Utíkej od něj
Čau, kamarádko! Jitka se svezla na židli vedle Kristýny. Dlouho jsme se neviděly. Co je nového?
Ahoj, Jitko, reagovala Kristýna trochu nepřítomně. Všechno v pohodě.
Tak proč uhýbáš pohledem? Jitka na ni pohlédla se zvědavě pozvednutým obočím. Co zase vyvedl Radek? Co je tentokrát špatně?
Nezačínej zase s tímhle, protočila Kristýna oči, jako by už litovala, že vůbec vlezla do téhle kavárny. Všechno je fajn. A s Radkem máme vztah přímo z učebnice. Je vážně skvělý, fakt. Už to neřeš, prosím tě.
A než se Jitka vůbec stihla nadechnout, Kristýna vstala a nechala po sobě na stole poloodkrojený kolač. Nechtěla poslouchat nikoho. Myslela si totiž, že jí ostatní jenom závidí.
Radek byl prostě úžasný. Pohledný, dobře zajištěný, galantní. Jen někdy přicházel s podivnými požadavky. Třeba jí zakázal barvit si vlasy na blond.
To byla jejich první velká hádka. Málem se rozešli! A to kvůli takové prkotině!
Kristýně totiž kadeřnice pořád tvrdila, že se narodila pro blond. A tak podlehla pokušení. Když dorazila domů, byla z ní platinová víla.
Radek zbledl jak stěna. Rozčileně po ní hodil knihu, kterou si do té doby v poklidu četl na gauči. Nadával a vykřikl, že to musí okamžitě přebarvit zpátky. Prý pro blondýny v jeho domě není místo.
Kristýna, potichu smrkajíc do rukávu, běžela k nejbližší kadeřnici. Ta ji nejdřív zrazovala ta barva jí přece vážně sekla! Ale když se Kristýna rozbrečela, udělali jí z vlasů zase myší šeď.
Radek jen spokojeně pokýval hlavou a dál už to nekomentoval. Ráno jí předal drahý náramek asi jako omluvu.
A ještě něco Kristýna nesměla nosit bílou. Červená, modrá, zelená jakákoliv, jen ne bílá. Jednou z legrace nadhodila, v jaké barvě by asi tak mohla mít svatební šaty, a dostala tak podivný pohled, že už radši žádné otázky nekladla.
Utíkej od něj, namítala tehdy Jitka. Zmiz dokud můžeš. Dnes ti zakáže nosit bílou, zítra vyjít na ulici. Jak může být někdo “hodný”, když se ti snaží diktovat každou pitomost? Najdi si někoho normálního.
Každý má nějaké mouchy, pokrčila Kristýna rameny. My to myslíme vážně. Chceme dokonce dítě. Radek chce holčičku. Už jí vybral jméno Jarunka. A ty říkáš utíkej.
****************************************
Kristýna měla asi Jitku poslechnout. Měla naprostou pravdu, co se týče Radkových zvláštností. Brzy se mohla Kristýna přesvědčit na vlastní oči.
V domě byla jedna místnost, do které Kristýna nikdy nesměla. Pořád zamčeno. Jednou se zeptala:
Hele, nejsi nějaký potomek Modrovouse?
Neboj, ušklíbl se Radek zvláštně, těla bývalých žen tam neskrývám.
Tím konverzace o záhadném pokoji skončila. Tedy až do dne, kdy do něj Kristýna nahlédla byť jen náhodou. Vrátila se dřív ze školy, protože profesor měl “služebku” a zrušil poslední přednášku. Věděla, že je Radek doma, ale nikde ho nemohla najít. A když šla náhodou kolem zamčených dveří, zaslechla tlumený hlas.
Lehce pootevřela dveře, jen co vznikla malá škvírka, viděla to, z čeho jí přeběhl mráz po zádech.
Na stěně obří obraz holky. A Radek před ním na kolenou.
Dívka na obrazu se usmívala a tiskla ruce k někomu mimo plátno. Byla extrémně podobná Kristýně. Klidně by je někdo spletl za sestry, jediný rozdíl byly blond vlasy té na obraze.
Ještě chviličku vydrž, Jarunko. Brzy budeme spolu, opakoval Radek. Kristýnu zabolelo u srdce, byla připravena mu vtrhnout do dveří a všechno mu vpálit, ale zarazila ji další jeho slova.
Ona mi porodí holčičku. Určitě. A pak se tvoje duše nastěhuje do toho malého tělíčka. Budeš se mnou. Navždycky. Budu se o tebe starat a až dospěješ, zase se budeme mít rádi.
Psychopat!
Prolétlo Kristýně hlavou a vzala to z domu rovnou po schodech. Jitka měla zatraceně pravdu! Ale co teď? Jak utéct šílenci? Nejhorší na tom bylo, že Kristýna byla opravdu těhotná. Ale co z toho, byl to teprve začátek.
Rodiče daleko, z opravdových přátel jedině Jitka. A za tou zamířila rovnou.
Netušila jsem, že Radek může být TAKOVÝ, šeptala zmateně Kristýna a nervózně si mnula dlaně. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřila bych.
Dej si vodu, nabídla Jitka sklenici. Kristýna poslušně vše vypila. Musíš si rozmyslet, co budeš dělat. Zůstaneš s ním?
Ani náhodou! zavrtěla Kristýna hlavou. Je cvok! Bojím se o sebe i o dítě. Pokusila se o křivý úsměv. Aspoň teď už chápu, proč byly takové zákazy. Abych si nebyla s tou z obrazu moc podobná.
Hlavně že jsi to zjistila před svatbou, zhodnotila suše Jitka. A tomu o těhotenství jsi ještě nic neřekla?
To jsem si šetřila jako překvapení
No vidíš. Prostě mu ohlásíš, že sis někoho našla, a zmizíš. Jitka si povzdechla. Nejlepší bude, když se vrátíš domů. Přestoupíš na školu v Ostravě nebo v Brně, doděláš si studium. Hlavně co nejdál od něj.
Jo, asi to udělám.
*****************************************
Posledního půl roku bylo pro Kristýnu hrozně náročné. Ani ne tak fyzicky, spíš psychicky. Přesun, vysvětlování rodičům a kvůli dítěti musela nechat školu potrat by nedala, protože za nic nemohlo. Tedy za nic narodila se holčička, přesně jak Radek chtěl.
Radek kupodivu nechal Kristýnu odejít bez větších scén. Jen naznačil, aby si moc nevymýšlela příběhy. Ani nezjišťoval, kam se stěhuje bylo mu to údajně fuk.
Kristýně občas proběhlo hlavou, jestli neudělala chybu, že Radka opustila. Asi i proto, že mu nikdy nic neřekla o dítěti. I tenhle večer, když uspala malou Hedu, stála Kristýna u okna a přemýšlela.
Zazvonil zvonek. Dorazil kurýr donesl pizzu, žádné kuchařské umění doma neběželo. Rychle povečeřela a zamířila přemožená nudou ke skriptům, že si zopakuje látku. Měla v plánu vrátit se do školy.
Písmenka se rozmazávala, hlava ji točila Kristýna chtěla sáhnout po telefonu a volat sanitku, ale ruce neposlouchaly. Nemohla se ani pohnout. Než zcela upadla do bezvědomí, zahlédla Radka, jak něžně drží novorozenou dceru.
***********************************************
Probrala se až v nemocnici. Máma měla skvělý nápad přijít právě ten den na návštěvu.
Policisté se snažili najít dítě ale bez šance. Radek po holčičce jakoby zmizel pod zem.
Jen za pár let dostane bezradná máma krátkou zprávu. Fotku, na které Radek objímá krásnou, blonďatou holčičkuMám se dobře. Nejsem sama.
To bylo vše. Písmo na papíře nepatřilo Radkovi, ale jemnou, neohrabanou rukou, jakou píší malé děti. Vedle krátkého vzkazu byla přilepená fotografie: mladá žena, s dlouhými světlými vlasy, v bílých šatech. Držela za ruku dívku Heda měla vážný obličej a v očích odlesk dávného smutku, ale usmívala se. Za nimi stála mořská hladina a slunce zapadalo za obzor.
Kristýna v slzách obrázek sevřela. Kdo pořídil tu fotografii, kde byly neměla tušení. Ale kdesi hluboko v srdci zaplála jiskra úlevy, tichý hlas, že někde v tom velkém světě je její dcera volná, žije svůj vlastní život. Bez Radkových přízraků a posedlostí.
Zvedla hlavu a zadívala se z okna na světla podvečerního města. Tam někde žije Heda svůj příběh a Kristýna se usmála, poprvé po dlouhé době opravdově. Protože konečně pochopila, že právě tím začíná opravdová svoboda. Ne vymanit se ze stínu minulosti, ale naučit se věřit, že i ve ztrátě se někdy ukrývá nové začátky. A že ty nejdůležitější příběhy píší děti samy, bez ohledu na naše přání.
Zašeptala do ticha: Hedo, žij. Jsem tu, i když mě nevidíš. A světla města blikala jako nekonečné možnosti na dosah ruky.
