když pěkného na sebe, tak do kostela. Tak moc by chtěla vzít si bonbón, obléct nové šatičky, co jí přivezl táta ze služebky v Praze, a jít navštívit Lenku. Z nějakého důvodu jejím kamarádkám maminka dovoluje nosit nové věci do školky. Pravda, Apolenka slyšela, že si je Lence její máma sama šije. No a co? Hlavně, že Lenka je v oddělení nejparádnější! Zato Apolenka musí chodit ve svých starých puntíkovaných šatech, ze kterých už vyrostla a má je plné zuby.
Tehdy ještě nevěděla, jak těžko rodiče ty sladkosti a šaty získávají. Jitka pracovala v knihovně a otec, pán František, byl elektrotechnik. Od dětství slýchávala záhadné slovo “sehnat”. Znamenalo to, že se objeví něco nového, co nelze sehnat v běžném obchodě. Tak se Apolence dostaly krásné střevíce a Jitka nové boty na podpatku. Ale potom museli všichni skoro měsíc jíst jen těstoviny a brambory. Ale matka byla nadšená: nových bot se bála obout, jen se na ně chodila dívat. Právě ty boty si Apolenka pamatovala celý život, i později jako dospělá každou šlápotu, každé poškrábání.
Šlo to dál a všechno se nečekaně změnilo. V obchodech bylo možné koupit vše, na co si člověk jen vzpomněl. Problémem nebylo zboží, ale peníze. Apolence bylo čtrnáct, když táta jednou doma vyhrkl:
Vzali mě!
Tehdy nevěděla, co to znamená, ale jak se rodiče radovali, bylo jasné, že je to něco dobrého. Jak se ukázalo, začal pracovat v nové firmě s elektronikou, kde konečně našli využití pro jeho dovednosti a ještě odhalil další. Ukázalo se, že je výborný organizátor, a brzy František stoupal kariérou vzhůru.
Život byl hned jednodušší. Už nebylo potřeba večer škrtat rozpočet koupily se džíny i sportovní boty. Apolenka odložila myšlenky na odborné učiliště: rodiče ji přesvědčili, ať pokračuje na vysokou, že času bude dost. Dva roky seděla v knihách, žádné diskotéky ani holčičí pokec, ale dostala se se slávou na fakultu. Mohla by si konečně oddechnout, ale rozhodla jinak. Napřed škola, pak dobré zaměstnání a pak teprve další věci. I to se povedlo: červený diplom, výborné místo, co sehnal táta přes známé. Měla byt, auto, dovolenou v Chorvatsku jediné, co chybělo, byla společnost. Ale Apolenka byla spokojená. Nikdy nebyla žádné ořezávátko, zájemců bylo dost. Ale do vážných vztahů se nehrnula. Proč? Je mladá, čas je luxus, vše může stihnout. Děti jsou plán až později.
První vážný vztah vznikl až v pětatřiceti. S Viktorem byli kolegové, léta proti sobě v kanceláři, ale moc si nepovídali. O tom, že se mu líbí, netušila. Byl schopný, pohledný a chytrý právě takové Apolenka obdivovala. Viktor, jemuž se přezdívalo mezi kolegy Sněžná královna, shromáždil odvahu po pracovním večírku, když mu v tanci položila hlavu na rameno.
Vezmeš si mě? Jsme úspěšní, čas běží, rodinu založit. Mám tě rád, Apo.
Apolenka se tichounce rozesmála:
Viki, co to blázníš? Vždyť máme ještě dost času!
Ale ráno, když se probudila, zadívala se Viktorovi do očí a aniž by rozuměla proč, řekla:
Tak ano.
Následovala překrásná svatba; Jitka plakala štěstím, že se nakonec dočkala vnoučat, a uplynuly tři roky, během nichž Apolenka došla k poznání všechny její úspěchy nestojí za nic oproti tomu, čeho dosáhla po tolika odkladech.
Už není… Moje budoucnost je pryč, mami… Apolenka ani neplakala, jen držela v rukou výsledky vyšetření. Proč jsem byla tak hloupá?
Holčičko, vydrž, to je jen jedna klinika. Lékařství jde kupředu, všechno se může změnit.
Kdy? Apolenka rozzlobeně odhodila papíry, které se rozlétly po obýváku.
V bytě jejích rodičů se pár věcí změnilo, ale většinou tam bylo vše jako za starých časů. Rodiče odmítali brát od Apolenky peníze na zařízení nebo nové věci, i když tatínek už nepracoval a byl stále nemocný a maminka se bála ho doma nechávat samotného. Apolenka dělat, co mohla lednici naplňovala stejně jako doma, nábytek nechala renovovat, v duchu: retro je retro. Velkou opravu udělala vlastně už před lety a teď najednou při pohledu na zeď pomyslela, že by možná bylo načase vyměnit tapety nebo zrenovovat parkety. Člověka překvapí, na jaké nesmysly člověk myslí, když se rozpadá svět, co pracně stavěl…
Mami, nevidíš? Nemám čas… Čas mi chybí…
Seděly tam tiše až do soumraku, nevšímaly si, že telefon vyzváněl. Apolenka chvílemi brečela, chvílemi se uklidnila, ale mlčela nechtěla dál o tom mluvit. Nakonec zvedla hlavu a do šera zašeptala:
Děkuju, mami…
A za co, Apolko?
Že jsi mě vyslechla. Nikdo jiný mi už nezbyl. A komu bych teď byla potřebná?
Co to povídáš?! Jitka rukou pohladila její tvář. Potřebuješ nám! Tátovi! Viktorovi!
Viktorovi už ne.
Proč, Apo?
Protože je to moje věc. On nemá čas. A děti… Ty snad budou.
Apolenka vstala, krátce objala matku a začala se chystat k odchodu.
Neboj se, maminko. – Poslala jí vzdušný polibek a zavřela za sebou dveře, Jitka jen tiše usedla do předsíňové židle. Proč, Pane Bože? Proč právě téhle holčičce taková zkouška?
Doma se jí nechtělo, tak Apolenka zamířila ke Vltavě. V tomhle období tam chodí málokdo: pár pejskařů, postarší pár spěchá s hlavou v límci ve větru sychravého podzimu.
Apolenka je sledovala pohledem a najednou jí to rozplakalo. Takové věci chtěla taky: dožít spolu, rozumět si beze slov, mít něco jen svého i společného… Ale to už nikdy nebude. Najednou si uvědomila, že Viktora vlastně miluje. Dlouho si nepřipouštěla, vždy až potom. Teď je to jedno miluje, ale doopravdy láska znamená nemyslet jen na sebe…
Upřela pohled do studené černé vody, rozpomenula se, jak sem chodívali s rodiči na procházky. Jak si šetřila na malou zmrzlinu vždycky dostala, i když bylo pod nulou. A jaké to bylo zvláštní, nikdy nebyla nemocná… Její děti už se s ní na podobné procházky nepodívají.
Zvedla hlavu od černé řeky a zavrtila se. Už dost! Litováním nic nezmění! Musí jít dál a najít něco pro co žít… Najednou ve všech úspěších necítila žádnou hodnotu a věděla, že ani kariéra ji už nenaplní. Musí najít něco nového… Ale co? Odpověď neměla. Zato věděla, že něco musí rozhodnout ihned. Protože co je v jejích rukou, není ve Viktorových. Jeho čas… Už není její.
Když přišla k autu, zarazila se. Okolo stálo několik výrostků. Rozhlédla se: prázdno, nikdo nablízku. A najednou ta známá lhostejnost co bude bude.
Zasunula promrzlé ruce do kapes a šla k autu.
Co se děje?
Chlapci, mohlo jim být kolem šestnácti, se otočili.
To je vaše auto?
Ano.
Pod kapotou… musíte otevřít, musíme něco dostat ven! zašumělo to a Apolenka pochopila, že nejde o loupež.
Počkejte, nerozumím. Je vás příliš, jeden najednou, prosím. Co je pod kapotou?
Jeden kluk, malý, krok dopředu. To je vůdce,” prolétlo jí.
Je tam kotě. Viděli jsme, jak zalézlo pod auto, asi si našel místo u kola, možná v motoru. Musíme ho zachránit, jinak se zraní.
To myslíš vážně?
No jistě, vždyť je už zima a hledají teplo.
Apolenka odemkla centrálním zamykáním a otevřela kapotu.
Jéžiši! vyhrkla, když vytáhli zuřivě se bránící malinké černé kotě.
Kusavec! kluk, co mluvil, se zasmál a podal koťátko Apolence. Tady máte!
Já? nejistě vzala ztichlého kocourka. Ale co budu dělat? Kluci, já nikdy neměla kočky.
Přijdete na to, hlavně krmte.
Zasmáli se a šli dál, ale Apolenka si vzpomněla:
Počkejte! hrábla v kapse a podala jim stovku. Mamka vždycky říká, že za zvíře se má platit.
Díky! mávli a zmizeli.
V autě se zadívala na svého úlovka.
Co s tebou budu dělat?
Kotě, usazené na jejím klíně, hnětlo špinavými tlapkami plášť a spokojeně vrnělo.
No jo, už je ze mě stará bába s kocourem. Však je to správně. nastartovala a připoutala se. Jedeme domů!
Rozhovor s Viktorem odložila na ráno, zbytek večera se věnovala koťátku.
Kdes tolik blech pochytil, ty malej černej zázraku? Strašný! Do čeho jsem se to pustila? drhla koťátko v koupelně, zatímco Viktor stál s ručníkem.
Zvláštní…
Co?
Kočky se bojí vody a ten vypadá v pohodě. Dokonce vrní jako traktor.
Apolenka zabalila mokrého tvora do ručníku.
Hotovo. Jdeme najíst!
Když se najedený mrňous stočil vedle Apolenky na pohovce, Viktor se konečně zeptal:
Apo, tak co? Jak to vypadá?
Apolenka se zhluboka nadechla.
Budeme se rozvádět, Vítku.
No, to je novinka! Proč?
Protože nebudu mít děti. Je to moje vina. Ty máš ještě čas najít si někoho, stát se tátou.
Viktor se na ni dlouze podíval.
Tak to je teda… Prostě se rozhodneš, že jsem robot? Chci, vyměním si manželku? Apo, tohle ti v životě vůbec nedošlo, že tě mám rád a že děti i když bych byl rád nejsou pro mě jediný smysl. Hlavní je ty… Ale pro tebe je to jedno, rozhodla jsi.
Popadl ospalého kocourka a odešel:
Dnes spím v pracovně. Dobrou!
Apolenka kývla, počkala až zhasnou světla, a tiše popotáhla. Co člověk nadělá… Ale červík pochybnosti hlodal. Teď říká jedno, co bude za pár let?
Dlouho nemohla usnout. Přemítala svůj život s Viktorem a zase zpátky. Rozhodnutí bylo jediné možné. On by jí nikdy nevyčetl, že zůstali bez dítěte, ale nebyla si jistá, zda ona samotná by to unavila žít v nevyřčené lítosti.
Usnula k ránu, schoulená v křesle. Nevěděla, jak šel Viktor do práce, krmil koťátko a odcházel. Probudila se až kolem poledne, zabalená v teplé dece. Na stolku ležel vzkaz: Večer přijdu promluvíme. Nepokoušej se utéct! Miluju tě.
Kotě na ni kulila zelené oči.
Co je? vstala. Celá rozlámaná. Jdu na kafe. Chceš?
Prvně po dlouhé době se usmála jak kočka letěla do kuchyně jak střela.
Rychle sis zvykl, viď…
Uvařila kávu a napadlo ji, že jí je dnes o něco lépe. Třeba za to může Viktora dopis, nebo prostě čas. Ale nebyla na tom tak zle jako včera. Něco viselo ve vzduchu. Musí žít dál.
Zavolala do práce, že je nemocná, rozhodla se pro den pro sebe: objednala se na stříhání i manikúru, oblékla se a vyšla ven.
Praha byla zalitá deštěm skrz naskrz. Auta plžili, lidé spěchali, liják neustával. K autu dorazila až promoklá, zapomněla deštník. Za volantem ji málem přemohla chuť otočit se domů, ale přemohla malomyslnost.
V salonu byla kvůli dešti fronta, Apolenka seděla v křesle, listovala nějakým časopisem. Reklama, články o mateřství… Zasmála se hořce: zrovna tenhle časopis? Náhodně otevřela na dvoustraně díval se na ni malý kluk s očima jako řasa na Berounce. Měla pocit, že ho dávno zná. Něco nepolapitelného… Ani nečetla popisek pod fotkou, jen přejela prsty po jeho portrétu.
Kadeřnice v salonu se rozhlédla, kde je ztracená klientka. Apolenka tam už však nebyla. Stejně jako časopis, který beze stop zmizel.
Viktor nechápavě zvedl hlavu, když se vřítila do kanceláře.
Vidíš? položila před něj časopis, ukázala prstem.
Kdo to je, Apo?
Nevím, je tam jen jméno a věk… Ale koukni!
Popadla ho za ramena, vecpala před zrcadlovou stěnu mezi kancelářemi. Podala časopis. Přiložil obličej k tomu sklu a strnul. Dívá se na něj mladší kopie jeho samotného.
Vidíš to? čekala na odpověď skoro bez dechu. Najednou jako by na tom závisel celý její další osud.
To je neuvěřitelné… přečetl, co stojí pod fotkou a zvedl obočí. Jsi si jistá?
Ne, Vítku. Nic nevím. A možná už má rodiče, časopis je starší. Vím jen, že už nechci nikdy nic odkládat na potom!
Sáru si odvezli z dětského domova za půl roku. Dvě léta poté našla Apolenka v podobném časopise fotku holčičky, která se stala její dcerou. Maruška měla rok a půl a jinou mámu nikdy nepoznala. Apolenka jí byla vším. A po dalších pěti letech přišlo překvapení: Apolenka, která připisovala změny v těle na předčasný přechod, žasla přímo v ordinaci gynekologa:
Ale no tak! To není možné!
Julinka přišla přesně na čas, překvapila celou rodinu.
Jitka se malé vnučky ještě dočkala. O rok později odešla po těžké nemoci, ale poslední čas nejraději trávila s vnoučaty.
Vy jste moje radost… Ve vás žiju…
Když Apolenka třídila staré věci v bytě rodičů, aby připravila tatínka na stěhování, našla v rohu skříně krabici. Otevřela ji a vykřikla: a pak propukla v pláč, děti vedle ní se polekaly.
Maminko, co je ti?! Sára k ní přiběhla bezradná.
A Apolenka vytáhla ze škatule staré boty a přitiskla si je k srdci. Plakala, cítila, jak bolest odplouvá spolu se slzami. Držela se, když matka umírala, na pohřbu, ale teď ji to dohnalo.
Mami, proč pláčeš? Maruška si sedla před Apolenku, očima hledala její pohled, pak ji jen objala kolem krku a začala slzet také.
Julinka, aniž by chápala, spustila svůj pláč a nakonec i přišedší Viktor s otevřenou pusou pozoroval dětskou lavinu emocí.
No, no, ticho! Apo, co je? Co se děje?
Holčičky ztichly a otočily se na tátu: teď už je jisté, že máma zase bude v pořádku.
Vítku… to jsou její boty… Celý život je schovávala…
Vyndala je, a v rohu skříně leželo uložené věno. Když se Apolenka vdala, nechtěla ho: do bytu se nehodí. Teď, když vytahovala prádlo, pochopila: celé roky to matka pečlivě udržovala. Vůně levandule z malých pytlíčků ještě držela slabý nádech léta. Leželo tu i krásné pevné ložní prádlo, nikdy nepovlečené. Krajky už zažloutly, výšivka ztratila jas.
Vítku… Jak je možné, že člověk už tu není a věci zůstávají? Proč všechno pořád odkládáme? Proč si nevezmeme ze života vše hned, čekáme až někdy, co když to nikdy nepřijde?
Viktor ji beze slov obejmul. Co říct… Apolenka měla pravdu.
Julča se zamotala kolem matky, objala ji za nohu, a zvedla oči stejně zelené jako její táta i bráška:
Mamí!
Apolenka strnula, nevěříc, Viktor se usmál a kývl poklekla:
Řekni to ještě…
Mamí! Julinka vylezla na klín a objala se kolem krku. Mamí…
Sára s Maruškou zavýskly:
Přeci mamí řekla! Sára mrkla na otce. Prohrál jsi, tati!
Tak budeme muset do zoo.
Kdy? Maruška hned poskočila. O víkendu?
Proč čekat? Apolenka políbila malou dcerku na čelo a otřela nosík. Nemá cenu odkládat na zítra, co se dá udělat hned. Vyrazíme!
Letmo pohledem přelétla věci na podlaze. No, to se opravdu může ještě počkat. Tak to teď věděla jistě.
Vedu auto, děti vzadu se smějí. Nevím, jak je učinit šťastnými, pravdu to neví nikdo. Ale snažím se naučit je, že nemá cenu život odkládat. Protože to potom je hrozně vrtkavé. A když už si myslíte, že jste blízko, najednou se vše změní a vy zjistíte, že to nikdy nepřijde.
A zmrzlinu?
Teď? podivil se Sára. Mamí, vždyť jsme ještě neobědvali!
To stihneme. Co říkáte?
Jo! děti začaly tleskat. Viktor se usmál.
Rozmazluješ je, maminko?
Bez toho by to nešlo, tatínku. Kdy jindy než teď?
