Toho dne se můj manžel vrátil domů dřív než obvykle, posadil se na gauč a začal plakat jako malý kluk. Když jsem zjistila důvod, zůstala jsem v šoku.

Pavel a já jsme se potkali, když nám oběma bylo sedmadvacet let. V té době už Pavel s vyznamenáním dokončil vysokou školu a připravoval se na státnice. Měl za sebou úspěchy v učení. Navíc už tehdy dokázal našetřit tolik, že si koupil dvoupokojový byt a garáž uprostřed Prahy. Po promoci plánoval pořídit si auto. O rok později jsme se vzali, a za dalších osmnáct měsíců se nám narodila dcera. Když jsme slavili třicáté narozeniny, miminko mělo už dva měsíce.
Protože se blížily jeho narozeniny, navrhla jsem, ať je oslavíme v restauraci spolu s jeho rodiči. Ale odmítl. Prý chce slavit jen s námi, se svými děvčaty.
A tak jsme to udělali. Druhý den po práci ale odjel za rodiči. Vrátil se brzy. Beze slova usedl na pohovku a začal plakat. Překvapilo mě to, dospělý, svéprávný muž, hlava rodiny, a přesto pláče jako malý kluk. Snažila jsem se ho utěšit. A tehdy se to zlomilo.
Vyšlo najevo, že když byl dítě, za každý prohřešek následoval trest bití za fotbal na dvoře, za špinavé kalhoty, za flek v sešitě Bil ho jak otec, tak matka.
Když jsem povyrostl, přestali mě bít, ale nikdy jsem od nich neslyšel laskavé slovo. Dokončil jsem průmyslovku s vyznamenáním.
No a? To je jen průmyslovka. Stejně půjdeš na vysokou. A Pavel šel studovat, i když vyšší vzdělání vlastně nepotřeboval.
Koupil byt.
No co, padesát metrů čtverečních. My bydlíme na třiceti.
Oženil se.
Ta tvoje Anička je drobná a hubená. Ta ti porodí dítě?
Porodila.
Kdo ví, čí to dítě vlastně je. Vůbec není po nás.
A nakonec mu rodiče vynadali, že jim neudělal oslavu k jejich výročí svatby.
Jsi nevděčný syn!
To byl jejich verdikt. A tak se mě Pavel zeptal:
Jsem tak špatný člověk, že mě nemají rádi?
Odpověděla jsem mu, že někteří lidé prostě neumí milovat. On měl jen tu smůlu, že se narodil do takové rodiny. Ale teď má mě a naši dceru. Milujeme ho celým srdcem. Protože je nejlepší na světě.
Nevšiml sis, jak je naše dcera štěstím bez sebe, když se vracíš z práce?
A když si Pavel vzpomněl, jak se na něj Andulka směje a jak jí září oči, když vidí tátu, všechna starost z něj spadla. Usmál se na mě, najednou klidný a měkké ranní světlo v pokoji zamířilo přímo na jeho tvář.