Buď maminka, nebo nikdo
Lucko, měli bychom sehnat ještě jednu vstupenku do divadla.
Lucie vzhlédla od talíře. Večeře ještě ani nevychladla a Pavel už seděl u stolu s mobilem v ruce a zamyšleně do něj něco ťukal, jako by řešil něco přinejmenším republikového významu.
Ještě jednu vstupenku? Ještě někdo s námi půjde?
Pavel ani nezvedl hlavu.
Mamka by moc chtěla. Včera jsem jí o tom říkal a úplně se rozzářila.
Lucie tiše položila vidličku na kraj talíře, zvedla se a otočila se ke kuchyňské lince prý pro sklenici vody. Obličej se jí stáhl, nevěděla o tom ani to nekontrolovala. Hlavně aby si toho Pavel nevšiml, protože vysvětlovat, co není v pořádku, na to už neměla ani chuť, ani sílu.
No jistě. Maminka chce. Samozřejmě, že paní Jarmila vždycky chtěla.
Lucie stála u dřezu, pomalu napouštěla vodu do skleničky a před očima jí rychle proběhly svatební fotky. Všech dvě stě čtyřicet, které jim fotograf předal na flashce s mašličkou. Lucie je pak tři večery třídila a hledala alespoň jednu, kde by byli s Pavlem jen sami dva. Bez svědků, bez hostů, bez příbuzných. Nenašla.
Na každé fotce někde postávala paní Jarmila: tu upravovala synovi kravatu, tu ho objímala kolem ramen, tu dokonce stála mezi ženichem a nevěstou a do objektivu se culila, jako by to celé byla její oslava. Tehdy si Lucie myslela, že je to jen náhoda a fotograf si tak zkrátka vybral úhel. Dnes už si to rozhodně nemyslí.
Tchyně se chovala od prvního dne, jako by Lucie nebyla manželka Pavla, ale jen spoluobyvatelka na přechodnou dobu. Byt navíc patřil Lucii. Její byt, koupený za její peníze. Ale paní Jarmila si sem chodila, kdy se jí zachtělo, bez ohlášení a s vlastním samozřejmě tím jediným správným názorem na všechno. Závěsy nejsou vhodné. Hrnec není ten pravý. Maso je přesolené. Pavel zhubnul. Pavel je bledej. Pavel málo jí.
Lucie se napila vody a vrátila sklenici na linku.
Každý společný výlet byl zaručeně ve třech. Kino minulý měsíc? Ve třech. Bruslení na Silvestra? Taky ve třech. Dokonce i do útulné kavárny u Karlova náměstí, kam Lucie Pavla pozvala, aby tam byli sami a v klidu si popovídali, Pavel nějakým zvláštním nedopatřením přivedl matku. Ta si sedla mezi ně k titěrnému stolečku, objednala si čaj s citronem a čtyřicet minut vedla monolog o svém tlaku a sousedce, která jim zase promáčela strop.
Divadlo. Tentokrát Lucie vybírala představení pečlivě. Čekala na něj jeden a půl měsíce, sehnala lístky do třetí řady přímo k pódiu. Měl to být konečně jejich večer jen pro dva. Jen pro ně.
Lucko, proč jsi tak zticha?
Pavel konečně odtrhl oči od displeje a podíval se na ni.
Víš, mamině je hrozně samotno, dodal tak automaticky, že si Lucie pomyslela, jestlipak si Pavel vůbec všímá, jak často tu větu vyslovuje.
Lucie k němu otočila hlavu a přikývla.
Dobře. Kup ji.
Co jiného dodat? Snažila se vysvětlit už tolikrát a všechno končilo stejně: Pavel byl dotčený, ztrácel chuť mluvit a zavíral se do pokoje. Pak ráno volala Jarmila a dotčeně se ptala, jestli je “všechno v pořádku”. Začarovaný kruh, z něhož Lucie už dávno rezignovala hledat cestu ven.
Pavel byl šťastný a opět zabořil nos do mobilu.
Třetí řada byla opravdu skvělá, Lucie výběr lístků neprováhala. Bylo vidět každou grimasu herců, každý kout scény. Jenže obdivovala tu krásu zase sama, protože Pavel od první minuty obrácený k matce s ní neustále cosi rozebíral.
Jarmila usedla po synově pravici a okamžitě rozjela debatu o programu, poté o předsálí, potom o nějakém svém známém, kterého údajně zahlédla ve vestibulu. Lucie seděla vlevo a upírala pohled na pódium dávno před začátkem. O přestávce Pavel matku dovedl do bufetu, Lucie zůstala v sále, protože nikoho nenapadlo ji pozvat a jí samotné bylo hloupé se vnucovat. Vrátili se a Jarmila synovi v detailu vyprávěla první dějství, jako by Pavel seděl celou dobu doslova na druhé straně barikády. Lucie jen listovala programem a připadala si, že třetí řada, za kterou dala tolik peněz, rozhodně nestála za to.
Cestou zpátky samozřejmě taky ve třech. Prvně jsme odvezli Jarmilu a Lucie deset minut seděla v autě, než Pavel matku vyprovodil ke dveřím, pomohl s klíčem a u dveří vyslechl ještě další referát. Když se vrátil a zasedl za volant, zářil naprostým klidem a spokojeností.
Fakt to bylo fajn, co myslíš?
Lucie přikývla a sklopila pohled k oknu. Neměla chuť mluvit a vymluvila se na únavu, i když ve skutečnosti by nezamhouřila oka. Povídat si s Pavlem ten večer zkrátka nedávalo smysl. Každé slovo by odeznělo a zůstalo mezi nimi viset beze smyslu.
Následující dva měsíce vypadaly přesně tak, jak Lucie čekala. Jarmila se pravidelně objevovala v jejich bytě, Pavel trávil víc a víc času s matkou, zatímco Lucie doma posmutněle poslouchala jejich hovor a smích z kuchyně. Společné večeře řídly, víkendy znamenaly povinné návštěvy u tchyně nebo další společnou výpravu někam ve třech. Lucie šla spát pokaždé první, probouzela se s tíhou kolem srdce, která se stala každodenní rutinou.
…V půlce března Lucie dostala v práci slušné prémie a celé tři dny nad tím přemýšlela. Patnáct dní v Turecku, all inclusive. Moře, slunce, pěkný hotel, výborné recenze. Týden vybírala zájezd, porovnávala pokoje, pročítala diskuse, kontrolovala vzdálenost od pláže. Mělo to být jejich restart, možnost být spolu, vzpomenout si, co to znamená být doopravdy pár.
Pavle, koupila jsem nám dovolenou, oznámila Lucie večer, když zasedli k večeři, a položila mu na stůl vytisknutou rezervaci. Turecko, patnáct dní, v červnu. Moře, pláž, all inclusive. Ty prémie padly, ale stálo to za to.
Pavel vzal papír, zběžně prolétl řádky a podíval se na ni. V očích se mu objevilo cosi, co vzdáleně připomínalo radost, a potichu přikývl.
No nazdar. Super, Lucko.
Lucie si oddechla. Možná ještě není všechno ztracené. Možná jen musí vypadnout, nechat za sebou každodennost a znovu najít cestu k sobě. Ten večer usnula klidnější než jindy.
Jenže druhý den přišel Pavel domů, posadil se ke stolu, počkal, až Lucie nandá jídlo a mezi prvním a druhým soustem řekl naprosto samozřejmě:
Lucko, říkal jsem mamce o Turecku. Strašně by chtěla jet taky. Můžeš objednat ještě jeden zájezd?
Vidlička ustrnula, Lucie ji pomalu položila a zadívala se na manžela, aby pochopila, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně.
Tentokrát už Lucie mlčet nehodlala.
Ne, Pavle. Na dovolenou s tvou mámou nepojedu.
Pavel přestal žvýkat a podíval se na ni jako na někoho, kdo právě řekl sprosté slovo při mši.
Lucko, co blbneš? Vždyť je jí samotné smutno, poslední tři roky nebyla ani jednou u moře. Nebo je ti to líto?
Lucie vstala od stolu, přešla k oknu, dlaněmi se zapřela o parapet a zatnula prsty bílou do dlaní. Uvnitř se začalo hromadit něco žhavého a neudržitelného, co se za ty měsíce konečně dostalo až ke krku.
Tak ať jede s kamarádkami! Má jich pět, Pavle, pět kámošek, co u ní každý týden sedí na čaji! Ať s nimi vyrazí k moři a nás nechá žít!
To je přece moje matka, Lucko! Jak si to vůbec můžeš dovolit
Já vím, že je to tvoje matka! Lucie se otočila, napětí v hlase jí konečně prasklo. Vím to moc dobře, protože je součástí našeho života dvacet čtyři hodin denně! Kino s ní, brusle s ní, divadlo s ní, večeře s ní! Jsem unavená z role třetí v našich vztazích, Pavle, chápeš vůbec?
Pavel odsunul talíř a vstal, založil ruce na prsou.
Jsi bezcitná, Lucko. Ty nevíš, jaký to je být, když jsi sám.
Ne, nevím! Lucie přešla až k němu, oči jí žhnuly. A ani nemusím! Jsi můj manžel, Pavle! Chci s tebou aspoň jednou zažít normální romantickou dovolenou, kde budeme jenom my dva! Ne sedět na pláži a poslouchat, jak s mámou řešíte její tlak, zatímco si mě nikdo nevšimne!
Pavel přimhouřil oči a udělal krok zpátky.
Víš co? Buď pojede i máma, nebo nejdu nikam.
Lucie se na něj zadívala dlouze, až do dna jeho duše, a v tu chvíli v ní něco tiše a definitivně lupnulo.
Dobrá. Pak pojedu sama.
Prošla kolem Pavla do ložnice, vytáhla kufr zpod postele a hodila ho na přikrývku. Pavel stál ve dveřích už za vteřinu.
Lucko, co to vyvádíš? Přestaň, pojďme si v klidu promluvit.
Vždycky to dopadne stejně, Pavle. Lucie sundala z ramínka šaty a pečlivě je složila do kufru. Podám žádost o rozvod. Nemůžu žít v trojúhelníku, kde jsem zbytná.
Pavel se opřel ramenem o veřeje. A poprvé bylo vidět, že mu dochází, že Lucie se nehádá, ale rozhodla se.
…Dva měsíce nato už Lucie ležela na lehátku u bazénu v tom tureckém hotelu, který vybírala podle recenzí a fotek. Slunce rozehřívalo ramena, od moře šel slaný vzduch a studený nápoj ve sklenici pokrývala tenká vrstva rosy. Nikdo vedle ní neřešil tlak, nenaříkal na průvan ani nerozebíral včerejší klepy. Byla sama a bylo to víc než v pořádku. Lucie si přihnula, přivřela oči a pomyslela si, že tohle měla udělat už dávno, a ne se dva roky obětovat pro někoho, kdo nikdy nedospěl.
A já si od té doby opakuji někdy je důležité postavit se za sebe, i když to znamená být sám. Výčitky a strach z osamění časem odejdou, ale pocit, že konečně žiju svůj vlastní život, ten zůstává.
