DLOUHO OČEKÁVANÉ ŠTĚSTÍ
Dnešní den byl pro Martu úplně nejšťastnější za posledních dvanáct let. Zářila jako pražské vánoční osvětlení. Není divu po tolika letech, kdy se jí nedařilo stát se mámou, se dozvěděla, že čeká dítě. Upřímně, která žena by z téhle zprávy nepadla radostí do kolen? To potvrdí každá, kdo poznala mateřskou lásku a cokoliv takového dostala od příbuzných na Vánoce.
Marta byla doslova v oblacích. Když omylem sahala na břicho, usmívala se na své malé fazolky, která tam rostla už dva a půl měsíce.
S Jakubem se Marta poznala už v časech gymnázia. Spolu přežili všechny zkoušky, společně absolvovali Karlovu univerzitu, a svatbou to zpečetili jen tři měsíce po promoci. Všechno šlapalo jak švýcarské hodinky byli fakt šťastní. Ale půl roku po svatbě začala být Marta nervózní jak student při státnicích. Jakub ji uklidňoval: Vždyť máme čas, děti budou, teď aspoň nemusíme řešit pleny a noční vstávání. Ale Marta jeho optimismus nesdílela, byla čím dál smutnější.
Po dvou letech začala Marta ztrácet naději. Lékař jí řekl, že je zdravá jak řípa, ale děti stále v nedohlednu. Jakub se snažil rozptýlit ji procházkami do Stromovky, večery s českými komediemi, nosil jí kytky ve váze od tchyně zkrátka se snažil, ale Marta chřadla nad nevyplněným místem v rodině. Tak uplynulo dlouhých dvanáct let, kdy opravdu rodinné štěstí byly jen pestrobarevné podtácky s motivem hradu Karlštejna.
Jednoho slunečného červencového dne, když byl Jakub v práci, se Marta vydala na procházku centrem Prahy. S hlavou skloněnou jako počasí v listopadu si nevšímala okolí; byla pohroužená do svých myšlenek a tramvají, které stejně nestíhala.
Najednou, úplně vedle ní, se ozvalo tichým hláskem: Prosím, ty nejsi moje maminka?
Marta zůstala stát jako opařená polévkou. Zvedla oči a spatřila malého klučíka, tak kolem třech let. Stál za plotem u dětského domova držel se kovových tyčí a koukal na Martu s nadějí v očích větší než je fronta na trdelník.
Marta byla v šoku, ale ovládla se a pomalu šla k plotu. V dálce zahlédla další děti hrající si na honěnou u pískoviště. Dlouho se na chlapečka dívala a ptala se s váháním:
Nepamatuješ si svou maminku? Jaká byla?
Ne, já ji nikdy neviděl. Proto teď čekám, že si mě pozná, když půjde okolo.
To je chytré, řekla Marta, v duchu se radovala, že možná bude právě ona tou maminkou.
Jak se jmenuješ?
Jsem Vojtík.
Marta najednou věděla přesně, co má dělat. Teď už nepochybovala udělá cokoliv, aby Vojtíka přijala do rodiny. Možná ji k tomuhle plotu přivedla sama česká vyšší moc.
Víš, měla jsem kdysi chlapečka, ale ztratila jsem ho, řekla potichu. Jmenoval se taky Vojtíšek, pořád ho hledám. Nejsi to náhodou ty?
Klouček se rozjasnil jako slunce na Vyšehradě a vykřikl:
Ano, ano! Ty jsi moje maminka! Opravdu! Poznal jsem tě!
Jeho ruce se snažily protáhnout skrz plot a Marta ho objala tak pevně, že by mu ani palačinka neunikla.
Tak pojďme hned za ředitelkou a řekneme, že jsme se našli! Vememe tě domů.
Jupííí! zajásal Vojtík.
Marta vstoupila do dětského domova ruku v ruce s novým synkem. No konečně, náš Vojtíšek bude mít mámu! smála se teta Blanka, která měla více optimismu než v Klubu českých turistů.
Začalo kolečko milionu formalit, papírování, komisí a čekání pro Martu to byl jen mlhavý maraton. Ale Vojtík tomu věřil: máma se opravdu našla. Domů se Marta vrátila s novým plánem. S Jakubem připravili pokojíček, koupili postel, hračky za několik tisíc korun, a Jakub nemohl být proti, když po letech viděl tu radost v Martiiných očích.
Konečně nastal ten slavný den: Vojtík se stal jejich synem oficiálně! Všichni tři ruku v ruce šli domů, kde dvanáctileté ticho vystřídalo dupání dětských bot a zvonivý výkřik: Tati, podívej! Marta znovu ožila veškerou zaprášenou lásku věnovala tomu klukovi. Jakub byl pro Vojtíka tím nejlepším tátou, jakého kdy potkal.
Čas běžel, Vojtík rostl jako hrášek na stráni a každý den dělal rodičům radost. Jednoho jara však Marta pocítila, že je jí nějak mdlo. Jakub se hned lekl a společně zašli k doktorovi. Tam jim sdělili zprávu, kterou Marta považovala za pohádku: bude zase maminkou! Tohle přineslo takovou radost, že by se dala rozvážet ve sklenicích jako marmeláda.
Celá rodina netrpělivě čekala, až přijde na svět další člen. A toho dne se zrodila zdravá holčička, jméno dostala jen české Sára. Teď už byli kompletní a ještě ke všemu měli tolik rodinné lásky, že by mohli adoptovat i kocoura od sousedů.
Marta byla přesvědčena, že zázrak jménem Sára přišel jen proto, že jednoho dne neprošla lhostejně kolem jednoho kluka za plotem. Šlechetný skutek se vždycky vrátí. Štěstí se nenakupuje na slevách přijde k tomu, kdo má srdce otevřené, i když na něj zrovna nemá hotově.
