Já jsem přece nikoho nezvala! hlas snachy se zlomil. Já vás nepozvala!
Stála jsem v kuchyni a pozorovala Pavla, jak pečlivě šlehá omáčku na těstoviny. V jedné ruce metlička, ve druhé otevřená kuchařka, na tváři soustředěný výraz. Vůně česneku, rajčat a bazalky se prolínala s jemným aroma hořících voskových svíček, které jsem rozestavila po celém obýváku. Občas mám pocit, že k nám zavane kousek Itálie, když Pavel vaří.
Zdálo se, že mu omáčka konečně jde podle představ. Ohlédl se na mě, když jsem krájela sýr na salát, a v očích mu zajiskřilo zadostiučinění.
Hele, ono se to asi povedlo, usmál se na mě, aspoň to nesrazilo.
Přitáhla jsem si ho k pasu a objala. Vlasy jsem měla ledabyle stažené, ale mně to nevadilo dnes jsem se cítila dobře. V jeho pohledu jsem zahlédla tolik něhy, že jsem se na chvíli úplně uvolnila.
Jsi šikovný, zašeptala jsem mu. Voní to tady skvěle. Takhle jsme jedli v té malé trattorii v Praze předloni, pamatuješ?
O to přece dneska jde klid, hudba, svíčky, ticho, žádné návštěvy, jenom my dva.
To byl můj tajný sen. Slavit narozeniny sami, beze vší té rodinné vřavy. Po měsících nekončících návštěv z obou stran jsem toužila po večeru jen pro nás dva. Už dopředu jsem koupila svoje oblíbené moravské víno, a Pavel si vzal dovolenou, aby mi osobně uvařil večeři.
Přichystali jsme si vše do obýváku, já zvolila tichou hudbu a rozlila víno.
Všechno nejlepší, miláčku, přiťukl si se mnou Pavel. Ať je tenhle rok ten nejlepší.
Zavřela jsem na chvíli oči a vychutnala si suchou chuť tramínu, vděčná za přítomný okamžik. Najednou ten kouzelný klid narušil ostrý zvuk domovního zvonku. Pavel se zamračil.
Kdo to asi je? My nikoho nečekali
Ucítila jsem v žaludku neurčitý neklid. Pavel zamířil k domovnímu telefonu.
Ano? zvedl sluchátko.
Z chodby se rozezněl dobře známý hlas:
Pavlíku, to jsme my! Otevři, přinesli jsme něco dobrého! Přicházíme popřát té naší Barunce!
Pohled ve tváři mého muže, když se po mně ohlédl, si budu dlouho pamatovat.
Mami? Co tady děláš? šeptl.
No co bych dělala? Jedu popřát svojí nejmilejší snaše! Otevři, venku je zima!
Pavel němě stiskl tlačítko na otevření vchodových dveří a mezi námi nastalo trapné ticho.
Tvoje maminka teď? šeptla jsem.
Ona slíbila, že jenom zavolá
Než jsme stihli cokoli rozebrat, bouchání na dveře mě vytrhlo z myšlenek. Bylo hlasité, nenucené, jako by domů vcházeli domácí, ne návštěva.
Pavel otevřel. V předsíni stála paní Věra, jeho matka, korpulentní paní s krátkým účesem a výraznou rtěnkou, ověšená teplým šátkem a s obřím plastovým boxem v náručí.
No konečně! Je tu zima jak v lednu, už jsem měla pocit, že mě zamrzne nos! hned si začala sundávat kabát a rozhlížela se kolem.
A nebyla sama. Za ní se nahrnulo ještě několik dalších lidí: strýc Mirek, její bratr, velký chlapík ve sportovní bundě s bednou džusu, jeho žena teta Milada, drobná, neposedná, s dortem Pavlova jako s štítem před sebou, jejich dcera Klára, která okamžitě vytáhla mobil, a nejmladší dva kluci, kteří se s jásotem rozprchli po bytě.
Mami, tohle snad nemyslíš vážně, vypravil ze sebe Pavel.
Proč? Jsme rodina! Přijeli jsme Barče udělat radost, všechno pro tebe, holčičko! usmála se na mě a vtiskla mi box do náručí. Tady máš domácí tlačenku, Pavel ji miluje.
Bezmocně jsem ho převzala.
Děkuju, paní Věro Ale my jsme nikoho nečekali
Ale my nejsme hosti, my jsme vaši, smála se Věra a hrnula se do obýváku. Jé, vy tu máte romantiku! Svíčky!
Teta Milada už postavila dort doprostřed stolu, odsunula přitom vázou s květinami a naše skleničky vína stranou.
Baru, všechno nejlepší! Tenhle dort jsem pekla podle starého receptu od babičky.
Děti lítaly po pokoji, honily se a skotačily. Jeden z nich málem srazil vázu na zemi, já ji bleskově chytla.
Srdce mi bušilo jak splašené. Pavel zkoušel situaci zachránit.
Když už jste tady sedněte si, klidně do kuchyně
Jenže paní Věra už rozhodla.
Proč v kuchyni? Tady to máme hezké. Mirku, pomož mi posunout stůl, Milado, dones talíře. Kláro, odlož ten telefon a pojď pomoct!
Klára odtáhla pohled od mobilu a hochtila se otráveně do kuchyně. Veškerá atmosféra, o kterou jsme se snažili, byla rázem pryč.
Za deset minut byl stůl přeplněný dobrotami: domácí tlačenka, bramborový salát, nakládané houby, vlašský salát, bábovka a samozřejmě dort.
Tak, oslavěnkyně, jak se vede? usadila se Věra na gauči a zpytavě mě propichovala pohledem. Pořád děláš v té advokátní kanceláři? Šéf tě moc netrápí?
Všechno je v pořádku, děkuju, přehrabovala jsem se v salátu.
Klárka nemůže najít práci, ale ona je šikovná, copak bys jí tam něco nevycheckla? pokračovala Věra v monologu.
Jen jsem přikývla. Uvnitř jsem cítila napětí a bezmoc. Pavel vedle mě sklíčeně mlčel a občas nesměle odpovídal na Mirkovy otázky kolem fotbalu. Oba jsme byli vyčerpaní a rozzlobení.
Děti, když se dosyta naládovaly dortem, si zase začaly hrát. Ten mladší, Toník, si povšiml mojí sbírky křišťálových zvířátek.
Mami, podívej, jak se to třpytí! zvolal.
Opatrně, Toníku, to je křehké! vyskočila jsem, jenže už bylo pozdě.
Toník popadl malou sošku labutě. Ozval se krátký úder, pak zvuk tříštícího se křišťálu, střepy se rozletěly po podlaze.
Na chvíli se rozhostilo hluboké ticho. Hudba už dávno dohrála, bylo slyšet jen praskání svíček.
Jéžiši, Toníku! vyjekla Milada. Co jsem říkala, že na to nemáš sahat!
Ále, kvůli tomu není třeba brečet, mávla Věra rukou. Kousek skla, no co, stejně už to nemá kdo potřebovat. Ještě je děcko malé
Pomalu jsem na ni pohlédla.
To byl dárek od mojí babičky, řekla jsem klidně. Ta už tu s námi není.
No jo, babička už odešla, odpočívej v pokoji, ale živí jsou důležitější, odvětila Věra. Když čekáš návštěvu, musíš si ty vzácnosti uklidit.
To byla poslední kapka. Prudce jsem vstala, židle se za mnou odsunula s rachotem.
Ale já jsem nikoho nezvala! To byl náš večer! Chtěli jsme být s Pavlem sami! Je to moje narozeniny, ne rodinná slezina!
V obýváku zavládlo prázdné ticho. I děti tušily, že už je zle.
Mirek zíral do talíře, teta Milada otevřela ústa překvapením. Věra zrudla studem i zlostí.
Tak takhle k nám? My přijedeme, doneseme dárky, napečeme, postavíme večer, a jsme navíc? Ani k vlastnímu synovi už nesmím?
Mami, stačilo! Pavel vyskočil, jeho hlas už taky praskal. Barča má pravdu. Chtěli jsme být sami. Neměla jsi právo takhle se sem vtrhnout a dovést celou rodinu!
Vtrhnout? zaječela Věra. Já tě nosila na rukou! A teď mě odsouváš stranou, protože máš ženu?
Není to o Barče! Jde o respekt k našim plánům a soukromí!
Rozhořel se hlasitý, ale prázdný spor. Věra spustila proud výčitek, Pavel se ze všech sil pokoušel vysvětlit naši potřebu klidu, příbuzní seděli sklonění.
Já už jsem nemohla dál. Otočila jsem se a beze slova odešla do ložnice.
Přes dveře doléhal tlumený křik, a o to víc to bolelo.
Netuším, jak dlouho jsem tam byla deset, dvacet minut? Pak jsem zaslechla šouravé kroky, uslyšela tichý klapot bot, tiché rozloučení a klapnutí vchodových dveří.
Po chvíli Pavel tiše otevřel dveře.
Odešli, řekl zlomeně. Baru, měl jsem vypnout zvonek
Ale neudělal jsi to, pronesla jsem dutě. Měl jsi je zastavit!
Je to moje matka myslela to dobře.
Ale pro koho? Aby ukázala, jak umí všechno zařídit a jak je starostlivá? Zkazila mi celý večer, Pavle!
Co jsem měl udělat? Vyhodit ji? To by byla scéna ještě horší
Ale i tohle byl skandál! prošla jsem se po pokoji. Vždycky na nás všechno rozhoduje! Co jíme, kam jedeme, jak máme žít a ty jí vždycky ustoupíš.
Podívala jsem se z okna. Dole na parkovišti jsem viděla, jak Věra i s ostatními nasedá do auta. Klid prý se vrací ale já věděla, že to jen pauza.
Nevím, co dál, Pavle, zašeptala jsem. Nechci žít pořád ve strachu, kdy nám tvoje máma vtrhne do života s bábovkou a radami.
Promluvím si s ní, tentokrát opravdu Už to tak nejde
Kolikrát už jsi to slíbil… A nic se nemění.
Idylický večer, který jsme si tak přáli, skončil, než stihl začít.
Promiň, řekl Pavel znovu tiše. Všechno nejlepší, Baru.
Zavřela jsem oči. Bylo mi třiatřicet, ale cítila jsem se o třicet let starší.
Nechceš ještě něco oslavit? Zbylo tu dost jídla zkusil ještě Pavel.
Už nemám sílu ani chuť, odpověděla jsem unaveně. Chci si jen lehnout.
Prchla jsem do koupelny. Potřebovala jsem ze sebe smýt tu tíživou večerní atmosféru a doufala, že zítřejší den přinese aspoň trochu lehkosti bez přehnaně starostlivé tchyně a jejího nevyžádaného rodinného štábu.
Paní Věra si po hádce přirozeně odnesla křivdu a upřímně nechápala, jak mohla zkazit něčí večer.
