Dárek pro maminku — Andreji, potřebuju tvoji pomoc s dárkem pro maminku. Marina odložila mobil a otočila se ke svému muži, který se rozvaloval na gauči s ovladačem od televize. Andrej líně přepínal programy, aniž by se odtrhl od obrazovky. — Jaký zase dárek? — Sporák. Pořádný, kvalitní. Za dva týdny má narozeniny, nezapomněl jsi? Andrej konečně věnoval ženě pohled. V očích mu na chvíli problikl vztek, ale za chvilku ho skryl za povinný úsměv. — A co, starý ještě neslouží? Vypadá docela dobře. Marina se posadila na opěrku gauče a automaticky uhladila záhyb na domácích šatech. — Vždyť jsi to viděl minule. Trouba sotva hřeje, dvě plotýnky nefungují. Maminka si pořád stěžuje, že její koláče už nejsou jako dřív. Je to pro ni důležité, to víš. …Ludmila Horská milovala pečení. Její kuchyň vždy voněla vanilkou a skořicí, na parapetu chladly čerstvé buchty, a sousedé často chodili „na čaj“, protože věděli, že bez pohoštění neodejdou. Starý sporák, pořízený ještě za socialismu, už poslední měsíce sotva držel pohromadě. — Dobře, — Andrej se natáhl a posadil se rovněji. — A co ode mě očekáváš? — Vyber dobrý model. Ty se v technice vyznáš lépe než já. Zajdi do obchodu, podívej se, zařídíš dovoz. Já teď fakt nestíhám kvůli práci. Marina vytáhla z kabelky kartu a podala ji muži. Tmavěmodrý plast se leskl ve světle lampy. — Tady je moje prémie, nějak přes šedesát tisíc. To by mělo stačit na kvalitní sporák, co? Andrej vzal kartu a chvíli ji točil v prstech. Rty se mu neznatelně chvěly. — Bude to stačit. Neměj strach, zařídím to. Marina přikývla. Za pět let manželství si už zvykla svěřovat Andrejovi domácí záležitosti. Uměl vyjednávat, nacházet slevy, shánět bonusy. V tom byl fakt dobrý. — Hlavně to neodkládej, ano? Aby to k narozeninám stihli dovézt. — Udělám to, — Andrej ledabyle zastrčil kartu do kapsy domácích kalhot a zase sáhl po ovladači. Uplynul týden. Marina se vracela z práce přeplněným autobusem, když se rozhodla zkontrolovat zůstatek přes aplikaci v mobilu. Prsty automaticky sklouzly po displeji bankovní aplikace. Odečteno: 60 000 Kč… Marina se usmála, když uviděla čísla. Znamená to, že Andrej nezklamal. Šedesát tisíc, to už je slušná částka. Určitě vybral něco pěkného, možná i s grilem, časovačem a výsuvnými dvířky, jak maminka už dlouho chtěla. Ludmila Horská konečně zase upeče své pověstné napoleonky bez strachu kvůli porouchané troubě. Marina si v duchu představila maminku, až uvidí dárek. Od radosti slzičky v očích, úsměv, a určitě pronese svoje: „No jéje, copak jste si s tím měli dělat škodu, děti!“ A hned začne vymýšlet, který dort upeče jako první. Dobrá technika je investice na roky. Marina si vzpomněla, jak babička básnila o svojí „Mora“, která vydržela třicet let bez jediné poruchy. Dnešní modely jsou samozřejmě jiné, ale když se nešetří na kvalitě — vydrží dlouho… …Narozeniny vyšly na sobotu. Marina už od rána chystala kytici a balila drobné dárečky k hlavnímu dárku. Andrej se potuloval po bytě a občas koukal na hodinky. — Nezapomeň na obálku, — připomněla Marina, když zapínala kozačky. — Máš tam dokumenty ke sporáku? — Všechno je na místě, — Andrej poklepal na vnitřní kapsu saka. K Ludmile Horské dorazili kolem poledne. Bytem voněla čerstvá bábovka — i s trucujícím sporákem dokázala maminka vždy upéct něco báječného. V předsíni se tlačili příbuzní, cinkaly skleničky, v obýváku se někdo smál. Marina objala maminku. — Všechno nejlepší, mami. Tady to máš. Podala jí silnou krémovou obálku, kterou cestou sebrala Andrejovi. Dovnitř se nedívala — proč by měla? Manžel všechno zařídil, stačilo jen předat. Ludmila Horská zažila tichý šok. — Jéje, děti, co mi to dáváte! — Opatrně pootevřela obálku a oči jí zazářily očekáváním. Marina se šťastně dívala na maminku. Sekunda, dvě. Najednou ji výraz ztuhl. Úsměv vystřídalo zmatení. — Co… to je? Marina se zamračila a naklonila blíž. Nakoukla přes rameno. Dárkový poukaz do parfumerie. Na tři tisíce. Tři. Tisíce. — Andreji, — otočila se k muži, který už začínal couvat ke dveřím do jiné místnosti. — Co to má být? — Ale no tak, — Andrej se křivě usmál, uhýbal pohledem. — Je to super poukázka, mají tam fakt dobré věci… — A sporák?! Neodpověděl. Místo toho rychle přešel ke dveřím na balkon, proklouzl za sklo a zavřel se tam. Marina šla za ním. Otevřela balkonové dveře se silou, až sklo zachrastilo. — Okamžitě mi to vysvětli! Andrej se opřel zády o zábradlí. — No, víš, Alenka byla úplně vyřízená v práci, opravdu potřebovala oddech… A já prostě nemohl… — Jaký oddech? Jaká Alenka? — Marina udělala krok blíž, oči jí hořely. — Dala jsem ti peníze na sporák pro maminku! — Objevila se last minute zájezd, víš? Jen třiapadesát tisíc, Turecko, vše v ceně… Jinak by propadla, vážně… Marina vytáhla Andrejův telefon z kapsy dřív, než stačil protestovat. Prsty přeletěly po displeji, otevřely zprávy. Konverzace s cestovkou: data, částky, nadšené zprávy od Aleny se srdíčky. „Bráško, jsi nejlepší! Díky! Odlétám v pátek!“ Marina zvedla pohled k muži. Byl celý schoulený, jako by chtěl zmizet v podlaze. Beze slova vytočila číslo cestovky. Ozvěna, druhý tón. — Dobrý den, cestovní kancelář Horizont, tady je Jana, mohu vám pomoci? — Dobrý den. Rezervace na jméno Alena Novotná, Turecko, odlet v pátek. Chci ji zrušit. — Promiňte, jste… — Jsem majitelka karty, ze které byla platba stržena. Bez mého souhlasu. Andrej se chtěl pohnout, ale Marina ho zarazila jediným gestem. — Moment, — hlas operátorky zněl úředně. — Ano, rezervaci jsem našla. Musíte přijít k nám do kanceláře, tam vše vyřešíme. Peníze vám vrátíme během deseti pracovních dnů. — Děkuji, zítra přijdu. Marina se odpojila a hodila telefon Andrejovi. — Marinko, prosím tě, přece nebudeš dělat scény… Pojďme si promluvit… Ale ona už odešla. Prošla obývákem, kde příbuzní předstírali zájem o chlebíčky. Přišla k mamince, která zmateně svírala nešťastný voucher. — Mami, pojď. Koupíme ti pořádný dárek. Ludmila Horská neprotestovala. Přehodila kabát, popadla kabelku a tiše následovala dceru ven bez ohledu na hosty. V elektroprodejně voněl plast a nové zařízení. Prodavač — mladík kolem pětadvaceti s cedulkou „Honza“ — trpělivě objasňoval rozdíly mezi sporáky. — Tento je nejlepší, — Honza ukázal na elegantní bílý sporák. — Na pečení ideální. Rovnoměrné topení, časovač, gril, konvekce. Ludmila Horská pohladila jemnou plochu. — To je krása, — zašeptala. — Bereme, — Marina kývla. — Doručení je možné do zítra? — Dopoledne máme volno, mezi devátou a dvanáctou. Vyřízení trvalo patnáct minut. Ludmila Horská mlčela celou cestu domů, až u vchodu vzala dceru za loket. — Marinko, děkuju ti, zlatíčko. Ale mám o tebe strach. — Nemusíš, mami. — On… Andrej… Vždyť vy… Marina objala maminku. — To zvládnu. Dneska na to nemysli. Krásné narozeniny. Domů se vrátila až za tmy. Andrej seděl na gauči v šeru, televize byla vypnutá. — Potřebujeme si promluvit, — řekl, když vstal. Marina ho minula. Otevřela skříň, vyndala jeho košile, poskládala je do cestovní tašky. — Co to děláš? — Andrej vyskočil. — Marinko, nedělej to! Chtěl jsem pomoct sestře, měla toho plné zuby, byla to její jediná šance! Džíny, trika, ponožky. Marina pečlivě vyklízela police. — Kvůli jednomu sporáku zničíš naši rodinu! Jen kvůli sporáku! A to bude jen tvoje vina! Zastavila se. Pomalu se otočila k muži. — Svěřila jsem ti peníze, na které jsem si vydělala. Požádala jsem tě o dárek pro mojí maminku. Ty jsi je dal své sestře! — Ale „dal“ — to zní moc… — Vůbec ses nezeptal! Prostě jsi rozhodl místo mě! A ještě jsi mi lhal! Andrej se snažil ji obejmout, Marina ho odstřihla svým svetrem jako štítem. — Nedotýkej se mě! — Alence bylo vážně zle, pochop to… — Vezmi si věci a odejdi. …O měsíc později seděla Marina v kuchyni u Ludmily Horské. Bílý sporák zářil v rohu, trouba jela naplno a bytem se rozléhala vanilková vůně piškového dortu. — Představ si, že jsem se přihlásila na cukrářský kurz! — Ludmila Horská zářila štěstím. — Sousedka Nina mi poradila, tam učí opravdový francouzský šéfkuchař! Marina si ukousla kousek dortu. Jemný krém se jí rozplýval na jazyku. — Je to výborné, mami. Opravdu božské. …Rozvod proběhl rychle a bez komplikací. Andrej nikdy nepochopil, proč mu žena neodpustila „malou klukovinu“. Alena odjela na dovolenou za své úspory — nebo neodjela vůbec, Marinu to už nezajímalo. Dívala se, jak se maminka točí u nového sporáku, spokojená a plná energie. Venku se stmívá. Čeká ji nový život — bez lží, bez podrazů, bez člověka, který bere cizí peníze i důvěru jen jako obyčejnou věc. Marina se usmála a natáhla se pro další kousek dortu. A proč ne?