„Kdy ses naposledy podívala do zrcadla?“ zeptal se manžel. Manželka překvapila nečekanou reakcí Petr dopíjel ranní kávu a koutkem oka sledoval Janu. Vlasy stažené dětskou gumičkou s kreslenými kočičkami. Sousedka Zuzana byla vždy upravená, svěží, s vůní drahého parfému, který ještě dlouho po jejím odchodu zůstával v panelákovém výtahu. „Víš,“ Petr odložil mobil, „občas si říkám, že žijeme, no… spíš jako sousedi.“ Jana se zastavila, utěrka zůstala viset v její ruce. „Co tím myslíš?“ „Nic zvláštního. Jen se ptám, kdy ses naposledy dívala do zrcadla?“ Tehdy se na něj podívala. Pozorně. A Petr cítil, že teď bude všechno jinak. „A ty ses na mě kdy naposledy opravdu podíval?“ zeptala se tiše Jana. Pauza byla trapná. „Jani, nedělej z toho drama. Prostě říkám – žena by měla vypadat vždy svěže. Podívej se na Zuzanu. Je přece stejně stará jako ty.“ „Aha, Zuzana,“ protáhla Jana. Něco v jejím hlase Petra zneklidnilo, jako by právě pochopila něco důležitého. „Hele, Petře, víš co? Na chvíli se odstěhuju. K mamce. Zamyslím se nad tvými slovy.“ „No tak jo. Chvíli budeme bydlet odděleně, v klidu si to promyslíme. Ale nevyháním tě!“ „Víš,“ pověsila Jana utěrku na háček s neobyčejnou pečlivostí, „možná bych se fakt měla podívat do zrcadla.“ A šla balit kufr. Petr seděl v kuchyni a myslel si: „Sakra, vždyť to jsem vlastně chtěl.“ Ale najednou necítil radost, jen prázdno. Tři dny žil Petr jako na dovolené. Ráno pomalá káva, večer bez povinností. Žádné seriály o lásce a zradě. Svoboda, chápete! Vytoužená mužská svoboda. Jednou večer potkal u vchodu Zuzanu. Nesla tašky ze „Sklizeno“, na podpatcích ve šatech, které jí seděly jako ulité. „Petře!“ usmála se. „Jak se daří? Janu jsem už dlouho neviděla.“ „Je teď u mamky. Odpočívá,“ zalhal snadno. „Aha.“ Zuzana rozumělesky kývla. „Víš, ženám občas prospěje oddech. Od domácnosti, od stereotypu.“ Říkala to tak, jako by se jí domácnost ani netýkala. Jako by se byt uklízel sám a večeře se objevovaly na stole lusknutím prstů. „Zuzko, co kdybychom dali někdy kafe? Jen tak, po sousedsku.“ „Proč ne,“ usmála se. „Zítra večer?“ Celou noc Petr plánoval, co si vezme. Košili? Džíny nebo kalhoty? Kolik dát kolínské, aby to nebylo moc? Ráno zazvonil telefon. „Petře? Tady Ludmila, Janina maminka.“ Srdce mu poskočilo. „Ano, poslouchám.“ „Jana prosila, abych ti vyřídila, že si v sobotu vyzvedne věci, až nebudeš doma. Klíče nechá u domovníka.“ „Počkejte, jak jako vyzvedne věci?“ „A co sis myslel?“ v hlase tchyně zněla ocel. „Moje dcera nebude čekat celý život, až se rozhodneš, jestli je ti k něčemu.“ „Já jsem nic zlého neřekl!“ „Řekl jsi dost. Sbohem, Petře.“ A zavěsila. Petr seděl v kuchyni, zíral na telefon. Co se to děje? Nechystal se přece na rozvod. Jen žádal o pauzu. O čas na přemýšlení. Jenže oni už rozhodli bez něj! Večer proběhlo kafe se Zuzanou divně. Byla milá, vyprávěla o práci v bance, smála se vtipům. Ale když ji chtěl chytit za ruku, jemně se odtáhla. „Petře, chápete – nemůžu. Jste stále ženatý.“ „Ale teď, žijeme každý zvlášť.“ „Teď. A co zítra?“ Zuzana se na něj zadívala vážně. Petr ji doprovodil až ke vchodu a pak vystoupal domů, kde ho uvítalo ticho a pach svobodného života. Sobota. Petr úmyslně odešel – nechtěl scény, vysvětlování, slzy. Ať si věci v klidu odnese. Ale v tři už ho svírala zvědavost. Co si vzala? Všechno, nebo jen to nejnutnější? Jak vlastně vypadala? V čtyři už nevydržel a šel domů. U vchodu stálo auto s místní SPZkou. Za volantem muž, něco přes čtyřicet, sympatický, v pěkné bundě. Pomáhal někomu nakládat krabice. Petr si sedl na lavičku a čekal. Za deset minut vyšla z domu žena v modrých šatech. Tmavé vlasy měla sepnuté elegantní sponou, lehký make-up zdůraznil oči. Petr nevěřil. To byla Jana. Jeho Jana. Ale jiná. Nesla poslední tašku, a muž ji hned vzal, jemně jí pomohl nasednout. Jako by byla z křišťálu. Petr to nevydržel, vstal a šel k autu. „Jani!“ Otočila se. Její tvář byla klidná, krásná. Bez té staré unavenosti, na kterou si už zvykl. „Ahoj, Petře.“ „To jsi… ty?“ Muž za volantem se napjal, Jana ho klidně pohladila po ruce – jakože je vše v pořádku. „Já,“ řekla prostě. „Jen jsi na mě hodně dlouho nekoukal.“ „Jani, počkej, můžeme si promluvit.“ „O čem?“ v hlase nebyl vztek, jen překvapení. „Sám jsi řekl, že žena má vypadat skvěle. Tak jsem si to vzala k srdci.“ „Ale já nemyslel…!“ srdce mu bušilo. „A co jsi čekal, Petře?“ Jana naklonila hlavu. „Že budu krásná, ale jen pro tebe? Zajímavá, ale jen doma? Naučím se mít se ráda dostatečně, abych od muže, který mě nevidí, nikdy neodešla?“ Stál a každým jejím slovem se v něm něco lámalo. „Víš,“ pokračovala měkce, „opravdu jsem se přestala snažit o sebe. Ne proto, že bych zlenivěla. Ale protože jsem si zvykla být neviditelná. Ve vlastním domě, v životě.“ „Jani, to jsem nechtěl.“ „Chtěl. Chtěl jsi ženu–neviditelnou, která všechno udělá, ale nikdy nezasahuje. A když omrzí, tak se najde dobře nalíčený model.“ Muž řídil auto, na něco jí tiše špitl, Jana přikývla. „Musíme jít,“ řekla Petru. „Vláďa mě čeká.“ „Vláďa?“ v ústech měl sucho. „Kdo to je?“ „Ten, kdo mě vidí,“ odpověděla. „Seznámili jsme se ve fitku. U mamky otevřeli fitness. Představ si – ve dvaačtyřiceti poprvé cvičím.“ „Jani, prosím. Zkusme to znova. Uvědomil jsem si, jak stupidní jsem byl.“ Jana se na něj pozorně podívala: „Pamatuješ, kdy jsi mi naposledy řekl, že jsem hezká?“ Petr mlčel, nevěděl. „A kdy ses naposledy ptal, jak se mám?“ V tu chvíli pochopil: prohrál. Ne s Vladimírem ani s osudem – ale sám se sebou. Vláďa nastartoval auto. „Petře, nezlobím se. Opravdu. Pomohl jsi mi pochopit, že když nevidím sama sebe, neuvidí mě nikdo.“ Auto se rozjelo. Petr stál před domem a díval se, jak odjíždí jeho život. Ne žena – život. Patnáct let, které bral jako rutinu, ale bylo to štěstí. Jenže to nikdy neviděl. O půl roku později potkal Janu v obchodním centru. Náhodou. Vybírala zrnkovou kávu, pročítala pečlivě etikety. Vedle ní stála dvacetiletá slečna. „Dej tenhle,“ říkala. „Táta říká, že arabika je lepší než robusta.“ „Jano?“ Petr přišel blíž. Jana se otočila. Usmála se – lehce, bez tíhy. „Ahoj, Petře. Tohle je Eliška, Vláďova dcera. Eliško, to je Petr, můj bývalý manžel.“ Eliška přikývla slušně. Krásná holka, asi studentka. Na Petra se dívala s lehkou zvědavostí, bez jakékoliv zášti. „Jak se daří?“ zeptal se. „Dobře. A tobě?“ „Jde to.“ Nastala ta trapná pauza. Co říkáte bývalé ženě, která je úplně jiná než dřív? Stáli u regálu s kávou a Petr ji pozoroval. Opálená, v letní halence, s novým účesem. Šťastná. Opravdu šťastná. „A co ty?“ zeptala se ona. „Jak je to u tebe?“ „Nic moc,“ povzdechl si. Jana se na něj podívala pozorně. „Víš, Petře, ty hledáš ženu, která bude krásná jako Zuzana, poslušná jako já kdysi. Chytrá, ale ne tolik, aby viděla, jak koukáš po jiných.“ Eliška jejich rozhovor sledovala s vykulenýma očima. „Taková žena neexistuje,“ uzavřela Jana klidně. „Jano, pojď, táta už čeká,“ vložila se Eliška. „V autě.“ „Jo, jasně.“ Jana vzala balíček kávy. „Hodně štěstí, Petře.“ Odešly a Petr zůstal stát mezí regály. Myslel na to, že měla pravdu. Opravdu hledá ženu, která není a nebude. Večer si sedl s čajem v kuchyni a myslel na Janu, na to, jak se změnila. Na to, že občas je ztráta jediným způsobem, jak poznat hodnotu toho, co jsme měli. Možná štěstí není najít ideální ženu, ale naučit se vidět skutečnou ženu vedle sebe.