Cesta k lidskosti
Je to už mnoho let zpátky, kdy jsem seděl za volantem svého zbrusu nového auta toho, o kterém jsem celý dva roky jen snil. Tehdy jsem se jmenoval Tomáš Novotný a byl jsem na vrcholu blaženosti. Dlouho jsem na auto šetřil, odmítal jsem si každou malichernost, po večerech jsem si přivydělával v pivnici a o víkendech brigádničil na stavbě, místo abych posedával v kavárnách s přáteli. Teprve dnes si opravdu připouštím, jak moc jsem tehdy toužil užívat si podobný úspěch, pocit samostatnosti a síly, dotknout se konečně cíle, za kterým jsem šel s vytrvalostí pravého Jihočecha.
Palubní deska auta svítila v podvečerním šeru jemným oranžovým světlem a v kabině bylo teplo a bezpečno, zatímco volant pohodlně ležel v mých dlaních. Přejel jsem rukou po hladkém koženém potahu a neubrání se úsměvu nebyl to jen automobil, byla to hmatatelná odměna za každou hodinu práce a každou odříkanou korunu. Zapnul jsem rádio na stanicí, kde hrála tichá, veselá melodie, podvědomě jsem začal broukat a prsty bubnovat do rytmu. Naše ulice v Českých Budějovicích byla v tom klidném večeru ještě prázdná a já se cítil šťastný jako dítě.
Vracel jsem se domů za přáteli. Slíbili jsme si menší oslavu na počest mé nové Felicie ani ne kvůli samotnému vozu, ale právě pro ten pocit, že úsilí přináší výsledky. V duchu jsem si přehrával, jak budu vyprávět o drobnostech, kterých jsem se musel vzdát, o nočních směnách v pivnici a o všem tom neutuchajícím šetření. Ale v tu chvíli mi to najednou připadalo nepodstatné. Chtěl jsem jen řídit, užít si tu malou chvíli vítězství nad pravidly a únavou, jen tak být pánem své cesty.
Projížděl jsem tichou čtvrtí mezi řadami zděných domků, v jejichž oknech se už rozsvítila teplá světla, slibující klid a rodinnou pohodu. Lampa za lampou kreslila na dlažbě tiché stíny, raritně někdo spěchal okolo v kabátu, zahalený do šály, protože jaro tady u nás v Čechách bývá v podvečer pořád ještě sychravé. Přiblížil jsem se k přechodu a raději zpomalil. A tehdy se to stalo.
Z ničeho nic se mi před auto vyřítil chlapec. Nedokázal jsem si ani uvědomit, co se děje, ruce už samy zareagovaly šlápl jsem vší silou na brzdu. Auto se zhouplo a pneumatiky zakvílely na dlažbě, srdce mi vyskočilo až do krku. Čas najednou plynul zpomaleně; když auto konečně zastavilo, od chlapce ho dělilo sotva několik centimetrů. Vnímal jsem jen ticho přerušované tlukotem srdce. Studený pot se mi řinul z čela do očí, třásly se mi ruce a měl jsem pocit, že se mi do uší vrývá nelidský šum. Další vteřiny jsem jen seděl, uvědomoval si, co se mohlo stát, a doopravdy jsem zhluboka dýchal, abych se uklidnil. Ještě vteřina a byl by malér…
Zůstal jsem pár sekund upřeně zírat před sebe, v hlavě mi znělo jen: Dopadlo to dobře. Dopadlo to dobře. Ale hned mi do žil stoupal hněv té syté, palčivé zlosti, co si nejde s ničím splést. Prudce jsem otevřel dveře auta a vystoupil. Nejel jsem nikam daleko, nohy se mi třásly, ale šel jsem rozhodně k chlapci, který stál kousek od auta, shrbený a s očima sklopenýma k zemi. Ujal jsem ho za rameno, aniž bych si v tu chvíli uvědomoval, jak silně.
Co to, pro pána, vyvádíš?! zasyčel jsem, snaže se ovládnout hlas, ale přece mi zaskřípal. Chceš přijít o život? Víš vůbec, co děláš?
Chlapec neucukl, jen stál ještě víc svěšený, a šeptl téměř neslyšně: Nechtěl jsem…jenom…
Jenom co?! zvyšoval jsem hlas, ale když jsem si všiml, jak chlapcova ramena sebou škubla, stisk jsem povolil. Nejde jen o tebe! Mysli taky na svoji maminku! Co by, proboha, řekla, kdyby ti někdo ublížil? Mohl jsem tě přejet.
Můj hlas už teď nebyl jen rozzlobený, byla v něm úzkost, ta syrová, kterou zná každý, kdo někdy stál tváří v tvář hrozbě tragédie. Poprvé se mě zmocnila skutečná hrůza, když mi došlo, jak málo dělilo chlapce od neštěstí.
Chlapcova brada sebou zakmitala a na tvářích se mu objevily první slzy. Zvedl ke mně oči a v nich byla rozpačitost a zoufalství a můj hněv byl rázem ten tam.
Prosím… pomozte, zašeptal třesoucím se hlasem. Můj bratr je nemocný, je mu zle, nikdo nám nechtěl pomoct… tak jsem běžel přes silnici.
Zarazil jsem se. Všechna má zlost jako by odvál jarní vítr a nahradila ji jenom zmatenost a pocit bezmoci. Před sebou jsem neměl žertovného uličníka, ale vystrašeného kluka, který se pokusil zachránit bratra.
Bratr? Kde? Co mu je? zeptal jsem se, i když ve mně už klíčila starost.
V parku… tam za silnicí, ukázal rozechvělou rukou k malé skupince stromů. Najednou upadl a hrozně ho bolí břicho!
Neváhal jsem. Zamkl jsem auto, na tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že v něm nechávám vše, co mám. Vyrazil jsem za klukem. Ještě jsem se ptal: Kde máš rodiče?
V práci, odpověděl, aniž by zpomalil. Musí chodit na směny, sami se staráme, jen babička na nás dává pozor, ale je už stará.
A jak se jmenuješ? zeptal jsem se tiše.
Jsem Jirka, ohlédl se na mě, v očích slzy i pýcha zároveň. Se ségrou jsme tu často, máme to tady rádi. Ale ségra dnes není, jen já a bráška.
Proplétali jsme se parkem tichými cestičkami, kde nad hlavou tiše šuměly větve javorů. Pod rozsochatým stromem, stranou od dětí i laviček, ležel v trávě malý kluk tak šestiletý, pobledlý, zkroušený bolestí, tiskl si ruce k břichu a koutky úst bolestně stisknuté.
Tady je! Davídku, jsi v pořádku? Jirka klekl ke svému bratrovi, rukou ho lehce objal. Přisedl jsem a zeptal se co nejněžněji: Kde tě bolí, Davídku?
Bříško… hrozně to bolí… hlesl malý a v jeho očích byla panika.
Byl jsem jen automechanik a rozhodně žádný doktor, alevěděl jsem, že je zle. Nešlo o odřené koleno ani šlápnutí na prkno. Pokus o záchranku jsem zavrhl za socialismu bývalo čekání na sanitku ještě delší než dnes. Nezbývalo než improvizovat.
Jedeme do nemocnice! rozhodl jsem, opatrně jsem si ho vzal do náruče. Davídek tiše zavzlykal, ale nebránil se.
Jirko, máš u sebe telefon na rodiče? ptal jsem se po cestě.
Nechal jsem ho doma… Ale v nemocnici je naše teta, ta zavolá mamce!
To mi stačilo. Dovedl jsem je k autu a posadil oba na zadní sedadlo, Davídka opatrně připoutal. Jirka ho vzal za ruku a tiše mu šeptal slova útěchy.
Cestou do nemocnice jsem se snažil nedat najevo, jak moc jsem sám vyděšený. Sem tam jsem koukl do zpětného zrcátka, ale většinou jsem mlčel a jen nastavil topení, ať jim není zima. Zapnul jsem rádio na tišejší, pohodovou hudbu, aby v autě nebylo úplně hrobové ticho.
Jak je ti, Davídku? Ještě chvíli vydrž, už tam skoro jsme, řekl jsem pak přes rameno.
Už je to trošku lepší… sípal tiše. Jirka ho opatrně pohladil a já v jeho očích uviděl odvahu i starost. A uvědomil jsem si, že ten den si oba navždy zapamatují.
Zabočil jsem k nemocnici U svaté Anny, kde v oknech blikala bledá světla a před vchodem se sem tam mihla postava v bílém plášti. Zastavil jsem u chodníku, zhluboka vydechl a obrátil se k Jirkovi.
Dnes jsi bratříčkovi opravdu zachránil život. Ale slib mi jednu věc už nikdy nevybíhej před auta. Vážně. Davídek by tu dnes nemusel být a tvé mamince by to srdce zlomilo
Jirka mlčky přikývl a stiskl bratrovi ruku. Oči se mu zaleskly slzami, tentokrát z dojetí a vděku.
Pomohl jsem Davídka donést dovnitř. U dveří už stála sestřička a hned se pustila do první pomoci. Jirka zůstal na chodbě bledý, tichý, v napětí. Já neklidně přešlapoval vedle něj, toužíc, aby se brzy vynořila jeho maminka.
Do půl hodiny se dveře rozletěly. Do chodby vpadla usoužená žena, kabátek ledabyle převázaný, v očích strach a slzy. Poznala Jirku, přiběhla k němu a sevřela ho v náručí.
Jirko, co se stalo? Kde je Davídek? ptala se rozechvěle.
Bylo mu zle, nevěděl jsem, co dělat Tomáš nám pomohl…
Děkuji vám, pane, otočila se pak ke mně, zatímco utírala Jirkovi tváře. My oba s mužem děláme ve fabrice a dnes navíc babičce přišlo špatně, děti zůstaly samy Kdo mohl čekat, že zrovna dnes…
To je v pořádku, tohle se může stát každému, uklidnil jsem ji a víc jsem nerozehrával líčení celého dramatu. Bylo důležité, že jsou alespoň pohromadě.
Seděli jsme na lavici v čekárně, já, Jirka a paní Novotná. Držela syna pevně za ruku, druhou si div nervózně nevytrhla knoflík z kabátu. Já koukal střídavě na dveře a na ně. Davídek byl mezitím v dobrých rukou.
V tu chvíli mě opět napadlo, jak samozřejmé pro nás doma bylo, že jsme chodili všichni společně na procházky, na houby nebo do lesa na borůvky. Rodiče byli večer vždy s námi, u jednoho stolu, povídali jsme si, nikdy jsme se necítili opuštění zatímco tihle kluci museli vyrůstat rychleji a statečněji, než byla potřeba. Někdy stačí málo být ve správný čas na správném místě.
Ještě naposledy jsem matce potřásl rukou: Opravdu není zač hlavně, ať je Davídek v pořádku. V jejích očích byla opravdová vděčnost a úleva.
Než jsem odešel, pohladil jsem Jirku po rameni: Jsi dobrý bráška. A nezapomínej statečnost není jen ve velkých činech někdy je to odvaha požádat o pomoc.
Venku už se stmívalo, v dálce kulhá na měsíci první jarní večer. Stál jsem chvilku pod světlem lampy, vnímal studený vítr prohánějící se ulicí a přemítal. Telefon v kapse vibroval, kolegové psali zprávy oslava se ten večer musela odložit. Ale v duši mi to vůbec nevadilo. Dnešek nebyl důležitý proto, že jsem konečně měl své vysněné auto, ba ani pro slíbenou zábavu. Byl významný proto, že jsem mohl pomoci protože jsem nezůstal lhostejný.
Dojel jsem domů, usnul klidněji než kdy jindy a vím, že i dnes, když si na ten den vzpomenu, ucítím tichou spokojenost. Ani v nejmenším jsem nebyl hrdina. Jen jsem tehdy, v dávných Českých Budějovicích, udělal to, co by měl zkusit každý být člověkem pro druhého. Protože nikdy nevíte, kdy někdo bude člověkem i pro vás.
