Deník Elišky Novotné
Středa, 15. února
Dnes jsem si zase naplno uvědomila, jak málo potřebuješ k tomu, abys zjistila, že tvé bezpečné doma může během pouhého večera ztratit všechnu svoji útulnost. Bylo odpoledne po práci, ještě jsem v kuchyni zamíchala bramboračku, když v předsíni zazněl hlas mého muže:
Jen pojď dál, neboj se, buď tady jako doma, znělo to vesele, až moc vesele. A pak jsem zaslechla těžké bouchnutí. Eli, na stůl už něco připravíš, že? Došli jsme úplně parádně včas.
Stála jsem tam s naběračkou v ruce a v hlavě mi bliklo červené světlo. Hosty jsem nečekala, a celou svou duši jsem nastavila na klidný večer, možná pohádka v televizi, v každém případě nikdo cizí.
Pomalu jsem položila naběračku, utřela ruce a šla z kuchyně do chodby. Představa, která na mě čekala v předsíni, mě ujistila, že žádná pohádka se dnes konat nebude. Můj Lukáš, můj hodný, prosťácký Lukáš, právě sundaval kabát chlápovi obličej narudlý, Tvrdý, s velikým břichem. Vedle něj na zemi se nadouvala sportovní taška, která sotva držela pohromadě.
Eli, hele, to je překvápko! Pamatuješ si Pavla? Z gymplu! Ten, co tak dobře hrával na kytaru, zahlaholil Luky, až se rozsvícená lampa zatřásla.
Jméno Pavel mi něco říkalo, ale kdysi to byl hlučný týpek, co pořád loudil cigarety a poznámky, spíš kulisa než zřetelná vzpomínka. Tenhle Pavel byl najednou obrovský, s holou hlavou, pohledem, který si zkoumavě prohlížel celý náš jediný obývák.
Dobrý den, paní domácí, řekl, když ledabyle odstrčil boty někam do kouta. Máte to tu docela fajn. Prostorný byt.
Dobrý večer, odpověděla jsem klidně a koutkem oka se podívala na Lukáše. Ten v očích hned měl ten svůj zvláštní provinilý tik.
Eli, prosím tě, pojď na chvíli, šeptl, když host zmizel ve sprše. Pavlovi teď vůbec nepřeje osud. Jeho Jana ho vyhodila. Byt je psaný na ni i na tchýni, on tam nebyl ani přihlášený. Byl prakticky na ulici, nemá skoro žádné peníze. Eli, může tu přespat týden? Jen než najde něco, nebo se s Janou udobří? Nemohl jsem ho nechat venku, vždyť víš.
Jasně že vím. Lukáš je dobrák s velkým D, jenomže jeho dobrota se dost často mění v neschopnost říct ne.
Týden? A kde bude spát? My máme přece jen ten dvoupokoják. V obýváku? A my pak co, budeme do noci sedět v kuchyni?
Ale no tak, Eli, vždyť týden vydržíš. Navíc je úplně v klidu, uvidíš. Ani ho nepostřehneš.
Ten klidný člověk si po sprše sušil ruce do mého nového ručníku, co jsem si schovávala na svátek, a v kuchyni hned potěžkal, kde že máme hrnce a kolik toho vlastně uvařím.
U večeře se Pavel choval jako na vojnu. Bramboračka mizela rychleji, než jsem stačila nabírat, karbanátky polykal po dvou najednou. A ještě do toho komentoval:
Polívka dobrá, ale u nás bývala hustší, utrousil. Moje Jana by přidala víc majoránky. Tahle je taková dietní, ne?
Jen jsem zatnula zuby. Lukáš se mnou mluvně moc nemluvil, jen smutně přidával Pavlovi další porci. Pavel mezitím nalil slivovici, co si přinesl, a ptal se po pivu, protože karbanátky bez piva přece nejdou.
Zbytek večera strávil na našem gauči v obýváku, řval na televizi při každé rvačce v roztřeseném českém akčňáku a Lukáš jej zásoboval čajem a chlebíčky. Já byla v naší ložnici a pokoušela se aspoň číst, jenže zvuky z obýváku mi nakonec úplně zkazily náladu.
Ráno hrůzný zážitek pokračoval. Na stole byla spoušť: zbytky, fleky od kečupu, v dřezu chaotická hora talířů. Pavel chrápal na gauči v trenkách, zápach alkoholu a špinavých ponožek se mísil se zbytkem vzduchu v bytě.
Lukáš vyšel z koupelny s rozcuchanými vlasy a omluvným úsměvem:
Promiň, Eli, my to včera nestihli uklidit. Umyju to dneska večer, fakt.
A co snídaně? podívala jsem se na hodiny, už jsem chvátala do práce.
Tak opláchnu dva talíře
Ranní kávu jsem vypila v tichosti a z bytu jsem odcházela s pocitem, že se domů vlastně nechci vůbec vrátit.
Den v práci se vlekl. Když jsem večer dorazila, čekal na mě další pech. Sice umyté nádobí, ale ledabyle, mastné fleky všude, na sporáku cákance. Pavel vařil brambory na sádle (musel si koupit své, prý mu dal Lukáš peníze, protože má kartu zablokovanou). Byt byl zasmrádlý kouřem, Pavel si klidně kouřil v otevřeném okně na kuchyni, i když jsem vždy důrazně říkala, že doma se nekouří.
No podívej, domácí zpátky! Máme tu s Lukym vymazlenou večeři, na sádle, na skle! Přidej se, je toho dost. Peníze jsem si vypůjčil, Luky byl tak hodný, když jsem byl v krámě, řehtal se Pavel.
Zaskřípala jsem zuby, na sporáku chaos, všude šlupky. Odvedla jsem Lukáše do ložnice.
Luky, tohle jsem nechtěla! Proč kouří v kuchyni? Proč je tu ten zmatek? Ty jsi slíbil, že ho ani nepoznám, že tu bude.
Eli, on má teď fakt krizi, asi se trochu uvolnil zkoušel mě objet, odtáhla jsem se.
Takže jen tak ještě pár dnů vydržím Pavla, který tu vládne jako doma, všechno sní, dům obrátí naruby, a ještě kouří v bytě?
On hledá bydlení, přísahám. Dneska někomu volal. Pochop, Eli, přátelství je nejlepší poznat v průšvihu.
Následující tři dny byl doslova očistec. Pavel byl stále doma, na dovolené bez náhrady. Snědl všechno, co jsem vařila, pokaždé najednou. Chodil po bytě v boxerkách, do sprchy chodil na hodinu a po něm tam vždy zůstalo mokro.
Zlom přišel v pátek. Po práci jsem dorazila dřív, už se těšila na vanu a spánek. Klíč v zámku, a za dveřmi rámus, smích, hudba. V předsíni nové boty, ženské kozačky na podpatku i cizí pánské boty. Šla jsem do obýváku: byt byl v oblaku kouře, za stolem Pavel, další cizí chlap a výrazná slečna s příliš červenými rty. Lukáš seděl na kraji židle, úplně rudý a provinilý. Na mém dubovém konferenčním stolku aluminiové talířky, čipsy, voda ve sklenici, mokrý kruh na povrchu stolu.
Hele, Eliška zpátky! Lukáši, nalej nám ještě jeden! Eli, seznam se, to je Karel a Renata. Udělali jsme si páteční relax, co je na tom špatného?
Podívala jsem se na spoušť, na popelník s nedopalkem, na Lukáše v koutě. Neřekla jsem nic. Najednou všechno přešlo do vnitřního klidu, takového čistého ledu.
Dobrý večer, pronesla jsem a otočila se. Zašla jsem do ložnice, zamkla se a začala si balit kufr. Rychle, bez zaváhání: župan, šaty, plavky, kosmetika, knížky, které jsem stejně chtěla přečíst. Vzpomněla jsem si, že mám ještě dva týdny nevybranou dovolenou, a že na účtu mám našetřeno, do čeho Lukáš nemá přístup.
Otevřela jsem notebook a za několik tisíc korun rezervovala pokoj ve známých lázních v Karlových Varech. Snídaně i večeře, wellness, masáže, výhled na park… Bronz potvrzen. Odjezd hned ráno.
Spa jsem snila měsíce. Před spaním jsem si na uši narazila špunty, a zvuk z večírku v obýváku se změnil v tlumený šum.
Sobota. Dům tichý jak kostel. Gáblíci už dávno pryč nebo poopile pospávají. Vzala jsem kufr, oblékla se, na stole nechala vzkaz: Odešla jsem do lázní. Přijedu za týden. Žádné jídlo v lednici. Složenku za byt zaplať sám.
Venku čekalo taxi. Jak auto odjíždělo směrem na Vary, padla na mě sladká, téměř dětská úleva. Váhu, kterou jsem nesla na bedrech, jsem nechala v tom bytě.
První dva dny v lázních byly nádherné procházky v zimních kolonádách, bazén, relax, kyslíkový koktejl, a hlavně ticho. Mobil jsem přepnula na tichý režim a kontrolovala jednou denně ač Lukáš psal jeden zoufalý vzkaz za druhým:
Eli, kde jsi?
Hele, není to vtipnékdy se vrátíš? My máme hladaspoň polívku nám tu udělej!
Jen jsem četla, a místo toho šla na čokoládový zábal.
Třetí den:
Kde jsou čisté ponožky?
Jak pustím pračku?
Přišel ti došlý prášek a toaleťák
Odpověděla jsem pouze: Návod na internetu. Prášek i papír je v krámě.
Čtvrtý den mi Lukáš skutečně volal. Právě jsem po masáži seděla v čajovně a popíjela kozí mléko.
Eli, už nemůžu! Pavla jsem měl dávno vyhodit! Včera to přehnal. Dotáhl partu fandit na fotbal, řvali do noci, týhle sousedka, paní Jiránková, zavolala policii! Dostal jsem výstrahu! Ve čtvrtek jsem měl nervy na dranc. Ten chlap je hroší kůže! Zbalil jsem mu věci a poslal pryč, když začal požadovat i peníze!
To je dobře, Luky, odpověděla jsem pohodově, já v neděli přijedu. Pokud bude doma pořádek jako dřív a žádný Pavlovy trenky ani stopy, možná i zůstanu.
Pak jsem zavěsila a šla na pleťovou masku. Cítila jsem se skvěle. Už jsem se nebála být ta přísná nebo ta, která umí říct ne. Těch pár dní v lázních mě naučilo, že nekonečné vydržení není vdaná ctnost, je to jen svolení k tomu, aby s vaším životem někdo zametal.
Neděle. Vracíme se domů. Dům voní po Savačce a pečeném kuřeti. Žádná cizí taška. Lukáše najdu v kuchyni s utahaným, ale pokorným výrazem. Byt je konečně čistý.
Tak co Pavel? ptám se.
Pryč, poslal jsem ho a do měsíce nevolal, Lukáš si oddechl.
Pak mě obejmul.
Eli, omlouvám se, fakt jsem nevěděl…
Podívala jsem se na něj. Tentokrát v jeho očích nebyla jen únava, ale skutečné pochopení hodnoty klidu, pořádku a domova. Letmý úsměv a krátké:
Víš, tohle už nikdy nedopustím. Žádné hosty na pár dnů.
U večeře jsme se tiše usmívali. Byla to příjemná tichost. Lukáš se staral, a já se poprvé po dlouhé době těšila domů.
A když o měsíc později zavolal jeho vzdálený bratranec se žádostí pár dní u nás přespat, Lukáš mu už jen s klidem doporučil levný penzion v Nuslích.
Ta zkušenost nás změnila. Uvědomili jsme si, že nejen žena, ale i domácí klid si zaslouží respekt. A že někdy méně křiku znamená větší slovo.
Díky, deníčku, že to mohu napsat. Válim se v peřinách a vím, že domov je zase jen náš. A jestli Lukáš zítra zvládne udělat i bábovku, budu to považovat za malý zázrak.
