Moje maminka má 89 let. Před dvěma lety se přestěhovala ke mně do Prahy. Každé ráno ji slyším, jak vstává kolem půl osmé. Pak tiše rozmlouvá se svou starou kočkou Mickou a podává jí krmení. Potom si připravuje snídani, sedá si s hrnkem kávy na slunný balkon a trpělivě čeká, až se skutečně probudí.
Pak se chopí mopu a projde celý byt těch zhruba 240 metrů čtverečních bere jako svou denní dávku pohybu. Jestli má náladu, pustí se do vaření, uklízí kuchyň nebo si zacvičí svou obvyklou ranní gymnastiku.
Odpoledne nastává čas jejího kosmetického rituálu, který se neustále mění. Občas začne procházet svým obrovským šatníkem je to sbírka tak drahá, že by ji mohli vystavit v muzeu. Některé šaty přenechá mně, jiné věnuje známým, a některé dokonce prodá jako pravá podnikatelka. Často jí říkám:
Mami, kdybys ty peníze raději investovala, dávno bys žila v luxusu!
Ona se jen zasměje:
Mám ráda své šaty. A jednou to stejně všechno bude tvoje. Tvá sestra, chudinka, na to nemá vůbec vkus.
Abychom přišly na jiné myšlenky, chodíme asi pětkrát týdně na tříkilometrovou procházku kolem Hostivařské přehrady. Jednou měsíčně drží svůj dámský večer s kamarádkami. Hodně čte a neustále se probírá mou knihovnou. Každý den volá své sestře, která má už 91 let, žije v Brně a jezdí za námi dvakrát ročně. (Mimochodem, teta stále pracuje jako účetní pro soukromého klienta.)
Kromě Micka jí největší radost dělá tablet, který dostala ode mě loni na Vánoce. Čte si o svých oblíbených spisovatelích a skladatelích, sleduje zprávy, balet, operu a spoustu dalších věcí. Kolem půlnoci ji často slyším, jak si pro sebe říká:
Měla bych už jít spát, ale YouTube mi sám pustil Pavaroottiho.
Ona a její sestra skutečně vyhrály hlavní cenu v genetické loterii. Ale maminka si stejně často posteskne:
Vypadám příšerně!
Snažím se jí dodat lepší náladu:
Mami, ve tvém věku by většina lidí byla dávno na druhém břehu.Maminka se na mě podívá trochu rozpačitě, pak se pousměje a pohladí Micku, která se při jejích slovech protahuje. Možná, řekne tiše, ale já bych stejně chtěla ještě pár dalších let tady s tebou, Mickou a vším tím svým harampádím. Každý den je tak nějak vzácný.
Společně se zasmějeme. Venku se pomalu rozednívá a na balkon padají první paprsky slunce. Maminka se usadí do svého oblíbeného křesla, znovu si nalije trochu kávy a gestem mě zve, ať si přisednu. Přisednu tedy, vím, že tenhle okamžik jako každé ráno s ní je nenahraditelný.
Chvíli jen tiše sedíme, obě hledíme na město probouzející se k dalšímu dni. Slyšíme zpívající ptáky, ocas Micka se líně pohupuje nad podlahou, a já si uvědomím, jak vzácné a krásné to všechno je. Každý den s maminkou je jako malý zázrak, dar, který bych nevyměnila za nic na světě.
A tak začíná další společný den i s vědomím, že některé poklady, jako je čas, se nikdy nedají vystavit v muzeu. Stačí je žít.
