„Chci si konečně žít pro sebe a vyspat se,“ řekl manžel, když odcházel – tři měsíce neskutečného maratonu bez spánku; Maximka brečel tak hlasitě, že sousedi klepali na zeď, tři měsíce, kdy Marina vypadala jako zombie, s rudýma očima a třesoucíma se rukama, zatímco Igor se mračil po bytě jako bouřkový mrak. Jednoho dne prohlásil před zrcadlem: „Víš ty, jak v práci vypadám jako bezdomovec? Mám kruhy pod očima až ke kolenům.“ Marina mlčky krmila syna, houpala ho, krmila znovu – nekonečný kolotoč. Igor místo podpory jen nadával. „Napadlo mě, že bych mohl jet na týden za kámošem na chalupu,“ řekl při večerním protahování. Marina zůstala stát s lahvičkou v ruce. „Potřebuju odpočinek, Maru. Fakt. Už vůbec nespím normálně.“ Ale ona snad spí? Jakmile si lehne, Maximka začne brečet. A to už počtvrté za noc. „Taky je mi těžko,“ šeptla Marina. „Tak jasně, že ti je těžko,“ odbyl ji Igor, nacpávaje do tašky oblíbenou košili, „ale já mám zodpovědnou práci. Nemůžu takhle mezi lidi chodit.“ V tu chvíli Marina uviděla jejich domácnost zvenčí: ona – v opraném županu, rozcuchaná, s řvoucím dítětem na rukách. A on – balí kufr, utíká. „Chci žít pro sebe a vyspat se,“ zamumlal Igor, aniž by se na ni podíval. Dveře bouchly. Marina zůstala stát uprostřed bytu s uplakaným synem a cítila, jak se v ní všechno hroutí. Uplynul týden, pak další. Igor zavolal třikrát – jak se máte. Hlas odtažitý. Jako by mluvil s cizí. Slíbil, že přijede o víkendu – nepřijel. Řekl, že dorazí zítra – zase se nevyskytnul. Marina chovala řvoucího syna, měnila plíny, vařila sunar. Spánek po půlhodinkách mezi krmením. „Jsi v pohodě?“ ptala se kámoška. „Super,“ zalhala Marina. Proč lže? Studí ji to. Že ji manžel opustil, že je na dítě sama. Copak může být hůř? Ale to hlavní přišlo až v obchodě – potkala Igorovu kolegyni. „Kde je tvůj?“ ptá se Lenka. „Práce má moc.“ „No jo, chlapi jsou všichni stejný – když se narodí dítě, hned mají hromadu práce.“ Pak se zeptala: „Igor má často služební cesty? Teda, byl přece v Brně na nějakém semináři, ukazoval fotky.“ Brno? Kdy to? Marina vzpomněla: před týdnem Igor tři dny nevolal – říkal, že je zaneprázděný. Lhal, nebyl zaneprázděný. Byl v Brně odpočívat. Igor dorazil v sobotu s kytkou. „Promiň, že jsem dlouho nebyl doma. Práce spousta.“ „Byl jsi v Brně?“ Ztuhl s pugétem. „Kdo řekl?“ „To je jedno. Proč jsi lhal?“ „Nelhal jsem. Jen jsem nechtěl, aby ses rozčilovala, že jsem jel sám.“ Sám? Ona by stejně s malým nikam jet nemohla! „Já potřebuju pomoc. Nevyspím se už týdny.“ „Najmeme chůvu.“ „Za co? Peníze nedáváš.“ „Jak nedávám? Platím byt, elektriku.“ „No a na jídlo? Plíny? Léky?“ Mlčel. Pak: „Možná bys mohla jít do práce? Třeba na půl úvazek? Proč sedíš doma? Chůvu najmem.“ Jako by doma odpočívala! Marina vzala syna, podívala se na Igora a pochopila: tenhle člověk ji nemiluje. Nikdy nemiloval. „Odejdi!“ „Kam jako?“ „Ven. Nechoď, dokud si nevybereš: rodina nebo svoboda.“ Igor vzal klíče, odešel. Po dvou dnech napsal: „Přemýšlím.“ Marina taky nemohla spát. Přemýšlela – poprvé sama se svými myšlenkami. Zavolala máma: „Maruško, jak je? Igor doma není?“ „Na služebce.“ Zase zalhala. „Můžu přijet? Pomůžu.“ „Zvládnu to.“ Máma přijela sama. „Jak to tu u vás vypadá? Maruško, prohlídni se!“ Marina se podívala do zrcadla. No jo, paráda. „A kde je Igor?“ „Pracuje.“ „V osm večer?“ Ticho. „Co se děje?“ Marina se rozplakala. Nahlas, zoufale. „Odešel. Řekl, že chce žít pro sebe.“ Máma mlčela. Pak jen: „To je hajzl. Parádní hajzl.“ Marina se divila, máma nikdy nenadávala. „Vždy jsem si myslela, že je slaboch. Ale až takhle?“ „Mami, není to moje chyba? Neměla jsem být chápavější?“ „Maruško, není ti těžko?“ Ta prostota Marinu zasáhla: celou dobu myslela jen na Igora. Na jeho pohodlí. Na sebe – nikdy. „Co mám dělat?“ „Žít. Bez něj. Lepší být sama než s takovým.“ Igor se vrátil v sobotu. Opařený od sluníčka – zřejmě „přemýšlel“ někde na chalupě. „Promluvíme si?“ „Ano.“ Sedli ke stolu. „Maru, já vím, že ti není lehko. Ale taky mi není hej. Co kdybych pomáhal penězi, občas se stavil? Zatím budu bydlet sám.“ „Kolik?“ „Co?“ „Peníze. Kolik?“ „Tak deset tisíc.“ Deset tisíc na dítě, jídlo, léky. „Igore, vypadni.“ „Cože?“ „Slyšel jsi. Nechoď už.“ Igor se hájil: „Já nabízím řešení!“ „Řešení? Chceš svobodu? A kde je moje svoboda?“ Igor na to: „Jaká tvoje svoboda? Ty jsi matka!“ Marina v něm viděla skutečného Igora. Dětský sobec, kterému přijde mateřství jako doživotí. „Zítra podám návrh na alimenty – čtvrtinu platu. Podle zákona.“ „To neuděláš!“ „Udělám.“ Odešel, třískl dveřmi. Marina poprvé cítila, že se jí lépe dýchá. Maxim zaplakal. Ale teď věděla: zvládne to. Uplynul rok. Igor se snažil dvakrát vrátit. „Maruško, zkusíme to ještě?“ „Pozdě.“ Teď už Igor říká, že je z ní potvora. Směšně to zní. Marina si našla chůvu, nastoupila jako zdravotní sestra. V práci poznala doktora Andreje. „Máš děti?“ „Synka.“ „A kde je tatínek?“ „Žije pro sebe.“ Seznámila je. Andrej přivezl Maximkovi autíčko. Spolu si hráli, smáli. Často všichni chodili do parku. Igor se to dozvěděl. Zavolal: „Rok po narození dítěte a ty máš chlapi!“ „Cos čekal? Že budu čekat na tebe?“ „Ale ty jsi matka!“ „Ano, matka. No a?“ Už víc nevolal. Andrej byl jiný. Když Maxim marodil – hned přijel. Když byla Marina úplně vyčerpaná – vzal je oba na chalupu. Teď jsou Maximovi dva. Říká Andrejovi strejdo. Igora si nepamatuje. Igor se oženil znovu. Posílá alimenty. Marina se nezlobí. I ona teď žije pro sebe. A je to nádherné.

Chci žít chvíli pro sebe a konečně se vyspat, řekl manžel, když odcházel z bytu.

Trvalo to tři měsíce. Tři měsíce šílenství tři měsíce probdělých nocí, kdy malý Matýsek řval tak nahlas, že sousedé bušili do zdi. Tři měsíce, kdy Markéta chodila jako zombie, oči zarudlé, ruce se jí třásly.

Petr se jen mračil a coural po bytě jako bouřkový mrak.

Víš, jak vypadám v práci? Jako tulák! utrousil jednou ráno, když se prohlížel v zrcadle. Kruhy pod očima až na kolena.

Markéta mlčela. Krmila syna, houpala ho v náručí, pak zase krmila. Pořád dokola. Petr místo aby ji podpořil, jen si stěžoval.

Hele, nemohla by sem přijít tvoje máma? navrhl jednoho večera, když se vrátil čistý, odpočatý ze sprchy. Přemýšlel jsem, že bych na týden vyrazil k Tomášovi na chatu.

Markéta zůstala stát s lahví v ruce.

Potřebuji nějaký oddych, Marky, fakt. Petr už začal házet věci do sportovní tašky. Já už fakt nespím skoro vůbec.

A ona snad spí? Sotva si na chvíli lehne, už Matýsek zase brečí. Po čtvrté za noc.

Já jsem taky vyčerpaná, špitla Markéta.

Jo, to chápu, že je to těžký, odbyl ji Petr a cpal oblíbenou košili do tašky. Ale mám zodpovědnou práci. Nemůžu vypadat před klienty jak vandrák.

A najednou si Markéta připadala jak cizí. Ve vytahaném županu, rozcuchaná, s řvoucím dítětem v náručí. On sbírá věci a utíká.

Já teď potřebuji žít chvíli pro sebe a konečně se vyspat, zamumlal Petr a ani se na ni nepodíval.

Dveře se zabouchly.

Markéta stála uprostřed bytu se synem v náručí a uvnitř cítila, jak se jí všechno hroutí.

Minul týden. Pak další.

Petr za ten čas zavolal třikrát zeptal se, jak se mají. Mluvil odměřeně. Jako by volal vzdálené známé.

Přijedu o víkendu.

Nepřijel.

Zítra už určitě dorazím.

Zase nikde.

Markéta nosila křičícího Matýska, měnila plenky, míchala Sunar. Spala po dvaceti minutách mezi krmeními.

Jsi v pohodě? zeptala se kamarádka.

Jo, skvěle, zalhala Markéta.

Proč lže? Stydí se. Je trapné, že ji Petr nechal samotnou. Sama s miminkem.

A přitom to mohlo být ještě horší! Ta pravá show začala v obchodě potkala se s jeho kolegyní Lenkou.

Kde máš Petra? ptala se Lenka.

Pracuje hodně.

Jasně… chlapi jsou všichni stejní, jakmile přijde dítě, hned zalézají do práce. Lenka se naklonila blíž: A co, Petr teď jezdí často na služební cesty?

Jaký cesty?

No přece byl minulý týden v Ostravě na školení! Ukazoval fotky.

Ostrava? Kdy jako?

Markéta si vzpomněla Petr celé tři dny nevolal, prý měl hodně práce.

Nelhal, byl v Ostravě a užíval si.

Petr dorazil v sobotu. Přinesl květiny.

Pardon, že jsem nebyl dlouho doma. V práci je teď honička.

Byl jsi v Ostravě?

Ztuhl s kyticí v ruce.

Kdo ti to řekl?

To je jedno. Proč mi lžeš?

Nelžu. Jen jsem nechtěl, aby tě mrzelo, že jsem jel bez tebe.

Bez ní! Vždyť je s miminkem přikovaná doma!

Petře, potřebuju pomoc. Já nespím týdny.

Najmeme chůvu.

Za co? Nedáváš mi peníze.

Jak nedávám? Platím byt, poplatky…

A co jídlo? Plenky? Léky?

Odmlčel se. Pak povídá:

Tak běž zpátky do práce, aspoň na poloviční úvazek. Stejně jen sedíš doma. Najmeme chůvu.

Jako kdyby doma odpočívala!

V tu chvíli se Markéta podívala na Petra, vzala Matýska do náruče a pochopila: tenhle člověk ji nemá rád.

Nikdy neměl.

Odejdi.

Cože?

Vypadni. Nevracej se, dokud ti nedojde, co je pro tebe důležitější: rodina nebo tvoje pohodlí.

Vzal si klíče a odešel. Po dvou dnech poslal SMS: Přemýšlím.

Ale Markéta v tu dobu taky nespala a přemýšlela.

Představ si poprvé za měsíce jen sama se svými myšlenkami.

Zavolala máma:

Markéto, jak se vede? Petr doma není?

Je na služebce.

Zase zalhala.

Mám přijet? Pomůžu ti.

To zvládnu.

Jenže máma se objevila sama.

Jak to tu vypadá? rozhlédla se Bože Markéto, podívej se na sebe!

Markéta se na sebe koukla do zrcadla. No, paráda.

A Petr kde je?

Pracuje.

V osm večer?

Markéta mlčela.

Co se děje?

V tu chvíli propukla v pláč. Opravdu. Dlouho a nahlas jako dítě.

Odešel. Řekl, že chce čas pro sebe.

Máma mlčela. Pak jen řekla:

To je hajzl. Opravdovej.

Markétě spadla brada. Máma nikdy nenadávala.

Já si o něm vždycky myslela, že je slaboch. Ale tohle je moc.

Mami, třeba jsem měla víc pochopení…

Marky, a není ti těžko?

Z té prosté otázky Markéta náhle pochopila pořád myslí jen na Petra: na jeho únavu, na jeho pohodlí.

Na sebe nikdy.

Co mám dělat?

Žít. Bez něj. Radši sama, než s takovým.

Petr přišel v sobotu opálený. Asi přemýšlel na chatě.

Můžeme si promluvit?

Tak jo.

Sedli si do kuchyně.

Hele, Marky, vím, že je ti zle. Ale i já to nemám lehký. Dohodneme se? Budu přispívat, občas se zastavím. Budu bydlet zatím zvlášť.

Kolik?

Co?

Peněz. Kolik?

No, tak deset tisíc.

Deset tisíc. Na dítě, jídlo, léky.

Petře, běž do háje.

Cože?

Slyšel jsi. Nechoď sem.

Markéto, je to rozumná nabídka!

Rozumná? Ty chceš svobodu? A kde je ta moje?

A Petr zahučel větu, která všechno úplně obrátila:

Jakou svobodu bys chtěla? Jsi přece matka!

Markéta se dívala tak, to je on. Dítě v těle dospělého, pro kterého je mateřství jako trest.

Zítra podám návrh na výživné. Čtvrtku z platu. Podle zákona.

To si nedovolíš!

Dovolím.

Odešel a práskl dveřmi. A Markéta poprvé cítila, že se jí lépe dýchá.

Matýsek plakal. Ale teď už věděla, že to zvládne.

Uplynul rok.

Petr se zkusil dvakrát vrátit.

Marky, dáme to znovu?

Je pozdě.

Petr nadával, že je Markéta potvora. Ale nikoho tím nepřesvědčil.

Markéta si našla chůvu, nastoupila jako zdravotní sestra.

V práci se seznámila s doktorem Andrejem.

Máš děti?

Synka.

Tatínek?

Žije si pro sebe.

Seznámila je. Andrej přinesl Matýskovi autíčko. Hráli si spolu, smáli se.

Často chodili na procházky do Stromovky.

Petr se to dozvěděl. Zavolal:

Dítěti je teprve rok, a ty už jsi s jiným chlapem!

Co jsi čekal? Abys tu byl a já jen čekala?

Ale jsi matka!

Tak co?

Už nevolal.

Andrej byl úplně jiný. Když Matýsek onemocněl, přijel okamžitě. Když Markéta byla zničená, vzal je oba na víkend k sobě na chalupu.

Teď jsou Matýskovi dva. Andreje volá strejdo. Petra už nezná.

Petr se oženil, platí alimenty.

Markéta není naštvaná.

Teď opravdu žije pro sebe. A je jí nádherně.