Teto Káťo, pomůžete mi prosím s matematikou? zašeptal s nadějí v očích osmiletý Aleš, obraceje se na tatínkovu přítelkyni. Zítra píšeme velký test a táta je dneska v práci až do večera.
Aleši, zlato, já teď fakt nestíhám, odpověděla Kateřina, aniž by zvedla oči od notebooku. Za dva týdny máme svatbu a ještě mi tu visí spousta věcí. Nechceš přece, aby náš den s tvým tátou dopadl blbě, ne?
Jasně, zamumlal Aleš a se sklopenou hlavou odšoural se do pokoje. Kateřina mu byla od začátku nesympatická, ale táta s ní zářil štěstím. Tak to kvůli němu přežije.
Alešova máma byla vážně nemocná a nemohla se o něj dál starat. Osmiletý kluk nemá koukat na mámino trápení, tak rozhodl táta, Jiří, a odvezl ho k sobě. Jeho snoubenka z toho nebyla nijak nadšená, ale hádat se před svatbou je přece nevkusné aspoň tak si to vysvětlila.
Kateřina byla před Jiřím samý úsměv a soucit, srdce na dlani, hrozně ji chudáček Aleš mrzel. Ovšem jakmile za Jiřím zaklaply dveře, stal se Aleš v bytě téměř neviditelným. Cizí dítě ji vážně nezajímalo.
Několik dní před svatbou se Jiřímu rozbil počítač, a tak použil Katčin notebook prý jen na poslání důležitého mailu. Jenže se mu po cestě nějak povedlo prokliknout do historie prohlížeče.
Zatímco četl, jeho obličej pomalu tmavnul jak letní bouřka. Prudce zaklapl notebook a zamířil do obýváku, kde jeho téměř-manželka sledovala Ordinaci v růžové zahradě.
Co to má znamenat, ty chytrosti o dětských domovech pro mého syna? pronesl mezi zuby Jiří.
O čem to mluvíš? Vždyť jsi říkal, že jen pošleš mail. Ale zjevně sis udělal procházku po mém notebooku. Ty se nestydíš? zamračila se Kateřina.
Já se ptám: jak tě napadlo rozhodovat o mém dítěti? nenechal se vyvést Jiří.
No protože přesně tak je to CIZÍ dítě! vychrlila Kateřina a mrštila ovladačem. My budeme mít svoje děti, společné. Ale Aleš? Akorát nám překáží. Je slabý ve škole, pořád dotahuje mezi trojkou a čtyřkou. Jaký to dá příklad našim dětem?
Vždyť je to šílený stres! Máma mu umírá, navíc byl vytržený z domova! Teď by potřeboval pomoct, ale ty místo toho plánuješ, jak ho uklidit pryč! Jiří už nekřičel, on rovnou burácel. Naštěstí byl Aleš právě ve škole.
Tak na mě nekřič! vyjela Kateřina. Nemám povinnost vychovávat tvého syna. Má babičku, ta si ho může vzít, když ti nevyhovuje můj návrh.
A kdy jsi mi chtěla říct svůj geniální plán? Týden po svatbě? Nebo měsíc?
Klidně hned proč to odkládat, když už mám všechno zjištěné. Mám známou na OSPODu, vyřeší nám to rychle. Bude to pro něj lepší.
Zapiš si za uši klidným hlasem až překvapil sám sebe nikdy syna neopustím. Aleš je pro mě nejvíc na světě.
A co já? Já jsem ti snad ukradená? Mě nemiluješ? Tak fajn! rozčílila se Kateřina do běla. Já nechci, aby tvůj syn žil s námi po svatbě. Vyber si on, nebo já!
On. Odpověděl Jiří bez vteřiny váhání. Holku si dneska najdu kdekoliv, ale syna mám jen jednoho.
Holku? Ty? Vážně si myslíš, že ti jiná ženská s cizím spratkem skočí kolem krku? Nikdo ti nebude vychovávat synka!
Máš hodinu na sbalení všech svých věcí a odchod. Klidně si odnes i svatební dary, nejsou mi k ničemu. Jiří si hodil bundu přes rameno a u dveří dodal: Už tě tu nechci vidět. Pokud sis myslela, že bez tebe nedám ani ránu, mýlila ses. Já hledal spíš novou mámu pro Aleše, to je všechno.
Jiří, a co svatba? vyhrkla Kateřina zaskočeně. Tak nějak počítala s tím, že ji bude přemlouvat. A on ji vyhazuje?
Nechápeš? Žádná svatba nebude. Rozhodl jsem se a není co řešit. Když tu budeš, až se vrátím, tak už se s tebou nikdo bavit nebude.
Prásk a dveře za ním zapadly. Kateřina bezradně spadla na gauč. Už začala mít tuhle pražskou garsonku za vlastní. Vůbec se jí nechtělo balit.
Zazvonil zvonek. Kateřina se okamžitě přihrnula ke dveřím, úsměv od ucha k uchu Jiří se přece musí vrátit, to je jeho styl…
Dobrý den, balík pro slečnu Kateřinu, tady podepište, zahalekal s typickou Pražáckou dikcí mladý kurýr.
Kateřina skoro zlomila propisku, jak vztekle podepisovala. Kluk se na ni divně kouknul a byl rád, že může zmizet.
Uvnitř krabice se bělil svatební šat, jak z katalogu pro princezny. Hrozně drahý. Kateřina v záchvatu vzteku hodila šaty na zem a přejela přes ně v nejlepších ponožkách, proměňujíc je v luxusní hadr.
Popadla mobil, vytočila kamarádku a vytáhla z komory kufr.
Haló, co je, že mě budíš? Že ty zase nedáš před svatbou spát? ozvala se otráveně Ája do telefonu.
Svatba žádná nebude! sykla Kateřina a pustila to na hlasitý odposlech. Balím věci. Přijeď pro mě!
Co se stalo? Hodil ti něco po hlavě? napjatá odpověď.
Hodil mi svatební šaty přes hlavu… Ne, tak vážně! Řekl mi, ať si sbalím věci a vypadnu! Kateřina spustila svůj monolog. Ticho na druhé straně trvalo nezvykle dlouho. Halo, usnula jsi?
Ty jsi to fakt myslela vážně s tím ústavem pro kluka?
Prosím tě, nač bych ho tam jinak cpal? zafuněla Kateřina. Své děti bych si porodila sama.
Víš, co? po chvilce odmlky řekla Ája. Tohle nechápu a ani chápat nechci. Myslela jsem si, že máš aspoň trochu srdce.
A mně je šumák, co ty si myslíš, zavrčela Kateřina, zápasíc s kufrem. Tak co, přijedeš?
Ne, řekla Ája odměřeně. Zavolej si taxíka.
Tak si trhni, mámo… stejně si radši zavolám Bolt.
*********************************************
Jiří vyzvedl Aleše ze školy a vyrazili na procházku do Stromovky krmit kachny. Aleš vděčně koukal, ale po chvíli spustil:
Tati, nemáš náhodou ještě pomáhat tetě Kateřině s přípravami svatby? a čekal s obavou, kdy táta oznámí, že musí jít domů…
Nemusím, usmál se Jiří a Alešovi spadl kámen ze srdce. Svatba nebude. Nebude ti vadit, když s námi Kateřina nebude bydlet? znejistěl na chvíli. Ani ho nenapadlo, jaký k tomu bude mít Aleš postoj.
Nebude, rozzářil se Aleš. Ani trochu. Popravdě mi nikdy neseděla. Já jsem jí byl akorát na obtíž.
To bude dobrý, objal Jiří syna, zatím budeme sami dva. Ale jednou určitě najdeme ženskou, která tě bude mít ráda jak vlastního.
