To není moje dítě, vždyť je naprosto stejný jako kamarád tvé rodiny, ale rozhodně není můj! vykřikl Filip.
Už jsme přece udělali DNA test, měl by stačit! prosila ho Radka.
Ale ten test může být podvrh, jak mám mít jistotu? odporoval Filip.
Jak bych vůbec mohla mít peníze na to, abych nějaký test zfalšovala? argumentovala Radka.
Tvůj bývalý ti určitě dal peníze, abys mě obvinila z toho, že je to moje dítě, osočil ji Filip.
Filipovo nevybíravé obvinění Radku hluboce ranilo. Snažila se vysvětlit, že všechny miminka vypadají zprvu stejně, ale on ji nechtěl poslouchat. Nařídil jí, aby odešla a už se té noci do jeho bytu nevracela, načež za ní hlasitě zabouchl dveře.
Radka seděla na zemi, v náručí držela plačícího synka, a cítila se zcela bezmocná. Znovu se snažila dítě utěšit, ale trvalo dlouho, než konečně usnulo. Cítila se opuštěná, a tak zavolala babičce, která jí navrhla, ať požádá svého kamaráda Marka, syna její přítelkyně z Brna, aby jí pomohl s balením.
Marek za pár hodin dorazil a pomohl Radce rozebrat postýlku, naložit věci a připravit vše k odchodu. Radka mu nabídla hrnek kávy, ale on odmítl s úsměvem, že si ji stejně nejraději vychutná v kuchyni u babičky. V dalších dnech Marek stále pomáhal vozil Radku s chlapečkem na pochůzky a byl jí oporou, když se trápila.
Jak spolu trávili více času, Radka si uvědomila, že k Markovi začala cítit něco hlubšího. Stali se sobě blízcí a po čase se vzali. Později Radka porodila dceru, a její syn rostl do podoby svého biologického otce.
Když Filip svého syna po letech opět spatřil, přepadly ho výčitky a lítost, že rodinu opustil. Poznal, že mohl být dobrým tátou, kdyby se tehdy rozhodl jinak. A Radka pochopila, že rodina není jen o krvi, ale o odvaze, laskavosti a ochotě dát druhým šanci. Život jí ukázal, že skutečné štěstí si musí člověk zasloužit svými činy.
