Vnučka. Olinka nebyla své matce Janě nikdy potřebná – Jana ji brala jen jako obyčejnou věc ve svém bytě, něco, co je a když nebude, stejně si toho sotva všimne. Neustále se hádala s Olinčiným otcem a když ji opustil a vrátil se ke své právoplatné manželce, úplně se zbláznila. „Odešel, jo? Takže tu svoji služku nikdy nehodlal opustit! Jen mi drásal nervy! Lhal mi,“ křičela do telefonu, „a teď mě nechal i s tím svým spratkem? Vyhodím ji z okna, nebo ji nechám na hlaváku s bezdomovci!“ Olinka si zacpala uši a tiše plakala. Neláska vlastní matky se do ní vpíjela jako voda do houby. „Je mi naprosto jedno, co se svou dcerou uděláš. Stejně si ani nejsem jistý, že je moje. Sbohem,“ odpověděl na druhém konci Roman, otec dívky. Jana, jako by pomátla, naházela Olinčiny oblečky do tašky, přihodila dokumenty a pětiletou dcerku posadila do taxíku. „To jim všem ukážu!“ točila se jí v hlavě jediná myšlenka, zatímco nadutým hlasem diktovala taxikáři adresu. Rozhodla se nechat dítě Romanově matce, paní Nině Ivanovně, která bydlela za Prahou. Taxikáři nebyla ta nafoukaná mladá ženská, co křičela na vystresovanou holčičku, zrovna sympatická. „Maminko, musím na záchod,“ Olinka vklouzla hlavu mezi ramena, nečekajíc nic dobrého. A skutečně. Jana zařvala na dítě tak, že taxikář měl co dělat, aby jí jednu nevrazil. On měl totiž asi stejně starou vnučku – a jeho snacha tu svoji doslova rozmazluje. Zvyšovat na ni hlas, natož něco víc, by si nikdo nedovolil! „Vydrž! Vychcáš se u té své nóbl babičky!“ Jana se odvrátila od dcery a zírala z okna, vzteky jí cukaly nozdry. „Klid mamčo… klidně vás vyhodím ven. Vás a malou si klidně odvezu na sociálku…“ „Cože? Tak to teda ne! Nech si ty svoje frajeřiny! Vykládej to na policii, že jsem se podezřele díval na tvoji dceru, že jo? Komu asi uvěří – taxikáři, nebo ubrečené mámě? Je to moje dítě, budu si ji vychovávat po svém! Takže mlč a starej se o volant!“ Taxikář zatnul zuby a radši nic neříkal. Lituje malou. Ale s takovou hysterickou by se hádat nevyplatilo. Po hodině a půl dorazili k cíli. „Počkej chvíli,“ vyhrkla Jana a vzápětí slyšela, jak auto prudce odjíždí. „Dojdeš pěšky, zmije!“ vzkázal jí taxikář z okénka. Mladá žena si znechuceně odplivla, popadla dceru a rychle se vřítila do zahrady – vrazila brankou a vtrhla do domu. „Máte to tady, vaše pokladnice! Dělejte si s ní, co chcete. Váš synek souhlasil. Mně je ukradená!“ Hulákala Jana na chraplavě a bez ohlédnutí utekla. Nina Ivanovna stála na prahu v šoku. „Mamí! Maminko! Neodcházej!“ malá hořce plakala a snažila se doběhnout matku, která už mizela za rohem. „Nech mě být! Jdi ke své babce! Teď budeš žít tady!“ křičela Jana a snažila se setřást Olinku, která se jí zoufale držela za sukni. Z otevřených okýnek se vykláněli zvědaví sousedi. Nina Ivanovna, sevřená úzkostí, se pokusila holčičku uklidnit. „Pojď, zlatíčko. Pojď ke mně domů, moje jahůdko milovaná…,“ slzy jí stékaly po tváři. Vždyť o ní ani nevěděla! Roman jí nikdy neřekl, že má nemanželskou dceru. „Neboj se, Olinko, já už ti šatičky upeču a smetánky mám dost taky…,“ konejšila dítě a odváděla domů. Od branky se ještě otočila a viděla jen, jak Jana nasedla do nějakého auta a zmizela v oblaku prachu. Už o ní nikdy neslyšely. Ale vnučku přijala Nina Ivanovna s láskou – považovala ji za Boží dar. Ani na okamžik nezapochybovala, že je opravdu její. Vždyť byla tak podobná malému Románkovi, který už operoval ve městě a mámu navštěvoval, sotva když došel čas na důchod. „Vyrostu z tebe, Olinko. Postavím tě na nohy. Dám ti vše, jak jen budu moct,“ slíbila Nina Ivanovna a opravdu – dala vnučce lásku i domov. Doprovodila ji do první třídy a roky letěly. Jedenáctá třída, brzy maturita. Olinka vyrostla v krásnou, hodnou a chytrou dívku – snila o medicíně, ale zatím mířila na vyšší odbornou školu. „Škoda, že mě táta nikdy neuznal,“ povzdechla si dívka, když s babičkou za letních večerů sedávaly na zápraží a sledovaly západ slunce. Nina Ivanovna ji tiše hladila po hedvábných vlasech. Syn Roman stále dceru odmítal a na Olinku se díval s despektem a nikdy ji neměl rád. Své nové rodině věnoval vše – měl s první ženou syna, v němž se úplně zhlédl. Olinku vždy jen shazoval a častoval ostrými slovy. „Sám jsi hadr! Jen na důchod sem jezdíš vysát mamince poslední korunu. Pracující jsi, žena taky, a přesto mě vysáváš. Odejdi, Romane, nejezdi už!“ vybuchla jednou Nina Ivanovna. „Tak takhle?! Fajn! Ani tě nepojedu pohřbít, až natáhneš bačkory!“ zaječel Roman a odjel s manželkou i synkem, který Olinku už před domem posměšně šikanoval. Od té doby už opravdu nepřijel. „Bůh mu to oplatí, Olinko… pojď na čaj, zítra dostaneš vysvědčení!“ Léto uteklo s prací na zahrádce a nastal čas poslat Olinku do města, na školu. „Nestačíme si sami, poprosím souseda Vítka, ať nás doveze na kolej,“ rozhodla Nina Ivanovna a zároveň měla v hlavě plán – musela, dokud byla ještě při síle, stihnout jeden důležitý úkol. Před kolejí se Olinka dlouho objímala s babičkou. „Hlavní je, abys pilně studovala! Na sebe budeš spoléhat, babička už je stará a moc sil mi nezbývá…“ „Ale jdi, babičko, vždyť jsi ta nejsilnější ženská v širokém okolí!“ Nina se usmála a poprosila souseda, ať ji zaveze ještě na notářství. Vyřídila, co bylo třeba, a vrátila se domů. Olinka pak jezdila za babičkou každé víkendy, učila se, doufala na medicínu a snila, že babičce prodlouží stáří. Pak ale přijížděla čím dál méně, zamilovala se do spolužáka Saši. Vzal si ji po vyznamenání na promoci. Na malé svatbě seděla jako jediná z nevěstiny strany jen babička. „Ty jsi pro mě víc než babička! Ty jsi máma i táta! Všechno, cos mi kdy dala… nikdy nezapomenu!“ Olinka se před babičkou rozplakala a přitiskla se jí ke kolenům. Hosté skoro plakali taky. „Vstaň, Olinko, to nemusíš…,“ rozpačitě šeptala Nina Ivanovna, ale srdce jí tísnila hrdost. Saša ji hned posadil k sobě: „Teď jste hlavní členka naší rodiny, vítejte u nás!“ Celý večer zněly přípitky na mladé štěstí a zdraví Nině Ivanovně – vychovala skvělou dívku. Krátce nato babička ulehla. Stačila ještě půldruhého roku trpělivé péče Olinky a Saši, střídali se ve městě i na venkově, než Nina Ivanovna ve spánku pokojně zemřela. Jak sama předpověděla, po čtyřiceti dnech dorazil Roman i s rodinou. „Domov opusť!“ řekl nekompromisně – „dokud matka žila, mohla jsi tu přebývat. Teď vypadni.“ Olinka zůstala stát s pusou dokořán, hleděla na nenávistné tváře otce, jeho ženy i bratra, který hned obhlížel babiččin dům – už v duchu počítal, za kolik ho prodají a co za to pořídí za auto. Ve dveřích se objevila Saša s nákupem a rozčilený Roman začal hulákat: „Kdo to zase je? Už sem taháš milence?“ „Já jsem její manžel. Vy jste kdo?“ „Ven! Oba dva!“ zrudl Roman. „A na jakém základě? Olinka tady je právoplatná dědička. Ukázat darovací smlouvu?“ „Jakou… jakou smlouvu…?“ Romanova žena hysterčila, že matku někdo očaroval, a že budou žalovat. „Já prokážu, že nejsi moje dcera ani vnukyně mojí matky!“ křičel Roman. „Balte si kufry, špinavo. My se postaráme, abyste tady nezůstali…“ zasyčel bratr. Když odešli, Olinka padla na zem, zakryla si tvář a rozplakala se. „Co jsem komu udělala? Proč mě chcete připravit i o ten poslední kousek od babičky?“ Saša Olinku zvedl, objal a rozhodl: „Hned zítra dám dům na prodej, jinak ti nedají pokoj. Sama babička vždycky radila, abychom ho pak vyměnili za byt.“ A tak prodali krásný venkovský dům, koupili si malý byt blíž centru, a brzo čekali rodinu. Jejich dítě bude chtěné a milované. Když Olinka večer usínala, v duchu šeptala: „Děkuju ti, babičko… tys mi dala domov a život…“

Vnučka

Už od narození nebyla malá Anička své matce Ivě k ničemu. Chovala se k ní jako ke starému kusu nábytku. Jestli tam je, nebo není, bylo úplně jedno.

Stále se doma hádala s Aniččiným otcem, a když ji nakonec opustil a vrátil se ke své zákonité manželce, Ivě úplně přeskočilo.

Odešel, jo? Takovou plačící čubku nikdy asi opustit nechtěl! Všechny nervy mi pocuchal! Lhal mi! řvala hystericky do sluchátka, a teď mě ještě nechal s tím harantem? Vyhodím ji z okna, nebo ji nechám na nádraží u bezdomovců!

Anička si zacpala uši a tiše plakala. Nelásku matky nasávala jako houba.

Mně je jedno, co s tou holkou budeš dělat, stejně pochybuju, jestli je vůbec moje, zavrčel na druhém konci Pavel, Aniččin otec. Sbohem.

Iva, jak smyslů zbavená, naházela Aniččiny hadříky do kufru. Přihodila i dokumenty a pětiletou holčičku popadla za ruku a hnala k taxíku.

V hlavě jí dokola běželo: Tak jim ukážu! Já vám všem ještě zatopím!

Vystřelila taxikáři naštvaně adresu v jedné vesničce u Havlíčkova Brodu, kde bydlela P avlova matka, paní Božena Nováková.

Taxikáři nebyla taková nafoukaná pasažérka sympatická, zvlášť když surově odpovídala své vystrašené malé dceři.

Maminko, potřebuju na záchod…, špitla Anička, hlavu vtaženou do ramen.

A opravdu, Iva se na ni obořila s takovým řevem, až měl taxikář chuť ji vyhodit ven.

On sám měl zrovna vnučku ve stejném věku. Synova žena ji oprašovala, jak mohla. Helikoptérou by letěla, kdyby se jí něco stalo. Tady si matka dovoluje křičet?!

Vydrž! U babičky na hajzlíku si pak posloužíš! štěkla Iva, otočila se a začala zírat zlostně ven.

Hlídej si jazyk, paninko. Můžu vás klidně vysadit a holku odvést na OSPOD, prohodil taxikář.

Cože?! Dej mi pokoj, machře! Taky bych mohla nahlásit, že jsi na mě koukal necudně a navrhoval mi oplzlosti. Komu asi uvěří, co? Nějakému taxikářovi, nebo vystrašené matce? Dcera je moje, vychovávám ji, jak chci. Tak mlč!

Muž zatnul zuby. S takovou bláznivou je lepší si nic nezačínat. Bylo mu jen líto té maličké.

Za hodinu a půl byli na místě.

Počkej tu, hned jsem zpátky! vyjela na taxikáře, ale ten s nimi neměl slitování a rychle odjel.

Dojedeš pěšky, zmije! houkl za jízdy zpět.

Iva procedila nadávku a popadla Aničku ještě pevněji. Kopla do branky a vrazila na dvorek.

Tak tady je vaše zlatíčko. Dělejte si s ní, co chcete. Váš syn mi sám odsouhlasil, že si ji přeberete. Já ji nechci! vyštěkla Iva a práskla dveřmi.

Paní Božena zůstala stát jako opařená.

Maminko! Maminko, neodcházej! rozplakala se dívenka, roztřesenýma ručičkama si rozmazávala slzy po tváři.

Vytrhla se a pelášila za matkou, která už mířila z dvorku.

Nech mě bejt! Běž k babičce. Tam teď budeš žít, zaháněla Aničku Iva, snažila se odtrhnout dětské prsty ze své kostkované sukně.

Ze sousedství koukali zvědaví lidé. Paní Božena, sevřela si srdce a doběhla za řvoucí vnučkou.

Pojď, holubičko, pojď. Moje jahůdko, neboj se, já ti neublížím slzy jí tekly po vrásčité tváři. Vždyť o Aničce téměř nic nevěděla!

Pavel nikdy nepovažoval za důležité jí o nemanželské dceři něco povědět.

Upeču ti lívanečky, chceš? A mám i smetanu, konejšila vnučku a vedla ji k domu.

Na dvorku pohlédla Božena ještě jednou: Iva už odjížděla v autě stopem, odnášela si s sebou jen mračna prachu.

Už o ní nikdo nikdy neslyšel.

Zato Aničky se paní Božena ujala s láskou. Považovala ji za dar z nebe. Ani na jediný okamžik nezaváhala, byla jí úplně vlastní. Tak moc jí připomínala malého Pavla! Toho syna, co k matce do vesnice jezdil už jen zřídka, až už by málem zapomněla, jak vypadá.

Vychovám tě, Aničko. Postavím na nohy, co budu moct, to ti dám. Jak dlouho mi síly stačí, přísahala si v duchu.

A opravdu, vychovala vnučku v lásce a péči. Vyprovodila ji do první třídy. Roky ubíhaly jak voda.

Anička už byla v jedenácté třídě a chystala se na maturitu. Vyrostla z ní půvabná, dobrosrdečná a chytrá dívka. Snímala, že jednou bude studovat medicínu. Ale zatím to vypadalo jen na zdravotnickou školu.

Škoda, že mě táta nikdy nepřiznal, povzdychla si, když objímala babičku na zápraží. Rády spolu sedávaly u západu slunce.

Babička ji hladila třesoucí rukou po hedvábných vláskách. Co na to říct? Syn Pavel ji zcela odmítl. Usmířil se s první ženou a staral se o syna. Aničkou pohrdal, nikdy ji nemiloval. Když přijel, neváhal ji shazovat nebo jí říkat, že je hadr.

Ty jsi hadr, Pavle! neudržela jednou paní Božena. Jezdíš sem akorát na den důchodu pro peníze. Ty i tvoje žena máte práci, ale vždycky bereš poslední korunu ode mě. Vypadni! Už nejezdi. Je lepší vůbec nic, než takovou starost!

Tak takhle, mami? Dobře! Až budeš umírat, ani na pohřeb nepřijdu, zavrčel a zavolal na syna Filipa, co venku otravoval Aničku. Naložil ho a odjel, zanechal jen nenávistný pohled. Od té doby už nepřijel.

Bůh ho suď, Aničko, šeptla žena, pojď si dát čaj a spát. Zítra máš maturitu.

Léto uteklo mezi povinnostmi na zahrádce a přišel čas poslat Aničku do města na školy.

Sama bych to nezvládla. Poprosíme souseda Karla, aby nás dovezl s těmi kufry až k internátu, spěchala Božena do města také. V poslední době jí nebylo dobře; bylo potřeba uzavřít jednu důležitou věc, dokud je čas.

Před internátem se Anička dlouho loučila.

Budu ráda, když se ti bude dařit. Musíš sama na sebe spoléhat. Já už jsem jen stará ženská, bůhví, jak dlouho tu ještě budu…, tiše řekla.

Anička potlačila slzy. Ale babičko! Ty jsi v nejlepších letech!

Stařenka se usmála a po rozloučení už seděla v autě souseda Karla, kterého požádala, aby ji ještě svezl k notáři. Tam vyřídila nutné a vrátila se do vesnice klidnější než předtím.

Anička jezdila za babičkou každou neděli. Pečovala o ni a usilovně se učila s přáním stát se jednou lékařkou. Byla přesvědčená, že by tím mohla babičce prodloužit stáří.

Později jezdila už méně; zamilovala se do spolužáka Tomáše. Ten byl také slušný chlapec, pilný a chtěl jít na vysokou.

Babička byla za vnučku šťastná. Po ukončení školy s výborným prospěchem se mladí vzali. Bylo jim dvacet.

Na skromné svatbě v malé restauraci byla z Aniččiny strany jen babička.

Jsi mi nejen babičkou, ale i mámou i tátou, řekla Anička s hlasem zadrhnutým dojetím. Celý život jsi mi dávala lásku, starala se, rostla a chránila Dala jsi mi domov. Skutečný domov. Děkuju ti za všechno, babi! Mám tě moc ráda.

Padla babičce k nohám a objala ji. Vděčnost nešla vyjádřit slovy a představa, že jednou babička nebude, byla nemyslitelná.

Hosté se až dojímali a někteří měli slzy na krajíčku.

Vstaň, Aničko, šeptla rozpačitě paní Božena, zatímco jí srdce překypovalo hrdostí.

Ale kdepak, o co má být člověk zahanbený? zasmál se Tomáš a posadil si babičku k sobě. Teď jste hlavní člen naši mladé rodiny! Vítejte! a rozmáchl se ke své rodině.

Celý večer se připíjelo na štěstí mladých a zdraví paní Boženy, která vychovala tak úžasnou ženu.

Krátce nato paní Božena ulehla; jako by jí po splnění úkolu i duše odešla.

Aničku a Tomáše víkend co víkend střídavě pečovali o babičku, přestože studovali v Praze.

Jednou chytila Aničku za ruku a tiše povídá: Až tady nebudu, slétne se tady Pavel i ta jeho žena. Nedovol jim nic! Už před lety jsem na tebe napsala darovací smlouvu. Je to u notáře, vše podle zákona.

Babičko…

Nic neříkej. Rodiče jsi v životě neměla, jen já byla tvoje opora. Až odejdu, chci vědět, že máš vlastní střechu nad hlavou. Prodáte dům s Tomášem a koupíte byt ve městě.”

Anička jen plakala, nebyla schopná ani slova.

Po tom rozhovoru při dobré péči žila paní Božena ještě rok a půl, a pak jednoho rána klidně usnula.

Jak předpovídala, po pohřbu dorazili po čtyřiceti dnech Pavel s rodinou.

Vystěhujte se! vrazil dovnitř Pavel. Dokud žila máma, mohli jste tu být. Teď už ne.

Anička zůstala koukat na jeho nenávistný výraz, na tu ženu, co nikdy neviděla, a na bratra, který už očima přeměřoval babiččin dům a počítal, jak ho co nejlépe prodat.

Tomáš právě přišel z obchodu, přistihl nevítané návštěvníky.

Kdo je tohle? Ty už tu vodíš nějaké chlapy? štěkl Pavel.

Tomáš kolem něj klidně prošel a položil tašku na stůl.

Jsem její manžel. A vy? Nepamatuji si, že bychom se kdy potkali, řekl klidně.

Pavel zrudl.

Vypadněte! Oba!

A na základě čeho to říkáte? Anička je tu právoplatná majitelka. Ukázat vám darovací smlouvu? Tomáš se pousmál.

J-jakou smlouvu? zadrhl se Pavel.

Pavle! Ta holka tvou mámu nějak omotala! Musíme to dát k soudu! Do soudu! histerčila jeho žena.

To nenechám! Dokážu, že nejsi moje dcera, a ne vnučka mámy! máchal pěstí Pavel.

Chystej si kufry, špinavko! Nedáme ti nic! prskal bratr.

Odešli, zůstala jen prázdnota. Anička sklouzla na zem a rozplakala se. Čím se proviňila? Otec jí za celý život nepřinesl ani bonbón. Teď ji chce připravit o střechu nad hlavou.

Oni snad trpí nouzí? Proč jim to nestačí? Tomáši, tohle je jediné, co mi po babičce zbylo! vzlykala.

Tomáš ji rozhodně objal.

Zítra podáme inzerát na prodej domu! Dokud ho neprodáme, budou nám život ztrpčovat. Vzpomínáš, babička sama říkala, abychom dům prodali a šli do města!

Jo jen mě nenapadlo, že to bude tak brzy. Tady je celé mé dětství.

Dům prodali velmi rychle. Našli se zámožní kupci, vždycky toužili po vesnickém domě a ještě si nepřipustili smlouvání.

Usadla byla veliká, obklopena ovocnými stromy, daleko od silnice. Okna vedla do borového lesa, v zadní části zahrady stála dřevěná pergola porostlá hroznem. Bytelný cihlový dům si noví majitelé oblíbili.

Aničku s Tomášem si koupili útulný byt blízko centra. Brzy čekali přírůstek a byli nesmírně šťastní. Jejich dítě bude milované.

Když Anička zavírala večer oči, myslela na babičku: Děkuji ti, milovaná, ty jsi mi dala životAničce se tehdy o babičce často zdálo. V těch snech seděly spolu pod pergolou, hlína ještě voněla po letním dešti a v čajníku tiše klokotal malinový čaj. Měla jsi odvahu, děvčátko moje, říkávala babička a pleskla jí pusu na čelo, proto budeš vždycky doma, kde tě mají rádi. Anička se probouzela klidná a s hřejivým pocitem, že život, byť krutý, umí být i laskavý.

Když se jim narodila dcera Bětuška, Anička ji láskyplně obejmula a sklonila se, aby jí zašeptala do ouška slib, který kdysi slyšela navždy ve svém srdci: Za tebe budu bojovat. Za tebe budu domov. A jak rostla, Anička jí vyprávěla babiččiny pohádky, vyšívala s ní polštářky, chodily spolu na procházky do botanické zahrady a občas tvořily koláče podle starých receptů.

A když jednoho podzimního večera seděli všichni tři na parapetu v bytě, dívali se na město poseté světýlky a Tomáš je oba objal, Anička pošeptala: Všechno dobré, co mám, vzešlo z největší bolesti. Ale právě proto to umím držet v dlaních jako poklad. A v Bětuščiných očích odrážel se smích i babiččina něha.

V ten okamžik Anička pochopila, že domov není místodomov je něčí ruce, které tě drží, když se bojíš. A život je dar, který má smysl jen tehdy, pokud ho předáváš dál s láskou, i kdyby sis ji musela nejdřív vydobýt z popela.

Za oknem na chvilku zafoukal vítr. Anežka si byla jistá, že to na ni babička mrkla. Protože její příběh už neskončí nikdydokud budou lidé uchovávat v srdci kousek lásky, vždycky někde zůstane otevřené okno k lepším zítřkům.