Pozdrav od manželky – Miláčku, vyzvedneš mě z práce? – zavolala Žaneta svému muži v naději, že po těžkém dni nebude muset čtyřicet minut drkotat v přeplněné tramvaji. – Teď nemůžu, – odpověděl suše Aleš. V pozadí však byl jasně slyšet puštěný fotbal v televizi, což znamenalo, že Aleš je doma. Žanetu to dohnalo málem k slzám. Jejich manželství procházelo krizí a přitom ještě před půl rokem byl Aleš ten nejpozornější muž na světě. Co se mohlo tak rychle změnit? Žaneta nevěděla. Dbala o svou postavu, trávila dost času ve fitku. Výborně vařila – koneckonců pracovala v oblíbené pražské restauraci. Nikdy si neříkala o peníze, nestropila scény, byla ochotná splnit každé manželovo přání… – Tak rychle ho omrzíš, – vrtěla hlavou maminka, když Žaneta vylévala srdce. – Nemůžeš mu ve všem ustupovat. – Já ho prostě miluju, – usmívá se zoufale Žaneta. – A on mě přece taky… ****************************** – Asi už ho vážně nudím, – hryzla si rty Žaneta, když prohlížela historii Alešova prohlížeče. Ukázalo se, že Aleš trávil všechen volný čas na seznamkách, kde psal několika ženám najednou. – Proč se mnou prostě nepromluvil? Chápala bych to, pustila bych ho. Proč se trápit a trápit i mě svým chováním? Takže rozvod. Co naplat, je silná, zvládne to. Ale jen tak ho nenechá odejít. Malou pomstu si zaslouží… Ten samý večer se Žaneta zaregistrovala na té samé seznamce, našla tam Aleše a napsala mu. Fotku si vypůjčila z internetu a lehce upravila ve Photoshopu – byla si jistá, že Aleš naletí. A měl. Začali si psát. Aleš v konverzaci tvrdil, že je nezadaný, připravený na vážný vztah i děti. Svůj dokonalý charakter popisoval tak, že se Žaneta musela smát. Ona přece dobře věděla, jak těžké je se mu zavděčit. – Co kdybychom se potkali osobně? – napsala Žaneta a napjatě čekala. – To bych rád, – přišla odpověď během pár sekund. – Jen teď mám u sebe v bytě sestru, připravuje se na přijímačky. Co kdybychom šli na neutrální půdu a pak pokračovali v hotelu? – To snad nemyslíš vážně? – uniklo Žanetě. – Jak si vůbec můžeš myslet, že s tebou půjde hned do hotelu? Každý normální člověk by se urazil! Ale mně se to hodí. – Nebylo by lepší setkat se u mě v domě? Bydlím sama v rodinném domě za městem, nebudeme rušeni… – A přemítala, souhlasí, nebo ne? – Skvělý nápad! – Aleš měl evidentně radost, pravděpodobně hlavně proto, že nemusí utrácet za hotel. – Napiš adresu a čas. Přijdu na křídlech lásky. – Ulice ****** 25, v deset večer. Platí? – Jasně! Těším se. Devět hodin večer. Aleš předstírá, že ho volají do práce. Nemůže najít klíče od auta a s nevolí se ptá manželky, zda je neviděla. – Ležely na stolku, – Žaneta se dívá upřímně, zatímco v kapse tiskne klíče do dlaně. – Možná je někam odnesla kočka? – No nic, vezmu si taxi. Mě už nečekej, běž spát. Jenže Žaneta na něj vůbec nečekala. Proč taky? Ten čas využila lépe – balením svých věcí. Naštěstí měla vlastní byt, zděděný po babičce. Jediné, co po sobě nechala, bylo žádost o rozvod na nejviditelnějším místě. Aleš se domů vrátil až ráno, hrozně naštvaný. Jednak mu cesta zabrala přes hodinu, hlavně ale v tom domě žádná modelka z fotky nebyla. Adresa existovala, dům taky. Ale otevřela mu žena, která vážila třikrát tolik co on. Oblečená jen do poloprůhledného županu – Aleš by dal cokoli, jen aby ten obraz ihned zapomněl. Mimo to se od ní stěží ubránil a musel volat taxi, aby mohl uniknout pryč. Na auto čekal dlouho, až v tom slabounkém saku málem zmrzl a navrch ho taxikář dovezl někam úplně jinam… No, prostě “veselá” noc. Až když vstoupil do bytu a uviděl na stole žádost o rozvod, pochopil, kdo za tím vším stojí. Hned vedle nápis rtěnkou: Tahleta sladká pomsta…

Milá vzpomínka od manželky

Vojtěchu, mohl bys mě dnes vyzvednout z práce? prosila Tereza po telefonu svého manžela, doufajíc, že se po celém dni v bistru nebude muset tísnit čtyřicet minut tramvají z Anděla do Modřan.

Nemůžu, mám práci, odpověděl krátce Vojtěch. V pozadí byl však zřetelně slyšet hlas moderátora ze sportovní relace, takže bylo jasné, že je Vojtěch doma.

Terezou to otřáslo a v očích ji pálily slzy. Jejich manželství skřípalo, přestože ještě před půl rokem ji nosil všude doslova na rukou. Co se za těch pár měsíců změnilo? Tereza už nedokázala najít odpověď.

Byla pečlivá, chodila pravidelně cvičit do Sokola. Výborně vařila nebylo divu, když pracovala jako kuchařka v oblíbené kavárně v centru Prahy. Nikdy nechtěla od Vojtěcha peníze, nedělala scény, byla připravena splnit každé jeho přání

Takhle se mu rychle přejíš, kroutila hlavou maminka, když Tereza svěřovala své trápení. Neměla bys mu ustupovat ve všem.

Ale já ho přece opravdu miluju, usmála se Tereza bezmocně. A on mě taky snad

******************************

Už jsem mu opravdu na obtíž, šeptala Tereza, když prohlížela historii internetového prohlížeče. Ukázalo se, že Vojtěch trávil většinu svého volného času na seznamkách a psal si s několika ženami naráz. Proč mi to nemohl říct na rovinu? Chápala bych to a nechala ho jít. Proč žít se ženou, kterou už nechce, a trápit ji dál svým nezájmem?

Takže rozvod. No co, je silná, zvládne to. Ale odejít mu jen tak nenechá. Malou sladkou pomstu si zaslouží

Téhož večera se Tereza přihlásila na tu stejnou seznamku, našla si Vojtěchův profil a napsala mu, přičemž použila cizí fotku z internetu, upravenou v počítači, aby měl zájem. A skutečně Vojtěch se chytil.

Začali si psát velmi intenzivně. Vojtěch novou známost přesvědčoval, že není ženatý, že touží po vážném vztahu a dokonce i po dětech. Svůj skvělý charakter vychvaloval až do absurdna, což Tereze vehnalo slzy smíchu do očí. Ona přeci věděla, jak je ve skutečnosti náročný.

Co kdybychom se viděli osobně? navrhla Tereza a napjatě čekala na odpověď.

Rád! napsal Vojtěch okamžitě. Jenom teď u mne bydlí na chvíli sestra, připravuje se na přijímačky na vysokou, takže bychom se mohli sejít někde jinde a pak pokračovat večer v hotelu.

Opravdu? vyklouzlo Tereze nahlas, když to četla. Jak si může být tak jistý, že ta dívka hned půjde s ním do hotelu? Každého by tohle urazilo Ale nakonec, to mi hraje do karet.

Tak přijďte ke mně domů. Bydlím sama za městem, máme klid. napsala mu Tereza, sama přemýšlejíc, zda opravdu dorazí.

Skvělý nápad! nadšeně přijal Vojtěch, tedy spíš proto, že ušetří pár set korun za hotel. Napiš adresu a čas, přiletím jak na křídlech.

Ulice Lipová 25, ve 22:00. Bude to vyhovovat?

Samozřejmě! Těším se.

Když bylo kolem deváté večer, předstíral Vojtěch, že musí nečekaně do práce. Nemohl najít klíče od auta, tak se zeptal Terezy, zda je někde neviděla.

Byly na poličce v předsíni, odpověděla Tereza s klidným pohledem, avšak klíče pevně svírala v dlani v kapse. Možná je odnesla kočka?

Nevadí, zavolám si taxi, mávl rezignovaně, nečekej na mě, klidně si jdi lehnout.

Tereza jej skutečně nečekala. Proč by taky? Toho večera věnovala čas balení svých věcí. Naštěstí zdědila byt po babičce, takže se měla kde ukrýt. Po sobě nechala na stole jen žádost o rozvod, aby ji našel hezky na očích.

Vojtěch se vrátil až ráno, naštvaný k nepříčetnosti. Cesta tam trvala přes hodinu, a Lenka ze seznamky tam samozřejmě nebyla.

Adresa byla pravá, i dům existoval. Jenže místo ženy z fotografie otevřela robustní dáma, vážící snad třikrát tolik jako on. V poloprůhledném župánku byla horší než ten nejstrašidelnější sen. Vojtěch by dal všechny své peníze, jen aby zapomněl na to, co spatřil.

A měl co dělat, aby se té bláznivé ženě ubránil! Nakonec znovu volal taxi, jen aby se dostal pryč. Tak dlouho čekal, až mu byla v saku zima. Navíc ho řidič nejprve zavezl někam do Hostivaře Byla to opravdu veselá noc.

Když nakonec dorazil domů a spatřil na stole žádost o rozvod, došlo mu, kdo stál za celou tou hrou. Na stole totiž rtěnkou stálo napsáno:

Tohle je moje sladká odplataNejdřív jen seděl a mlčel, v hlavě mu hučelo. Tolik lží, zbytečných schůzek, a teď je ticho. V bytě, který už dávno nebyl domovem.

Po chvíli došel k oknu. Pod ním pučely stromy a na lavičce před domem seděly dvě starší dámy, vesele se smály. Poprvé za dlouhou dobu ho napadlo, že být sám není totéž, co být opuštěný a že osamělost si člověk umí připravit sám, když nevidí, co má přímo před očima.

Na stole se v ranním světle blyštěly Tereziny klíče. Vedle nich ležel ještě papírek. Dík za vzpomínky. Někdy si na mě vzpomeň s úsměvem. Terka

A Vojtěch, navzdory nočním trapasům, cítil náhle podivný klid. Věděl, že tohle je začátek pro oba. Že někde tam venku zas jednou někoho sveze domů, tentokrát možná o něco ochotněji. A v tu chvíli mu poprvé od té doby, co Tereza odešla, připadalo, že dva životy už nemusí znamenat jediný nešťastný příběh. Stačí, když mají odvahu otevřít nové dveře.

A tak ta malá milá pomsta zůstala v paměti jako sladce pálivý recept od ženy, kterou kdysi miloval. A pokaždé, když z kuchyně zavoněla káva, usmál se a tiše si přiznal, že některé vzpomínky zůstávají nejlepší, když jsou dochucené špetkou nadhledu.