Opravdová dcera – Leni, ani netušíš! My s Matějem jsme se rozhodli, že příští rok zase poletíme do Turecka! – nevlastní táta úplně zářil štěstím. – Prý chce ten stejný hotel s výhledem na moře. No kam já uteču před vlastním synem? Jak nenápadně upřesnil, že je to opravdu “vlastní” syn. – Mám z vás radost, – odpověděla LENA a vzpomněla si, jak bylo krásně, než se Matěj objevil na scéně. – Vlastní syn… A vždycky jsi mi říkal, že jsme rodina. Že není rozdíl, jestli jsou děti vlastní nebo nevlastní. Říkal. Že je jeho dcera, a že na tom nezáleží. – Zase to hrotíš… Ale Leni! Jsi moje dcera, to se neřeší! To přece víš, mám tě rád jako vlastní. Ale Matěj… Vůbec si neuvědomil, že právě potvrdil její slova. – Matěj je syn. A já jsem asi jen známá. – Leni, co blázníš? Vždyť říkám, že jsi mi jako vlastní! – Jako vlastní… A mně jsi někdy ukázal moře? Za těch patnáct let, co říkáš, že jsi můj táta? Neukázal. Artur často opakoval, že mezi ní a Matějem není rozdíl, ale LENA moc dobře slyšela a viděla, kolik věcí a pozornosti Artur věnuje pouze svému synovi. – Nebylo to možné, Leni. Víš sama, jak to kdysi bylo s penězi těžké… Přece chápeš, kolik stojí dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu… Je to drahé. – Jasně, chápu, – přikývla LENA. – Výdaje. Je to příliš drahé mě tam vzít. Zato Matějovi, o kterém jsi se dozvěděl před půl rokem, už chceš kupovat byt, aby měl “kam přivést ženu”. To asi nejsou takové výdaje, když jde o syna? – Nekupuju žádný byt. Kdo ti to řekl? – Dobří lidé. – Vyřiď těm dobrým lidem, ať neroznáší drby. LENA na chvíli pookřála. – Fakt ho nekupuješ? – Samozřejmě že ne. Jo, a hádej, kam s ním v sobotu jdeme? – hned si odpověděl sám: – Na motokáry! On v mládí na škole dokonce závodil, já jen tak pro zábavu. – Motokáry, – zopakovala LENA. – To zní dobrodružně. – No jasně! – Mohla bych jít s vámi? – zazněla otázka dřív, než stihla promyslet, jestli to má vůbec zkusit. Artur, který ji tam brát nechtěl, spustil: – E-e-eh… Leni… Tebe by to tam nebavilo. Vážně. To je taková… chlapská věc. My si s Matějem prostě chceme klábosit mezi tátou a synem. Jak to zabolelo… – Takže tebe to zajímá, ale mě ne? – Není to přesně tak… – Artur se kroutil a přešlapoval. – Celý život jsme se neviděli, chceme to dohnat. Chceme tam být ve dvou. Chápeš to? Chápeš. To “chápeš” bylo v jejich nové slovní zásobě nejkrutější. Bylo třeba pochopit, že vlastní krev je důležitější než přijaté dítě. Bylo třeba pochopit, že její místo je prostě někde za plotem. Matěj byl opravdu bezvadný. Vyrostl bez táty, protože jeho máma nikdy Arturumu neřekla, že ho má. A navzdory tomu zvládl všechno, byl úspěšný a hodný, chytrý a pohledný. – Tati, dneska jsem pomáhal v útulku. Opravoval jsem kotce pro psy. – Tati, víš, že mám červený diplom? – Tati, koukej, spravil jsem ti mobil. Nebyl to jen syn. Byl to dokonalý syn. Večer, když Artur odešel domů, LENA prohlížela staré fotky… Svatba Artura a její mámy (matky, která zemřela před pěti lety a nechala LENU s Arturem samotné). Tady jsou na chalupě… Tady LENA maturuje… Nic už nebude jako dřív. *** – Leni, ještě nespíš? Mám dotaz. Urgentní, – tátův příjezd v osm ráno ji trochu zaskočil. – Co tak akutního? LENA dala vlasy do čelenky a zapnula kávovar. – Ohledně bytu pro Matěje. – Takže je to pravda? – vydechla. – Promiň… ale ano. Je to pravda. – Takže jsi mi lhal. – Nechtěl jsem tě zklamat. Ale potřebuju poradit! Připadá mi, že musím trochu pospíšit. Stejně se jednou ožení, potřebuje svoje. Když byl mladý, měl jsem to taky těžké… – Tak si vezmi hypotéku, – sykla LENA, která nechtěla rozebírat koupi dalšího bytu pro Matěje. Ten se má! – Já vím… víš, jak to mám s kredity. Jenže Matěj potřebuje pomoct. Zaslouží si, aby mu táta, kterého celý život neměl, byt koupil. – Tak k čemu se schyluje? – Pomůžeš mi? Když tě o to požádám? – Záleží jak. – Vysvětlím. Mám dva miliony na akontaci. Banka by mně hypotéku nedala. Ale tobě jo. Ty máš čistý štít. Koupíme to na tebe, hypotéku si vezmeme taky na tebe. Samozřejmě, splácet budu já. Iluze, že “mezi vámi není rozdílu”, padla definitivně. Je. Matěje nikdo na taran neposílá. – Takže Matěj dostane byt, já hypo? To myslíš vážně? Artur zavrtěl hlavou s takovou ukřivděností, jako by mu to navrhla LENA. – Co to říkáš! Já budu platit… Nebudu tě přece zatěžovat. Jen to potřebuju na někoho napsat. Zamysli se nad tím… – Víš co, Arture? Já nepřemýšlím o hypotéce, ale jestli mě ještě vůbec považuješ za dceru. Máš teď syna. Znáš ho půl roku, mě patnáct let, a i tak je důležité jen to, že je on vlastní. – To není pravda! – Artur zčervenal. – Mám vás rád stejně! – Ne, stejně ne. – Leni, to není fér! Ale on je prostě vlastní… Konec. Už nebyla jeho dcera. Byla jen nevlastní, použitelná, dokud v jeho životě nebyl skutečný. – Chápu, – snažila se být zdvořilá, – Nemůžu, Arture. I já budu jednou chtít vlastní bydlení. Druhou hypotéku mi určitě nedají. Artur si jakoby teprve teď uvědomil, že i ona nemá svůj byt. – Jo vlastně, budeš potřebovat… – upravil si hodinky. – Ale teď, dokud nechceš kupovat svůj, bys mohla pomoci. Já mám dva miliony a už moc chybět nebude. Bude to na pár let. – Ne. Nic na sebe psát nebudu. Ani nečekala, že by jí Artur rozuměl. – Dobře, – řekl. – Pokud mi nemůžeš pomoct jako dcera… budu si muset poradit sám. Jestli ji někdy skutečně považoval za dceru nebo ne, teď už bylo jedno. Dál už ho viděla jen na fotkách. Jednoho večera, když projížděla internet, zahlédla to. Fotka z letiště. Artur s Matějem. Oba v bílých bundách. Artur s rukou na Matějově rameni a pod tím popisek: „Letíme s tátou do Dubaje. Rodina je nejdůležitější.“ Rodina. LENA odložila mobil. Vzpomněla si na jeden moment z dětství, ještě dávno před svatbou mámy s Arturem. Bylo jí asi pět. Žily skromně a rozbila se jí panenka od babičky. Plakala a její vlastní táta řekl: „Leni, nebreč, je to blbost. Nepřekážej!“ Nikdy se nesmělo rušit. Zajímal ho hlavně alkohol. Dá se říct, že táta nebyl. Ale myslela, že Artur ho nahradil… Brzy zkusil Artur přesvědčit Lenu znovu. – Leni, měl bych něco udělat s tvou nedůvěrou… – Jakou nedůvěrou? Řekla jsem jasně: ne. – Ty to nechápeš. Matěj… nikdy mě nepoznal. Neměl otce. Musím to nějak vynahradit. Navíc je dospělý, potřebuje bydlení. Od tebe se vlastně nic nechce, jen to zařídit na sebe, garantuju, že neuvidíš ani korunu išlo. – Kdo mi doplní moje mezery… To ho vytočilo. – Lena, dost! Nechci hádat. Opravdu tě mám rád! Ale pochop to… Matěj je moje skutečná rodina. Až budeš mít svoje děti, pochopíš. Ano, mám vás rád různě, ale to neznamená, že pro mě nejsi důležitá. – Potřebuješ mě. Jako prostředek. – Leni, uklidni se! Přeháníš. – Za půl roku jsi přešel k němu, Arture, – řekla LENA. – Nechci tě nutit vybírat. A jasné je, že jsi už vybral. Máš pravdu: Matěj je ti vlastní. Já nikdy nebyla. Uběhlo půl roku. Artur nezavolal. Ani jednou. A pak, při procházení novinek na internetu, uviděla novou fotku. Artur a Matěj. Stáli na pozadí hor. Artur v moderním lyžařském. Podpis: „Učíme tátu jezdit na snowboardu! Je na to už starý, ale se synem – všechno zvládne!“ LENA dlouho hleděla na obrázek. Natáhla se ke stolu, chtěla dokončit práci, když přišla zpráva z neznámého čísla. „Ahoj, Leno. Tady Matěj. Táta dal tvé číslo, sám ti volat nechce. Vzkazuje: našel způsob, jak to s bytem zařídit bez tebe, a myslí na tebe. A moc by chtěl, abys k nim přijela na májové. Nedokáže to vysvětlit, ale strašně si to přeje.“ Odepsala, větu několikrát přepisovala. „Ahoj, Matěji. Řekni Artur, že mám radost, že se mu daří. A že na něj taky myslím. Ale nepřijedu. Mám své plány na májové. Jedu k moři.“ Nepřipsala, že si letenky koupila sama, že to není Turecko, ale Soči. A nejede s tátou, ale s kamarádkou. LENA stiskla „odeslat“. A pomyslela si, že může být šťastná i bez něj.

Lenko, ani si neumíš představit! S Matějem jsme se rozhodli, že příští rok zase poletíme do Chorvatska! nevlastní táta zářil štěstím Prý potřebuje znovu ten hotel s výhledem na moře. No co bych neudělal pro svého vlastního syna?

Jaksi mimoděk zdůraznil, že jde právě o vlastního syna.

Mám radost za vás, odpověděla jsem, a v hlavě mi naskočily vzpomínky na doby, kdy se Matěj ještě neobjevil na scéně Vlastní syn A přitom jsi mi vždycky říkal, že jsme rodina. Že není rozdíl mezi vlastním a nevlastním dítětem.

Říkal. Tvrdil, že jsem jeho dcera, nezáleží na tom, jestli jsme pokrevně nebo ne.

Zase tohle, Lenko To přeháníš! Vždyť tě mám jako vlastní! Ty víš, že tě mám rád, jako bys byla moje. Ale Matěj, víš jak to je

Ani nepostřehl, že tím v podstatě potvrdil moje slova.

Matěj je syn. A já jsem očividně jenom známá.

Lenko, ale co to povídáš? Říkám ti, že jsi jako moje vlastní!

Jako vlastní A mně jsi někdy vzal k moři? Za těch patnáct let, co se tváříš, že jsi můj táta?

Nevzal. Artur mi pořád dokola říkal, že mezi mnou a Matějem žádný rozdíl není, ale já slyšela, kolik toho Artur pro syna dělá a rozdíl byl obrovský.

Nebylo to možné, Lenko. Víš přece, jak jsme na tom byli s penězi. Nejsem blázen, abyc nevěděla, kolik stojí dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu na Makarské Je to drahý.

Jasně, rozumím, přikývla jsem. Výdaje. Pro mě by to bylo moc. Ale Matějovi, kterého znáš sotva půl roku, už chceš brát hypotéku na byt, aby měl kam přivést manželku. To jsou výdaje prý zanedbatelné, když jde o syna, co?

Ale kdepak, žádný byt nekupuju. Kdo ti tohle řekl?

Dobré duše.

Pošli ty svoje dobré duše k šípku, ať nešíří drby.

Trochu jsem pookřála.

Opravdu ten byt nekupuješ?

Samozřejmě, že ne. Jo, mimochodem! Uhodni, kam s ním jdeme v sobotu? a hned si sám odpověděl Na motokáry! On na vejšce dokonce jezdil nějaké závody, já jdu spíš jako doprovod.

Motokáry zopakovala jsem. To zní dobrodružně.

Co by ne!

Můžu jít s vámi? vyhrkla jsem dřív, než jsem to stačila promyslet.

Artur, který mě tam brát zjevně nechtěl, začal překotně blekotat:

Ehm, Lenko Tebe by to tam nudilo. Fakt, to je spíš taková chlapská záležitost. My si s Matějem potřebujeme promluvit po chlapsku, mezi otcem a synem.

Jak to zabolelo

Takže tobě to zajímavé být může, ale mně ne?

Ne tak docela Artur se začal ošívat Jde spíš o to, že jsme spolu celý život nebyli, doháníme, co jsme zameškali. Chceme tam být sami dva. Chápeš?

Jasně. To jejich chápeš se stalo novou ironií v našem slovníku. Člověk má chápat, že vlastní krev je důležitější než přijaté dítě. Má pochopit, že teď patří někam na okraj jinam.

Matěj byl fakt fajn. Vyrůstal bez táty, protože jeho máma o Arturovi nikdy neřekla. Ale vyrostl, nikdy si nestěžoval šikovný, chytrý, pohledný, milý.

Tati, pomáhal jsem v útulku, opravoval jsem kotce pro pejsky.

Tati, víš, že mám červený diplom?

Tati, hele, spravil jsem ti mobil!

Nebyl jen syn. Byl dokonalý syn.

Večer ten samý den, když Artur, po krátké návštěvě, odešel, jsem si začala procházet staré fotky Svatba Artura a mamky (mamky, která umřela před pěti lety a nechala mě s Arturem samotné) Na chalupě Moje maturita

Už to nikdy nebude jako dřív.

***

Leni, nespíš? Potřebuju s tebou mluvit. Hned. Artur mě přepadl v osm ráno.

Co je to za neodkladnost?

Uhla jsem ofinu čelenkou a pustila kávovar.

O ten byt pro Matěje.

Tak je to přece pravda? vyhrkla jsem.

Promiň, ale jo je to pravda.

A mně jsi lhal.

Nechtěl jsem tě zbytečně rozhodit. Jenže potřebuji poradit! Mám pocit, že bych to měl urychlit. Chce se přece brzo ženit. Dokud je mladý, měl by mít aspoň nějaký vlastní koutek. Víš, jak jsem vyrůstal já

Vezmi si hypotéku, zavrčela jsem, protože jsem o Matějově bytě nemohla ani slyšet. Ten Matěj to fakt umí.

Jo, já vím. Ale znáš mou úvěrovou historii Matějovi prostě pomoci musím. Zaslouží si, aby mu otec, kterého neměl, koupil domov.

K čemu tím míříš?

Pomůžeš mi? Kdybych tě poprosil?

Záleží, jak

Vysvětlím mám dva milióny. To stačí na akontaci. Ale banka mi úvěr nedá, zato tobě by dala. Jsi přece čistá. Převedli bysme to na tebe, vzali hypotéku, platil bych to já. To je jasný.

Ta iluze, že mezi námi není rozdíl, praskla naprosto. Rozdíl je velkej. Na Matěje se neháže žádná zodpovědnost.

Takže Matějovi byt a mně dluh? O tom to je?

Artur zakroutil hlavou s takovou ukřivděností, jako kdybych mu to navrhla já.

Co to říkáš? Platit budu já Vůbec po tobě nechci peníze. Potřebuji jen, aby to bylo napsané na tebe. Rozmysli si to

Víš, Arture, já neřeším, jestli si vzít hypotéku nebo ne. Přemýšlím, jestli mě ještě vůbec bereš jako dceru. Máš syna. Znáš ho půl roku, mě patnáct let, ale to je ti jedno důležitý je, že on je tvůj vlastní.

Není to pravda! Artur se rozohnil Mám vás rád oba stejně!

Ne, nemáš.

Lenko, to není fér! On je ale vážně můj vlastní

Konec. Nejsem už jeho dcera. Jsem nevlastní, pohodlná, použitelná dokud se neobjevil ten pravý.

Dobře, snažila jsem se být slušná Nezvládnu to, Arture. Taky budu jednou potřebovat nějaký byt. Další hypotéku bych stejně nedostala.

Artur si jako by až teď vzpomněl, že taky nemám vlastní bydlení.

No jo, ty budeš taky jednou potřebovat upravil si hodinky Ale teď, dokud nic nekupuješ, bys mi mohla pomoct. Dva milióny mám. Chybí už jen trochu, je to na pár let.

Ne. Nepodepíšu za tebe nic.

Nedoufala jsem ani, že mě pochopí.

Dobře, řekl Jestli nepomůžeš jako dcera tak nevadí. Nějak to vyřeším.

Jestli mě kdy bral za svou dceru, už je to fuk. Teď už Artura vídám jen na fotkách.

Jednoho večera jsem projížděla Instagram a viděla to.

Fotka z letiště. Artur a Matěj. Oba ve světlých bundách. Artur má ruku na Matějově rameni a pod tím popisek Letíme s tátou do Dubaje. Rodina je základ.

Rodina.

Odložila jsem mobil.

Najednou jsem si vzpomněla na jeden okamžik z dětství, dávno předtím, než si máma Artura vzala. Bylo mi tak pět. Žili jsme dost skromně, a mně se rozbila panenka, kterou mi dala babička. Brečela jsem a můj biologický otec tehdy řekl: Leni, proč řveš kvůli hlouposti? Nevyrušuj mě!

On nikdy nesměl být rušen. Zajímal ho hlavně půllitr. Možná se dá říct, že jsem žádnýho tátu neměla. Myslela jsem, že mi ho Artur nahradil

Za chvíli se Artur pokusil mě ukecat znovu.

Leni, měl bych s tebou něco udělat ohledně toho tvýho nedůvěry

Jaký nedůvěry, Arture? Řekla jsem jasně: ne.

Ty prostě nechápeš situaci. Matěj ten mě nikdy nepoznal. Táta mu chyběl. Musím to něčím nahradit. Je dospělý, potřebuje kde bydlet. Ty od tebe vlastně nic nechci, jen tu být, ručím ti, že za to nic neutratíš.

Kéž by někdo taky nahradil mezery mně

To ho najednou vytočilo.

Už dost, Lenko! Nechci se hádat. Mám tě opravdu rád! Ale pochop, Matěj to je moje opravdová rodina. Až budeš mít svoje děti, pochopíš. Ano, mám vás rád různě, ale to neznamená, že tě nepotřebuju.

Potřebuješ. Jako prostředek.

Lenko, zklidni se! Přeháníš.

Za půl roku ses na něj upnul, Arture, řekla jsem Neprosím tě, abys vybíral. Volba je stejně jasná. Sám jsi řekl pravdu: Matěj je ti vlastní. Já nikdy nebyla.

Uběhlo půl roku. Artur nezavolal. Ani jednou.

Jednoho dne přišla další fotka.

Artur a Matěj. Stojí před horami. Artur má parádní lyžařskou výbavu. Popisek: Učíme tátu na snowboardu! Je sice na to starý, ale se synem zvládne všechno!

Dlouho jsem na tu fotku zírala.

Odsunula jsem mobil, abych dodělala report do práce, když mi pípne zpráva z neznámého čísla.

Ahoj, Lenko. Tady Matěj. Táta mi dal tvoje číslo, sám ti volat nechce. Vzkazuje ti, že už si dokázal bydlící problém vyřešit sám, a že má o tebe starost. Taky prý moc prosí, abys za nimi přijela na květnové svátky. Nemůže vysvětlit proč, ale moc tě chce vidět.

Napsala jsem odpověď a několikrát ji smazala a přepsala.

Ahoj, Matěji. Vyřiď Arturovi, že mám radost, že se mu daří. I já na něj myslím. Ale nepřijedu. Mám plány na květen. Jednu na moře.

Nepochlubila jsem se, že jsem si letenky koupila sama a nebylo to do Chorvatska, ale do Itálie. A že jedu ne s otcem, ale s kamarádkou.

Odeslala jsem.

A uvědomila si, že můžu být šťastná i bez něj.