Jak mě už ale štveš!!!… Ani jíst neumím správně…, ani se neumím oblékat…, vlastně nikdy nic nedělám dobře!!! — Pavel už skoro křičel. — Tobě nic nejde!!!… Ani pořádné peníze nevyděláš! … Pomoc doma od tebe nikdy neuvidím! … — Marina se rozplakala, — …A děti žádné nemáme…, — zašeptala tiše. Bělinka — bílozrzavá kočka, zhruba desetiletá, seděla nahoře na skříni a mlčky sledovala další „tragedii“. Dobře věděla, i cítila, že táta a máma se mají moc rádi… Nechápala proto, proč si říkají tak hořká slova, která všem ubližují. Máma, v slzách, utekla do pokoje, táta si šel zapálit jednu cigaretu za druhou. Bělinka, která chápala, že rodina se jí před očima rozpadá, začala přemýšlet: „Musí být doma štěstí…, a štěstí — to jsou děti…, nějak je musím sehnat…“ Sama Bělinka nemohla mít koťátka — dávno ji vykastrovali, ale máma…, doktoři říkali, že by mohla, ale prostě se to nedařilo… Ráno, když rodiče odešli do práce, Bělinka poprvé vyskočila oknem na ventilačku a vydala se na návštěvu k sousedce Lápě — popovídat si a poradit se. — Na co byste měli děti?!, — uchechtla se Lápa, — ty naše mi dávají zabrat — kolikrát se před nimi musím schovávat…, někdy mi pusu zapatlají rtěnkou, jindy mě tak muchlají, že nemůžu dýchat! Bělinka si povzdechla: — Ale nám by stačily normální děti… Kde je jen vzít… — Hmm… Tamhle Minda z ulice přivedla na svět pět kousků…, — zamyslela se Lápa, — vyber si… Bělinka, s obrovskou kuráží, přeskákala z balkonu na balkon, až se dostala k ulici. Nervózně se otřásla, protáhla se mřížemi sklepního okénka a tiše zavolala: — Mindo, můžeš na chvilku ven…? Z hloubky sklepa se ozvalo zoufalé pískání. Bělinka tam polehoučku dolezla a všude se rozhlížela. Pod radiátorem, přímo na štěrku, leželo pět malých koťátek, hleděla vzduchem a zoufale volala mámu. Po očichání jim bylo jasné — Mindu už minimálně tři dny nikdo neviděl, a děti hladověly… Bělinka málem plakala a opatrně, ale houževnatě odnesla všechna koťátka ke vchodu. Snažila se udržet hladové a naříkající klubíčko pohromadě, lehla si k nim a s obavami vyhlížela konec dvora, odkud měli přijít táta s mámou. Pavel, který beze slova vyzvedl Marinu z práce, byl také zaskočen — na schodech před domem ležela jejich Bělinka (mimochodem, nikdy předtím sama venku nebyla), a u ní se snažilo sát pět různobarevných koťátek. — Jak se tohle stalo??, — divil se Pavel. — Zázrak…, — přitakala Marina, a oba nabrali kočku i koťata do náruče a spěchali domů… Doma, když Pavla pozorovala spokojenou kočku v krabici s koťaty, zeptal se: — Co s nimi budeme dělat? — Vypiplám je lahvičkou…, jak povyrostou, rozdáme je…, zavolám kamarádkám…, — odpověděla tiše Marina. Za tři měsíce, „ohlušená“ tou novinou, seděla Marina a hladila kočičí „tlupu“, stále dokola opakovala: — To není možné…, to se nemůže stát… A pak oba s Pavlem štěstím plakali, on ji zvedl do náruče a oba si pořád povídali a povídali… — Konečně jsem ten dům nedostavěl zbytečně!… — Ano, dítě bude mít na vzduchu krásně!!!… — A koťata ať si tam běhají! — Do domu se všichni vejdeme! — Miluji tě!!!… — A já tebe miluju ještě víc!!!… Moudrá Bělinka si setřela slzu — a život se zase dává dohromady…

Ty mě tak štveš!!! Špatně jím, špatně se oblékám, vlastně všechno dělám špatně!!! Pavlův hlas přešel do křiku.

Ty taky nic nedokážeš!!! Ani pořádné peníze domů nepřineseš! V domácnosti se na tebe nedá spolehnout! rozplakala se Jana, A děti nemáme, zašeptala skoro neslyšně.

Bětka desetiletá bílorudá kočka vylezla na skříň a odtamtud mlčky sledovala další tragedii, která se odehrávala dole. Přesně cítila, že táta s mámou se mají rádi, a to moc. Proto nechápala, proč si říkají taková ošklivá slova, která všem jen ublíží.

Máma v slzách utekla do ložnice a táta za ní ani nešel, místo toho si zapálil jednu cigaretu za druhou.

Bětka, která tušila, že se rodina bortí před očima, začala přemýšlet: V tomhle domě má být štěstí a štěstí přece jsou děti někde je musím sehnat

Bětka mít koťata nemohla byla už dávno vykastrovaná. A máma Lékaři sice říkali, že to možné je, ale pořád se něco nedařilo

Ráno, když rodiče odešli do práce, Bětka poprvé prolézla otevřenou ventilačkou na chodbu a vydala se navštívit sousedku Fousinu, aby se s ní poradila.

Na co děti?! zafuněla Fousina. Ty naše když přijdou s mláďaty, tak se před nimi schovávám umažou mi čumák rtěnkou, tahají mě, až nemůžu ani dýchat!

Bětka si povzdechla: My bychom potřebovali normální děti jenže kde je vzít

Hmm Ta uliční Dášena si teď někde našla kocoura má dole v suterénu pět koťat vyber si, zamyslela se Fousina.

Bětka sebrala všechnu odvahu, skákala z balkónu na balkón, až se dostala dolů na dvůr. Chvějícím se ocáskem prolézala mříží sklepa a tiše zavolala:

Dášo, pojď na chvilku ven, prosím

Z hlubin sklepa se ozývalo zoufalé pískání.

Bětka opatrně lezla k slabým zvukům. Pod topením, přímo na štěrku, leželo pět různě zbarvených slepých koťátek, která hladově máchala hlavami v prázdném vzduchu. Okamžitě poznala, že Dáša tam už dlouho nebyla minimálně tři dny, a koťata měla velký hlad

Bětka, skoro se slzami v očích, jedno po druhém opatrně, ale rozhodně přenesla ke vchodu do domu.

Snažila se udržet pískající hladové hromádky na místě a sama si lehla mezi ně, s obavami čekající na konci dvora, odkud už brzy měli přijít rodiče.

Pavel, který mlčky vyzvedl Janu z práce, se zastavil před domem a oba zůstali stát v úžasu na schodech ležela jejich Bětka (která nikdy sama ven nechodila) a okolo ní se snažilo sát z hladu pět krásně barevných koťat.

Co to je??? zmateně vykoktal Pavel.

Zázrak šeptla Jana a rychle popadli kočku i koťata a běželi domů

Když doma sledovali v krabici spokojeně předení kočku s koťaty, Pavel se zeptal:

Co s nimi budeš dělat?

Vypiplám je z lahvičky až povyrostou, dám je kámoškám, šeptla Jana.

Za tři měsíce seděla Jana, oslabená zprávou, hladila kočičí smečku a znova a znova opakovala do prázdna: Tohle není možné, tohle přece není možné

Pak oba s Pavlem plakali radostí, Pavel ji točil v náručí a oba jeden přes druhého říkali:

Nebylo zbytečné ten dům dostavět!

No jasně, dítě tu bude mít krásně na zahradě!

I koťata si můžou hrát venku!

Všichni se sem vejdeme!

Miluju tě!

A já tebe ještě víc!

Moudrá Bětka si setřela slzičku život se zase dává do pořádkuVenku zatím pomalu začínalo jaro. Bětka ležela v paprsku slunce, který dopadal skrz pootevřené okno, a kolem ní se rozvalovalo pět veselých koťátek. Dům se naplnil smíchem, štěbetáním a drobným šramotem tlapiček. A s každým dnem, kdy koťata rostla a rodiče chystali dětský pokojík, se zdálo, že jejich malým světem proudí víc světla a radosti než kdy předtím.

Janě se konečně po tolika letech vrátila naděje. Občas Pavla pohladila po vlasech, a jen vděčně přivírala oči. Možná nám to štěstí poslala právě Bětka Možná každý z nás potřebuje občas malý zázrak, aby si zase vzpomněl, jak málo stačí k tomu, být spolu šťastní.

A když se domem rozlilo jarní světlo a v zahradě rozkvetly první tulipány, Pavel s Janou se drželi za ruce a smáli se, jak dávno ne. Koťata vesele běhala po trávníku a v Janiných očích se poprvé po letech rozsvítilo skutečné štěstí. V tu chvíli Bětka tiše zamňoukala, jako by světu chtěla oznámit: Někdy zkrátka stačí jen otevřít srdce a nechat zázraky přijít dovnitř.