Všechny prostředky jsou povoleny
Rodina se sešla v plném počtu. Důvodem bylo jako vždy něco majetkového, akorát tentokrát to maskovali za rodinný nedělní oběd. Libuše, dcera paní Antonie a matka Katky s Adamem, v prstech obracela staré vyšívané kapesníčky, do kterých kdysi babička schovávala peníze Babička už se svými úsporami dávno nenakládá už neví, kolik má let ani kdo je kdo, ale Libuše, z dávné zvyklosti, ukládala její důchod dál do těch samých kapesníků.
No podívejte se na to! zalkala Libuše ke všem přítomným, Zase zmizely! Deset tisíc korun, minimálně! Já vím přesně, kolik tam bylo! Vlastnoručně jsem to počítala! Kam to mizí? Mami, pamatuješ si, kolik jsi sem posledně schovala?
Babička Antonie se obrátila ke zdi, ale nedívala se na dceru zírala na fotografii svého zesnulého muže.
Ach, Pepo To býval svět povzdechla si a obrátila se ke své vnučce Žanetě, Ale tebe, Žanetko, prosím, neber mi moje bonbóny, ty jsou pro hosty A kdepak je Adam? Ve škole?
Libuše stočila tisícikoruny do kapesníku. Samozřejmě, maminka už neví, kolik tam bylo. Ale Libuše je přesvědčená někdo tu krade. Je to sice bláznivá myšlenka, vždyť sem chodí jen nejbližší, ale někdo tu prostě krade! A ještě u koho u staré ženy
Vtom přišel Adam, o kterém právě padla řeč.
Co tu vypadáte, jako by vám někdo umřel? zašklebil se a položil klíče od auta na poličku.
Libuše, jeho matka, vzlykla:
Adámku, to je hrůza! Peníze! U babičky zase zmizely Já sem její důchod dávám už několik měsíců do skříňky, a někdo je krade!
Adam si všechny přísedící podezřívavě přeměřil pohledem. Jeho máma věřila všem, Adam nedůvěřoval nikomu.
Peníze, říkáš? Záhadně mizí? přimhouřil oči Adam Já vím, kam mizí!
Odešel do předsíně a přitáhl odtud pruhovanou tašku Žanety. Než Žaneta, jeho sestra, stačila cokoli říct, Adam bleskově rozepnul zip a vysypal obsah na starý ubrus rozprostřený na stole.
Z tašky se vysypaly rtěnka, klíče, zrcátko a spousta peněz.
Zmačkané, ale jasně poznatelné bankovky. Pět tisíc korun v pětistovkách.
Vidíte?! vykřikl Adam, zvedl jednu bankovku, Když jsem šel kolem, taška spadla, zvedám ji a ven vypadnou pětistovky! A povědomé pětistovky!
Teta Gabriela, která do té chvíle klidně pojídala bramborový salát, se málem udusila soustem.
Na každé z bankovek, když se člověk pozorně díval, byla jemná čárka propiskou modrá tenká linka.
Pamatujete se, pokračoval Adam, jak před měsícem, když mamka počítala peníze, Vojta je poškrtl propiskou? No tady jsou. Pětistovky z babiččina důchodu.
Všichni obrátili pohled na Žanetu.
Žaneta do té chvíle seděla, jako ztuhlá. Teď se poprvé pohnula a v ochromení si přisunula ruce k tělu.
Adame, co to děláš?!
Já? obořil se Adam, Nic jsem neudělal! Říkám, spadla ti taška, peníze z ní vypadly! Velmi povědomé peníze!
Žaneta pochopila, že protestovat proti Adamovi už nemá cenu musela začít s vysvětlováním.
To nebylo ode mě! vyskočila a loktem zavadila o roh stolu.
Dokonce i babička strnule zvedla hlavu.
Kdo tu křičí? hlesla Antonie, Kde mám papuče?
Všem vstaly vlasy na hlavě.
Žanetko zvedla se Libuše Jak jsi mohla? Proč? Vždyť pracuješ, já ti pomáhám Jak tě mohlo napadnout okrást babičku?
Mami, není to pravda! Já jsem nic nevzala!
Kdo teda? zasyčel Adam Ty, Žaneto, jsi jediná, kdo se tu pořád motá kolem babičky a pečuje o ni. Ostatní k penězům přístup nemají. Máma by to neudělala. Zůstáváš jenom ty.
Žaneta couvala, jako by čekala, že ji někdo udeří.
Přísahám, já jsem se nikdy ničeho nedotkla!
Pohledem hledala mámu, snad jediná by jí mohla věřit ale Libuše na ni zírala, jako na cizího člověka.
Lžeš zašeptala Libuše jak jsi mohla
Já babičku milovala! rozplakala se Žaneta, zalykala se Přijížděla jsem, abych jí pomohla! Nic jsem nevzala!
Ale logika všech byla tentokrát neúprosná. Peníze vypadly z její tašky. Nikdo jiný už nepřipadal v úvahu.
Hotovo. Myslím, že je rozhodnuto, uzavřel Adam Smutné, Žanetko. Fakt smutné. Kdybys potřebovala, stačilo říct. Ale krást nemocné babičce To nikdo nečekal.
Tu noc Žanetu vyhnali. Její život se obrátil naruby. Nikdo ji už neposlouchal. Nikdo jí nevěřil. Máma, když trochu vychladla, pokoušela se rodině domlouvat, aby Žanetu neodsuzovali, ale
Nepouštěj ji už sem, Libuše, zasyčela teta Gabriela do telefonu, když Libuše téma otevřela, Uvědom si ten ostud! I když maminka už nic neví, kdyby jen tušila, kam se Žaneta propadla
Libuše ji poslechla. S dcerou skoro přestala mluvit. Když Žaneta volala, Libuše odpovídala jednoslovně: nemůžu, potom, teď ne.
Žaneta bojovala, jak mohla. Volala příbuzným z cizích čísel, ale když uslyšeli její hlas, hned položili. Začala pátrat sama, ale nikdo s ní nemluvil a do babiččina bytu ji už nikdo nepustil.
Nakonec se jí povedlo setkat aspoň s mámou.
Mami, prosím téměř škemrala Žaneta Vím, jak to zní, ale přísahám, že nejsem zlodějka! Proč mi nevěříš?
Libuši to bolelo víc než ostatní. Přeci jen byla to její dcera.
Žaneto i já trpím. Ale peníze byly u tebe. Už to nechci dál řešit. Kdybych to viděla jen já přešla bych to. Ale rodina ti neodpustí Ani já ne.
To není fér! Třeba vypadly předtím! Nebo z cizí tašky, nebo někdo
Přestaň! přerušila ji Libuše Jsi moje dcera Ale fakta mluví jasně jsi zlodějka!
S tímto rozsudkem Libuše rychle odešla, nechala Žanetu samotnou venku.
Ani s babičkou už se nerozloučila
Ale Žaneta počkala, až hluk kolem utichne, až všichni rozjedou domů, a vyrazila ke starému bytu. Doufala, že tam už teď bydlí máma. Libuše sice tvrdá, ale občas přece jen s dcerou mluvit dokázala. Co kdyby to šlo aspoň teď?
Ale za dveřmi ji čekal Adam.
Byl vysoký, Žaneta musela zvednout hlavu, aby mu pohlédla do očí. Možná dobře, že přišel právě on.
Adame Zoufale prosila Žaneta Prosím, pojď si popovídat. Naposledy.
Ach jo, Žaneto. Ty pořád doufáš, že očistíš jméno? Na to už je pozdě, odpověděl bratr Raději přiznej barvu, třeba ti odpustí.
Jenže na to nebyla Žaneta nikdy zvyklá omlouvat se za něco, co neudělala.
Ne. Potřebuji znát pravdu. Možná ses tehdy spletl? Peníze mohly vypadnout z jiné tašky, z kapsy? Zamysli se
Ale Adamův pohled najednou zchladl.
Spletl? Žaneto, ty jsi vážně tak naivní? naklonil se blíž Samozřejmě, že vím, že jsi nekradla. Já ti je do tašky podstrčil.
A svět se rázem rozplynul.
Cože?.. to bylo jediné, co dokázala říct.
Tak to prostě je.
Proč? Žaneta nemohla uvěřit Proč jsi to udělal?
Zbavit se konkurence.
Když jde o dědictví, sestřičko, povoleny jsou všechny prostředky. Babičce zbývalo, co, půl roku? Sama jsi to říkala. A tenhle byt už byl přepsaný na mámu, aby nebyly tahanice s notářem. Jenže problém byl, že máma je citlivá. Chtěla byt dát tobě.
Žaneta nechápala.
Proč?
Protože, drahá Žaneto, zasyčel Adam, jsi za babičkou jezdila každý večer. Krmila, uklízela, předčítala pohádky, co nevnímala. Vnukyně za všechny peníze. Mamka to viděla, měkla. Myslela, že si byt zasloužíš A já ne? Nejsem vnuk? Nezasloužím? Tak jsem s tebou začal hrát hru.
Ale já to nedělala kvůli bytu! vykřikla Žaneta, jeho slova jí prosekla srdce Dělala jsem to kvůli babičce! Milovala jsem ji!
Zadupal.
Nevyprávěj pohádky, Žaneto. Každý něco chce. Ty se chtěla tvářit jako svatá, já tě převezl. A to je fér.
Protože mlčela, Adam sám ukončil rozhovor.
Teď jsi zlodějka. Mámě nezbyde, než mě bránit. Ty jsi odepsaná. Byt je můj protože teď ty do toho bytu už nikdy nevejdeš bez skandálu.
Ty jsi hajzl zašeptala Žaneta.
Co už. Měj se, sestřičko. Dědictví vyhrává silnější.
Otevřel dveře.
Žaneta nehnula ani brvou. Byt by jí fakt pomoh. Nájem je drahý, koupit něco samoživitelka nemůže. Ale věděla, že babičku milovala. Pamatuje si, jak i v posledním zmatení ji babička jednou pohladila po tváři a špitla: Děkuju, že jsi tu, moje holčičko. Jsi taková, jaký byl můj Pepík.
A teď, aby očistila jméno, musela by dokázat, že Adam lže. Jenže jak?
Nijak.
A když odcházela od domu, už věděla, že za rok už si nikdo nevzpomene, že bývala někdy dobrým člověkem. Každý bude znát jen jeden příběh ukradla nemocné babičce peníze.
Adam už vyhrál. A on to věděl a slavil.
