Říkají, že s věkem se stáváš neviditelnou… Že už nejsi důležitá. Že překážíš. Říkají to s takovou chladností, že to bolí — jako by to, že tě lidé přestanou vnímat, bylo součástí dohody o stárnutí. Jako by ses měla smířit s koutem… a stát se jen dalším kusem nábytku v pokoji — mlčenlivá, nehybná, mimo cestu ostatních. Ale já pro kouty zrozená nejsem. Nebudu žádat o povolení k existenci. Nebudu tlumit svůj hlas, jen abych neobtěžovala. Nepřišla jsem na svět, abych se stala pouhým stínem sebe sama, ani se nezmenším, aby ostatním bylo pohodlně. Ne, pánové. V tomhle věku — kdy mnozí čekají, že pohasnu… já si vybírám hořet naplno. Za své vrásky se neomlouvám. Jsem na ně hrdá. Každá je podpisem života — že jsem milovala, smála se i plakala, že jsem něco zažila. Odmítám přestat být ženou jen proto, že už nejsem podle dnešních filtrů nebo že mé klouby nesnesou podpatky. Zůstávám touhou. Zůstávám tvořivostí. Zůstávám svobodou. A jestli to někoho dráždí… o to lépe. Nestydím se za své šediny. Styděla bych se, kdybych nežila dost na to, abych si je zasloužila. Já nehasnu. Nevzdávám se. A neslézám z pódia. Stále sním. Stále se směju nahlas. Stále tančím — jak nejlépe to umím. Stále křičím do nebe, že mám ještě co říct. Nejsem vzpomínka. Jsem přítomnost. Jsem klidný plamen. Jsem živá duše. Žena s jizvami — která už nepotřebuje citové berle. Žena, která nemusí čekat na cizí pohled, aby věděla, že je silná. Tak mi prosím neříkejte „chudinko“. Nepřehlížejte mě, protože jsem starší. Nazývejte mě odvážnou. Nazývejte mě silou. Nazývejte mě mým jménem — jasným hlasem a s pozvednutou sklenicí. Říkejte mi Milka. Ať je jasné: jsem tu stále… pevně stojící, s duší, která hoří.