14. únor
Dnes si do deníku zapisuji něco, co se mi už dlouho honí hlavou. V naší rodině prý čtyři generace mužů pracovaly u drah! A já? Koho já přivedu na svět?
A co jsi přinesla ty, Anno?
Emu, zašeptala jsem, lehce hladíc si bříško. Jmenuje se Ema.
Tchyně, paní Vlasta, protočila oči a zamumlala: No, aspoň normální jméno. Ale co s ní? Komu bude prospěšná nějaká Ema?
Tomáš seděl u stolu, zíral do mobilu. Když jsem se ho zeptala, co si myslí, jen pokrčil rameny:
Je to, jak to je. Příště třeba bude kluk.
Ten pocit v hrudi… příště? Takže teď jsme jenom zkouška?
Ema se narodila v lednu maličká, s velikýma očima, tmavými vlásky. Tomáš přišel k porodnici jen na propuštění, s kytkou karafiátů a igelitkou s dětskými věcmi.
Je hezká, řekl na prahu opatrně, když nakoukl do kočárku. Po tobě.
Ale nos má tvůj, usmála jsem se slabě. A tu tvou tvrdohlavou bradu.
Ale jdi. Všechny děti jsou stejné v tomhle věku, mávl rukou.
Doma nás čekala paní Vlasta s povytaženým obočím.
Sousedka Marta se ptala, jestli to je vnuk, nebo vnučka. Hanba odpovídat. V mém věku si hrát s panenkami
Zavřela jsem se s Emou v dětském pokoji a tiše plakala do jejího teplého tělíčka.
Tomáš doma spíše nebýval. Bral přesčasy, pracoval na brigádách, už si prý nemůžeme dovolit rozhazovat s dítětem je všechno dražší. Domů se vracel pozdě, unavený, mlčenlivý.
Čeká na tebe, připomínala jsem mu, když prošel kolem dětského pokoje, aniž by nakoukl. Ema rozpozná tvoje kroky.
Jsem unavený, Aničko Ráno musím vstávat.
Ale ani jsi ji nepozdravil
Malá to stejně nevnímá.
Ale vnímala. Sledovala dveře, kladla si otázky v očích, když odcházel.
Ve svých osmi měsících dostala Ema horečku. Nejdřív 38, pak skoro 40. Vytočila jsem záchranku, lékař poradil zůstat doma, paliativně snižovat teplotu. Ráno 40 a půl.
Tomáši, vstávej! Ema je na tom zle!
Kolik je hodin?
Sedm, já celou noc nespala. Musíme do nemocnice!
Tak brzy? Co kdybychom počkali do večera? Mám dneska těžkou směnu
Dívala jsem se na něj, jako by byl cizí.
Tvoje dcera hoří horečkou a ty myslíš na práci?
No, neumírá přece! Děti marodí často.
Objednala jsem taxi a jela s Emou sama.
V nemocnici ji hned přijali na infekční oddělení. Hrozilo komplikované zánětlivé onemocnění, lékaři navrhovali lumbální punkci.
Kde je otec? zeptal se primář. Potřebujeme souhlas obou rodičů.
Pracuje Brzy dojede.
Volala jsem Tomášovi celý den, mobil vypnutý. Až kolem sedmé večer zvedl telefon:
Aničko, jsem ve výtopně
Tomáši, Ema má podezření na meningitidu! Potřebuji tvůj podpis na punkci!
Co? Punkci? Nechápu
Přijeď, hned!
Nemůžu, směna mi končí v jedenáct, pak mám s chlapy domluvený
Zavěsila jsem.
Nakonec jsem podepsala sama, jako matka mám právo. Punkci provedli v celkové narkóze, Ema byla tak maličká na té velké pojízdné posteli
Výsledky budou zítra, řekl lékař. Pokud se meningitida potvrdí, léčba bude trvat dlouho. Počítejte i měsíc a půl v nemocnici.
Zůstala jsem přes noc. Ema ležela pod kapačkou, bledá, téměř bez pohnutí. Jen malinkatý hrudníček stoupal a klesal.
Tomáš dorazil až druhý den na poledne. Nenastrojený, neupravený.
Jak… jak to vypadá? neodvážil se vstoupit do pokoje.
Špatně, odsekla jsem. Na výsledky čekáme.
A co jí vlastně dělali? Ta punkce?
Odebírali mozkomíšní mok z páteře.
Zbledl.
Bolelo ji to?
Byla v narkóze.
Přistoupil blíž a chvíli na ni jen mlčky zíral. Ema spala, ručička s kanylou ležela na dece.
Je… Je tak drobná, šeptl. Tohle jsem si neuvědomil
Neodpověděla jsem.
Druhý den výsledky: není to meningitida, jen silná viróza s komplikací. Prý jsme měli štěstí.
Den, dva otálení a mohlo být daleko hůř, řekl primář.
Cesta domů byla tichá. U domu Tomáš nakonec zašeptal:
Jsem opravdu tak špatný otec?
Uložila jsem usínající Emu do náruče a zadívala se na něj.
Co si myslíš ty?
Myslel jsem, že času je dost. Že je Ema malá, nic necítí Jenže… když jsem ji viděl v nemocnici došlo mi, že bych ji mohl ztratit. Že skutečně mám co ztratit.
Potřebuje otce. Ne živitele, ne bankomat. Opravdového otce, který ví, jak se jmenuje její oblíbená hračka.
Jaká?
Pryžový ježek a chrastítko se zvonky. Když přijdeš domů, vždycky leze ke dveřím a čeká, že ji zvedneš.
Sklopil hlavu:
To jsem netušil
Teď už to víš.
Doma Ema zaplakala, tenkým smutným hláskem. Tomáš se k ní nespěle natáhl:
Můžu?
Je to tvoje dcera.
Vzhlédla k němu vážnýma očima, chytla ho za tvář. Tomáš měl v krku knedlík
Táta, řekla zřetelně Ema.
To bylo její první slovo.
Tomáš na mě polekaně pohlédl.
Ona to řekla
Říká to už týden. Ale jen když tu nejsi. Asi čekala na správný okamžik.
Večer usnula v jeho náručí a ve spánku pevně držela jeho prst.
Nechce mě pustit, zasmál se překvapeně Tomáš.
Bojí se, že zase zmizíš.
Seděl u postýlky ještě půl hodiny, neodvážil se vyprostit prst.
Zítra si vezmu volno, řekl tiše. A další den taky. Chci chci víc poznat svoji dceru.
A práce? Přesčasy?
Najdeme jiný způsob, klidně budeme žít skromněji. Hlavní je ji nepropásnout, jak roste.
Objala jsem ho.
Lepší pozdě než nikdy.
Nikdy bych si neodpustil, kdyby se něco stalo a já ani nevěděl, že Ema má oblíbené hračky nebo že umí říct táta.
Za týden, když byla Ema definitivně zdravá, šli jsme spolu do parku. Seděla Tomášovi na ramenou, smála se, snažila se chytat barevné listy.
Podívej, Ema, jaká je tu krása! A támhle je veverka, ukazoval jí Tomáš zlatožluté javory.
Šli jsme bok po boku. Bylo mi jasné, že někdy musí člověk přijít málem o nejcennější, aby poznal jeho hodnotu.
Doma na nás čekala paní Vlasta s mrzutou tváří.
Tomáši, Marta říkala, že její vnuk už kope do míče. Tvoje dcera? Jen si hraje s panenkami.
Tomáš položil Emu na zem, podal jí plyšového ježka:
Moje dcera je nejlepší na světě. A na panenkách není nic špatného.
Ale rod… se neprodlouží
Neztratí se. Pokračuje jen jinak.
Vlasta chtěla cosi namítnout, ale Ema se k ní plazila, natáhla ručičky:
Babi! řekla, a zazubila se.
Tchyně byla v šoku.
Ona ona mluví!
Naše Ema je chytrá, řekl hrdě Tomáš. Že jo, Emi?
Táta! tleskla Ema ručkami.
Dívala jsem se na tu scénu. Někdy to chce opravdu velkou zkoušku, než v nás uzraje to, co je nejcennější.
Večer, když Tomáš ukládal Emu, zpíval jí tiše ukolébavku. Nemá moc silný hlas, ale Ema ho fascinovaně poslouchala.
Nikdy jsi jí nezpíval, poznamenala jsem.
Nikdy jsem jí toho moc nedal. Ale teď mám čas to dohnat.
Ema usnula, držíc jeho prst. Tomáš zůstal sedět v temnotě, poslouchal to tiché dýchání a přemýšlel, co všechno člověk prošvihne, když se neumí zastavit.
A Ema se ve spánku usmívala. Teď už věděla, že táta nikam nezmizí.
Někdy potřebuje osud zkoušku, aby otevřel v člověku to nejlepší.
Věříte, že člověk se může změnit, když zjistí, že může přijít o to nejdražší?
