DAR
Tak povídej, synku, jak ses měl dneska, jak se ti vedl den? zeptal se táta Viktor, když se vrátil z práce, a posadil pětiletého Andreje vedle sebe na pohovku, rozcuchal mu jemné světlé vlásky. Zatímco maminka Pavlína chystala večeři, tatínek si povídal se svým milovaným a zatím jediným synkem. V bytě bylo teplo a útulno, v obýváku mezi tiše ševelící televizí a starou skříní tajemně zářil pestrými světýlky malý, ale krásně nazdobený vánoční stromeček. Do Nového roku zbývalo právě jeden den.
Mně je fajn! oznámil dědic. Ale můj kamarád Honza je smutný.
A co má Honza? zajímal se Viktor. Ten Honza z vedlejšího vchodu, že?
Jo, ten, přikývl Andrej.
On nedostal dneska dárek na Vánoční besídce ve školce, ozvala se z kuchyně Pavlína, obklopená vůní pečeného kuřete. Chudák kluk Pánové, jděte si umýt ruce, večeře je hotová.
Jak to, že nedostal? Všem dali, jen Honzovi nic? divil se Viktor, vstával z pohovky.
Jo, všem dali, Honzovi ne, potvrdil Andrej, a slezl za tátou ke stolu. Paní učitelka i Mikuláš rozdávali dárky a on se pořád těšil a nic.
To je tedy divné, kdo by takhle ublížil dítěti? rozčiloval se Viktor, rychle si přitáhl židli ke stolu.
Oni za to asi nemůžou, krčila rameny Pavlína. Honzova maminka možná zapomněla přinést peníze, nebo na to jednoduše neměla. I to se stává. Andreji, máš umyté ruce?
Jo, myl je, byl se mnou v koupelně, ujistil Viktor a rozděloval kuře na talíře. Tak když neměli peníze, dobře. Ale jak mohla vedoucí školky Jak se jmenuje? Anna Nováková? Jak mohla Anna dopustit takovou potupu dítě nedostalo dárek před všemi?
Anna Nováková byla Mikulášem, vypálil Andrej. A údržbář byl anděl!
O to víc! Nemohli aspoň jeden dárek pro kluka najít, že by se maminka doplatila potom? Taková necitelnost! To se nedělá.
Asi vážně nemohli, povzdechla si Pavlína. Já bych to nějak zařídila.
A Honzovi rodiče? Jak to mohli dopustit? nedal pokoj Viktor. No nic Andreji, podělil ses pak se svým kamarádem?
Syn se na něj přísně podíval. Chtěl jsem. I Štěpán, Anička, Aleš a další mu nabízeli, ale Honza od nikoho nic nevzal.
Ale hrdý kluk! usmál se Viktor. A nebrečel?
Nevím, neviděl jsem, přiznal malý.
Zajímavé, uznale pokýval Viktor hlavou. Není to spravedlivé.
Vážně je mi Honzy líto, souhlasila Pavlína. To muselo být pro něj těžké.
Víte co? Já navrhuji napravit křivdu! rozhodl Viktor, tváře mu zrůžověly, oči mu blýskaly zvláštní jiskrou.
Jak? zeptala se Pavlína, utírala si rty.
Kdo ví, kde Honza bydlí? Andreji?
Ne, zavrtěl hlavou Andrej. Nikdy jsem u něj nebyl, známe se jen ze školky a hřiště.
Možná se to dá zjistit, odvětila Pavlína zamyšleně. Zavolám kamarádce, která zná všechny v domě. Zavolám hned. Ale proč to řešíš?
Zavolej teď, prosím, naléhal Viktor.
Dobře. Ale pak uklidíte a umyjete nádobí!
Za pár minut přišla Pavlína s informací. Bydlí ve třicetpětce, jmenují se Šípalovi. Maminka Iveta, otec není. Vlastně byl ale odešel nebo ho Iveta vyhodila. Každopádně jsou sami, jen máma a syn.
Jak to víš? smál se Viktor.
Moje kamarádka Anežka je jako tadyjší detektiv v domovní komisi, všechno ví.
Tak to je jasné, pověděl Viktor. Andreji, snědl jsi celý dárek?
Ještě ne, povzdychl kluk. Maminka říkala, že sladkého je moc.
To má pravdu. Máš ještě balíček?
Jo, otevřel jsem ho opatrně.
Výborně, dáš mi ten balíček?
Proč? zeptal se Andrej, trošku opatrně, ale přinesl zářivý papírový sáček. Vysypal na stůl bonbóny a sušenky s třpytivými papírky.
Maminka chvíli mlčky pozorovala ruch, pak řekla. Tak vy dva se asi chystáte udělat Honzovi radost? Kdy a jak mu to dáte?
Nejlepší dneska! navrhl Viktor. Andrej, co myslíš?
Jasně, dnes! rozsvítil se Andrej. Dám mu nějaké svoje sladkosti?
Pokud ti to nevadí, pochválil ho táta.
Půjdeme spolu? ptal se Andrej, skládal zpět do sáčku pár cukrovinek.
Dneska jsi mu nabízel a nevzal si je pyšný. Uděláme to jinak
Viktor odešel do pokoje, za chvíli se vrátil jako Mikuláš! Opravdový: bílý kožich, červený kabát lemovaný kožešinou, čepice, velká bílá brada, hůl v ruce a zlatý pytel na dárky zatím ale prázdný.
Andrej koukal pobaveně. Tati, to jsi býval Mikulášem i minulé roky?
Ano, byl jsem to já. Promiň, že jsem ti až teď řekl. Měli jsme jednou v práci Mikuláše, všem se to líbilo, od té doby jsem to třikrát dělal. A popřál i tobě a mámě. Líbilo se ti to?
Moc! nadšeně řekl Andrej a objal tátu.
Pavlína přidala ještě pár bonbónů, sáček svázala pestrou stužkou, Viktor ho dal do zlatého pytle.
Zahladil bradu a řekl. Můžu jít za Honzou?
Jasně! odpověděli oba téměř naráz.
Andrej poprosil: Můžu s tebou, tati?
Místo anděla? zasmál se Viktor.
Zajíček! vykřikl Andrej a odběhl převléct se do kostýmu zajíce z besídky bílá kombinéza, uši trčící nahoru, malý ocásek, na obličeji kartonová maska s vousky a knoflíkovým nosem.
Tak pojď, snad tě Honza nepozná, souhlasil táta. Ale obleč si kabát, venku je zima i pro zajíce!
A tak mladý zajíc s dlouhýma ušima a Mikuláš s holí a pytlem vyšli ven. Pavlína se smála, jak její Andrej vleče pytel skoro po zemi.
Po deseti minutách se domů vrátil Viktor bez syna, s lehce rozpačitým výrazem.
Kde je Andrej? zhrozila se Pavlína.
Neboj, je u Honzy, hrají si. Za půl hodiny si ho vyzvednu, uklidňoval ji Viktor, funěl skrz falešnou bradu, rozplácnul se v kabátu na gauč.
Nedělej si iluze! vyprávěl ženě. Byli jsme už šestí, kdo Honzovi donesli dárek! Teď přijde snad půl města. Před námi vyšla ze dveří sama paní Nováková už ne jako Mikuláš.
Hodně se omlouvala Honzovi i jeho mamince, máchala rukama, slibovala, že to napraví. A víš proč? Někdo nahrál video z besídky a dal ho na městský web tisíce lidí to viděly, komentáře hrozné!
Fakt? podivila se Pavlína. Musím to najít.
A to není vše. Ukázalo se, že Honzova máma zaplatila později prostě to nestihla
Sama si to zavařila, ale když je sama, někdy peníze nejsou. Školka to mohla zařídit lépe, skočila mu do řeči Pavlína.
A vedení školky místo hledání řešení prostě Honzu vyškrtnuli ze seznamu, komu dárek je, a nevinný kluk zůstal bez něho.
Jen kdybych byla šéfkou té Novákové! povzdechla si Pavlína. Měla by být pryč, takový necitlivý člověk nemá s dětmi co dělat.
Snad se poučí, nebo ji vedení vezme zodpovědnost, přitakal Viktor. Ale tohle by se stát nemělo.
Na chvíli se zamyslel, promnul si bradu, pak pověděl: A ještě: dorazil i Honzův táta! S dárky, sklopil hlavu, skoro plakal
Opravdu? zajásala Pavlína.
V tom někdo zaklepal. Pavlína otevřela vrátil se Andrej.
Proč jsi šel sám? podivil se Viktor. Vždyť jsem měl přijít pro tebe
Co nejsem žádné malé dítě! bránil se Andrej. Navíc už to tam bylo nudné.
Jak to? ptal se táta.
No, Honzova máma s tátou se nejdřív hádali, pak brečeli. S Honzou jsme přišli do kuchyně, oni se objímali a zas plakali. A když přišel Honza, objímali a plakali všichni tři. Fakt divní! Ne všimli si, že jsem utekl
Viktor s Pavlínou se na sebe podívali a zasmáli se úlevou.
Tak pojďte na čaj, navrhla Pavlína. Kdo nezaspí, bude čekat Nový rok už to není daleko. A ať je pro nás všechny šťastný!
Ať je! přikývl velkoryse Andrej.
