Víš, Aleno, mám pocit, že jsme si navzájem úplně cizí. Zabředli jsme do rutiny. Přemýšlel jsem asi bychom měli žít každý zvlášť.
Lukáš to vyslovil tak nenuceně, jako by navrhl koupit místo rohlíků chleba. Ani neodtrhl oči od misky s gulášovou polévkou, do které namáčel krajíc chleba se sádlem. Alena zůstala stát s naběračkou v ruce a cítila, jak jí po zápěstí stéká horká kapka, ale bolest téměř nevnímala. V uších jí začalo hučet, jako když bouchne mixér.
Jak zvlášť? zopakovala, snažíc se aby se jí netřásl hlas. Opatrně odložila naběračku do hrnce, aby jí neupadla z chatrných prstů. Jedeš pryč, na služebku?
Ne, žádná služebka, zamračil se Lukáš, konečně na ni zvedl pohled. Měl v očích únavu a podráždění, jako učitel, který musí po sté vysvětlovat základní příklad natvrdlému žákovi. Mluvím o pauze. O prověření citů. Rozumíš, ta jiskra vyšuměla. Přijdu domů a dusím se tu. Všechno se opakuje: práce, večeře, televize, spánek. Chci vědět, jestli mě to táhne k tobě, nebo je to už jen zvyk.
Alena se pomalu posadila naproti němu. Dvacet let manželství. Dvě děti, studenti na koleji v jiných městech. Hypotéka, kterou splatili před třemi lety. Opravy bytu, které s Lukášem zvládli o víkendech vlastníma rukama. A teď? Dusno?
A kde budeš žít, když takhle testuješ city? zeptala se tiše.
Pronajal jsem si garsonku. Pár měsíců. Blízko práce, ať nestojím v koloně, odpověděl Lukáš okamžitě, až příliš připraveně. Věci už mám sbalené ve skříni.
Takže to plánoval dlouho. Zatímco ona vybírala nová semena do zahrádky a kupovala mu svetr v akci, on hledal byt, platil zálohu, rozhodoval o všem mlčky.
A moje názor tě nezajímá? Alena se na něj zadívala, hledajíc v tom člověku mladého muže, do kterého se zamilovala. Ale před ní seděl cizí, otylejší muž s nejistým pohledem.
Aleno, nezačínej hysterčit, Lukáš odložil lžíci. Chuť k jídlu ho zřejmě přešla. Nepředkládám rozvod. Zatím. Navrhuji pauzu. To je normální, dneska to dělá kde kdo. Psychologové to radí. Možná zjistíme, že se bez sebe neobejdeme, a začneme druhé líbánky. Nebo aspoň se férově rozejdeme.
Vstal, odhodil ubrousek a šel do ložnice. Alena slyšela, jak otvírá dveře skříně a šustí igelitkami. Seděla u stolu a zírala na studenou polévku jeho oblíbenou, s fazolemi, jak si přál. Uvnitř cítila obrovskou ledovou prázdnotu.
Večer prolétl v mlze. Lukáš pobíhal bytem pro kufry, bral notebook, oblíbený pressovač (co jí kdysi dali kolegové, ale využíval ho hlavně on), teplé svetry.
Tak já jdu, stál ve dveřích v bundě, tvářil se slavnostně, ale provinile. Zatím mi nevolej, jasné? Dohodněme si měsíc klidu. Kvůli čistotě experimentu.
A když mi praskne trubka? ujelo Aleně.
Zvládneš to. Jsi dospělá ženská. Opraváře zavoláš sama. Klíče si zatím nechám, kdybych něco rychle potřeboval. Tak se drž. A nenud se.
Dveře prásknou. Klíč cvakl. Byt najednou nepřirozeně ztichl a změnil se v ledové, cizí místo.
První tři dny jen ležela. Vstala jen pro vodu nebo na záchod. Připadala si mrtvá. Dokola si přehrávala poslední měsíce, hledala chybu. Byla moc protivná, že mu vynadala za ponožky v koutě? Přibrala? Byla nezajímavá?
Čtvrtý den dorazila sestra, Tereza. Vtrhla po svém, s taškami jídla a lahví vína. Uviděla Alenu uplakanou, v županu, nemytou a jen zakroutila hlavou.
Tak tohle ne! Okamžitě do sprchy. Já mezitím nakrájím sýr.
Za hodinu seděly na kuchyni s vínem a Alena Tereze převyprávěla, co jí manžel řekl. Tereza ji pozorně poslouchala, oči přimhouřené.
Testování citů? uchechtla se sestra. Dusno? Aleno, jsi chytrá ženská, v účtárně zvládneš čísla jako nic, a tohle ti nedochází? On má ženskou!
Ale prosím tě, odvětila Alena. Jakou ženskou? Je mu dvaapadesát, má záda v háji, žaludek taky. Kdo by o něj stál?
Kecy! Žaludek nebrání vášni. S garsonkou to je jasné. Zkouší s ní soužití, ale ještě si nechává zadní vrátka kdyby mu nevařila polívku nebo neprala ponožky, vrátí se s růží a uvědomil jsem si, že tě potřebuju. Když to klapne, podá žádost o rozvod.
Slova sestry dopadla jako kameny. Alena se bránila, hájila Lukáše, ale věděla: Tereza má pravdu. Všechno sedělo. I nový kód na mobilu, i ty jeho častější přesčasy, i košile, co si koupil sám, ač nákupy nesnáší.
Co mám dělat? zašeptala. A začala cítit, jak ji místo zoufalství zaplňuje vztek.
Co dělat? Žít! Tereza třískla do stolu. Žít dobře. Zajdi ke kadeřnici. Kup si něco pěkného. A hlavně, nečekej na jeho telefon jako na zázrak. Byt je čí?
Můj. Po rodičích, odpověděla okamžitě Alena. On je pořád hlášený u mámy, papíry jsme nikdy nestihli přehlásit.
Výborně. Ty to tu ovládáš. Poslouchej: nebreč a nečekej. On si myslí, že tu smutníš a čekáš. Překvap ho.
Když Tereza odešla, Alena nemohla dlouho usnout. Chodila bytem a všude rozsvěcela. Vešla do koupelny. Na poličce zůstal jeho starý gel na holení. Chytila ho a švihla do koše. Hlučný úder vyzněl v tiché domácnosti skoro slavnostně.
Další dva týdny byly zvláštní. Alena se nutila chodit do práce. Kolegové si všimli, že zhubla a zbledla, hádali jarní únavu. A ona pomalu objevovala věci, kterých si předtím nevšímala.
Byt byl čistší. Nikde drobky, žádné poházené věci. Jídlo vydrželo dlouho a večer jí stačila miska salátu. Najednou měla večery pro sebe. Vzpomněla si, jak ráda kdysi pletla. Vytáhla klubka, jehlice a začala vyrábět šálu u seriálu.
Ticho přestalo děsit. Bylo léčivé. Nikdo nehudroval u zpráv, nikdo jí nepřepínal televizi.
Jen červíček pochybností hlodal: co když má sestra přece jen mylný odhad? Co když Lukáš o Aleně opravdu přemýšlí sám?
Všechno se vyjasnilo v pátek večer. Alena šla z práce, rozhodla se koupit nové klubko v pasáži centra. Na eskalátoru je uviděla.
Lukáš stál u vchodu do zlatnictví. Na jeho rameni se usmívala mladá žena, třicet jí nebylo, kabát v pestrých barvách. Lukáš se na ni smál tím stejným úsměvem, jakým kdysi okouzlil Alenu. Něco ukazoval směrem na náramek, žena se zasmála, zakláněla hlavu. Byli spokojenější, než si kdy Alena u Lukáše pamatovala.
Alena se stáhla za záda až moc velkého muže. Srdce jí tlouklo tak, že cítila pulz v uších. Pozorovala, jak vyhaslý manžel objímá jinou okolo pasu a odvádí ji ven.
V tu chvíli v ní cosi umřelo. A zároveň se v ní rodilo nové ledové, pevné a klidné.
Nešla se hádat. Neprováděla scény. Nechala je být. Sedla do auta a zamířila domů.
Doma si nejdřív vytáhla z šuplíku všechny potřebné papíry. List vlastnictví na bytu je jasný: na její jméno. Darovací smlouva od její maminky. V občance v oddíle trvalý pobyt byla Alena a děti. Po Lukáši ani památky. Vždycky říkal: Na co papíry, jsem přece u mámy, stejně žijeme spolu.
Našla číslo na zámečníka.
Dobrý den, potřebuji co nejdřív vyměnit zámek ve vchodových dveřích. Mám všechny dokumenty. Kdy můžete přijet? Za hodinu? Skvělé.
Mistr v modré kombinéze dorazil rychle. Jen se zeptal, jaký typ zámku chce.
Nejlepší, co máte, řekla Alena. Aby ho nikdy nikdo neotevřel. Ani s klíčem od starého.
Rozumím, paní. Dáme bezpečnostní Fabku, ten jen tak někdo neotevře.
Zvuk vrtačky pro Alenu znamenal úlevu. Piliny padaly na rohožku, vložka dopadla s tupým zaduněním. Jako by z bytu vypadával všechen starý bolehlav, všechny ty roky závislosti a návyku na pohodlí.
Kdyyž mistr odešel a předal jí svazek čistých, nových klíčů, Alena zamkla na čtyři západy. Čtyři otočky čtyři zdi její pevnosti.
Sbalila zbytky Lukášových věcí: zimní bundu, boty, pruty z balkonu, nářadí. Všechno zabalila do velkých igelitových pytlů na odpadky. Vyšlo to na pět velkých pytlů. Postavila je do společné chodby vedle dveří.
Uběhl další týden. Od Lukáše nepřišla žádná zpráva. Zjevně se jeho testování citů s mladší slečnou protáhlo. Alena už byla zase klidná. Podala žádost o rozvod přes Portál občana. Bylo to překvapivě jednoduché.
V sobotu ráno zazvonil zvonek. Dotěrně, netrpělivě.
Alena se podívala do kukátka. Na chodbě stál Lukáš. Trochu zanedbaný, ale spokojený. V ruce tašku s nákupem a pugét karafiátů.
Alena neotevřela. Opřela čelo o chladné dveře a čekala.
Lukáš se snažil zasunout klíč, ale nešlo to. Zkoušel to znovu a znovu, zamračeně klíč otáčel, funěl a snažil se ho protlačit dovnitř.
Aleno! zvolal. Aleno, jsi doma? Co je se zámkem?
Alena mlčela.
No tak, otevři, přece víš, že jsem zpátky dřív, než jsme se domluvili! Stýskalo se mi!
Alena se nadechla, její hlas byl klidný a pevný:
Tvoje věci máš v černých pytlích vlevo u dveří. Vezmi si je.
Za dveřmi bylo ticho. Pak zašustění asi našel pytle.
To myslíš vážně? jeho hlas nabyl hysterického tónu. Jaký pytle? Otevři, hned! Jsem tvůj manžel, mám právo!
To není tvůj byt, Lukáši, odvětila klidně Alena. Je to můj byt. Ty tu nejsi ani přihlášený. Chtěl jsi žít sám? Tak prosím. Žij navždy beze mě.
Ty to fakt? Změnila jsi zámek? To si dovolila moc! Zavolám policii! Otevřou to!
Zavolej, řekla Alena. Ukaž jim občanku a popiš, jak jsi odešel od ženy na kontrolu citů k milence. Pan strážník se asi pobaví.
Jaké milence, jsi blázen! Bydlel jsem sám!
Viděla jsem vás s ní u zlatnictví. Červený kabát. Už nelži. Experiment skončil. Výsledek záporný.
Za dveřmi zazněla sprostá nadávka. Lukáš do dveří kopl.
Ještě toho budeš litovat! Zůstaneš tu sama, stará krávo! Kdo tě bude chtít ve čtyřiceti pěti? Já se vrátil, chtěl jsem tě litovat! Ale teď já ti vezmu půlku všeho! Auto, chalupu!
Auto a chalupu si rozdělme podle práva, odvětila Alena. Ale byt ti nepatří. Jdi pryč, Lukáši. Nebo zavolám policii, že mi do domu vniká neznámý chlap.
Ještě chvíli hulákal, hrozil pěstmi, kopal do pytlů. Pak bylo slyšet rachot výtahu a kroky. Kytici hodil na zem.
Alena se svezla podél dveří na studenou dlažbu. Nohy se jí třásly, po tvářích tekly slzy ale nebyly smutné, jen z úlevy.
Deset minut seděla beze slova. Pak vstala, umyla si obličej studenou vodou a podívala se do zrcadla. Hleděla na ni žena s unavenýma očima a hlavou vzpřímenou.
Telefon zablikal. SMS od Terezy: Tak co, přišel si pro věci? Viděla jsem jeho auto na dvoře.
Alena odpověděla: Odešel, všechno si vzal. Zámky skvělé.
Tyyy jsi moje holka! Jsem na tebe pyšná! Dneska večer přinesu dort, oslavíme nový život.
Alena si šla dát čaj. V rohu předsíně zahlédla karafiáty poznala je ve škvíře pod dveřmi. Dobré, že neotevřela. Karafiáty. Ani za dvacet let si nezapamatoval, že je nenávidí. Milovala tulipány.
Za měsíc proběhl soud. Rozvedli je rychle, děti byly dávno dospělé. Chalupa se prodala, auto dostal Lukáš a musel Aleně vyplatit podíl v korunách (a ten hned putoval na její rekreaci).
Ukázalo se, že mladá múza Lukáše dala kopačky, sotva zjistila, že není byt ani perspektivní vyhlídka. Na pronájem už neměl a šel zpátky k matce do paneláku na periferii, kde má trvalou adresu.
Alena se to dozvěděla náhodou. Bylo jí to lhostejné. Právě se vrátila z dovolené v Turecku, poprvé po letech sama. Opálená, v nových šatech, a možná s letmým flirtem s pohledným Němcem. Nic vážného, ale připomnělo jí to, že je žena.
Jednou večer ji u vchodu někdo oslovil.
Aleno?
Na lavičce stál Lukáš. Zhubnul, stará větrovka, zlomený pohled.
Ahoj, řekla a nezpomalovala.
Aleno, nepromluvíme spolu? Byl jsem blbec. Nevím, co mě to popadlo. Máma mě sekýruje, nedá se to vydržet. Stýská se mi po domově. Po tvé polévce. Nechceš to zkusit znovu? Dvacet let přece
Alena se na něj podívala a překvapivě necítila nic. Ani vztek, ani smutek, ani lítost. Jako k cizímu na ulici.
Dvacet let nevymažeš, souhlasila. Ale minulost má zůstat tam, kde patří. Já mám novou etapu, Lukáši. A tam pro staré chyby už není místo. Ani pro tebe.
Já se změnil! Uvědomil jsem si to!
Já také, usmála se. Už se mi samotné dýchá dobře. Mám svobodu.
Vyndala nové, blyštivé klíče a bezpečně vcházela do domu. Bzučák ji pustil dovnitř, dveře se zavřely, venku zůstaly Lukášovy výčitky.
Ve výtahu myslela na to, že by bylo na čase přelepit tapety v předsíni možná meruňkové. A koupit nové křeslo na večerní pletení. Život teprve začíná. A klíče od něj drží Alena pevně ve své ruce.
