Život jako měsíc: jednou v úplňku, jindy v krizi Myslela jsem, že naše manželství je pevné a věčné jako vesmír. Bohužel… Se svým budoucím mužem jsme se seznámili na lékařské fakultě v Praze, byli jsme oba studenti. V pátém ročníku jsme se vzali. Tchýně nám jako svatební dar věnovala zájezd do Jugoslávie (dnes Slovinsko) a klíče od bytu v Dejvicích. A to byl jen začátek. …Jako manželé jsme rovnou dostali třípokojový byt. Tchán s tchyní nám hodně pomáhali. Díky rodičům mého muže jsme každoročně objížděli Evropu. S Michalem jsme byli mladí a šťastní, celý život před námi. Michal působil jako virolog, já jako praktická lékařka. Práce, léčba, láska. Narodili se nám synové – Daniel a Václav. Dnes, po letech, vím, že tehdejší život byl jako plná řeka. Můžu říct, že jsem si užívala blahobyt všech deset let našeho manželství. Všechno se ale sesypalo ze dne na den. …Zazvonil zvonek. Otevřu. Ve dveřích stojí sympatická, ale smutná dívka. “Koho hledáte?” ptám se klidně. “Jste Soňa? Jdu za vámi, smím dál?” váhá. “Samozřejmě,” už mě zajímá, co se děje. Zblízka vidím, že dívka je těhotná. “Soňo, já jsem Tereza. Je mi to trapné, ale moc miluju vašeho muže. Michal také miluje mě. Čekáme spolu dítě,” vyhrkne na mě. “Hm… to je tedy překvapení. Je to všechno?” začnu vřít. “Ještě ne,” vytáhne z kabátu krásnou krabičku. “Vemte si to, prosím.” Otevřela jsem ji – zlatý prstýnek. “Nač to? Chcete si snad koupit mého muže? Michal není na prodej! Vezměte si to zase zpět!” urazilo mě to. “Soňo, nechci vás ranit! Je mi to tolik líto! Ale prostě nemůžu bez Michala žít! Vezměte aspoň ten prstýnek. Aspoň mi bude trochu líp,” rozplakala se. Na moment mi bylo dívky líto – a pak mě zasáhl vztek. Tahle holka ukradla moje štěstí, a já ji mám litovat?! Vrátila jsem jí šperk a vykázala ji ze dveří. V tu chvíli se můj život obrátil. …Tchyně mi po telefonu oznámila, že Michal odchází. Sama přišla a sbalila všechny jeho věci. “Soňi, zůstaneme rodina navždy. Ale Michal s Terezou… ti už mají svoje,” “utěšovala” mě. Za půl roku se jim narodila holčička. Začaly ke mně chodit drby, že Michal adoptoval i dceři Terezy z předchozího manželství. Za tu dobu syny nikdy nenavštívil, peníze posílal přes tchyni. Byly to devadesátky. Já skončila v nemocnici s nervy v háji. Kluky si mezitím vzala tchyně, která je rozmazlovala a hýčkala. Když jsem je chtěla zpátky, odmítli jít domů. Prý se u babičky mají lépe. Tchyně mě požádala: “Soňi, nech kluky ještě u nás, musíš řešit byt. Sama třípokoják neutáhneš, garsonka ti stačí.” Tak jsem se rozloučila s velkým bytem a skončila v maličké, neopravené garsonce s tapetami z dob Normalizace. Synové zůstali u tchyně a já je směla navštěvovat jen na svátky. “Soňi, nenarušuj nám tu pohodu, děti si zvyknou,” vysvětlovala mi. Začala jsem ztrácet kontakt s vlastními dětmi. Máma vždy říkala: “Život je jako měsíc: jednou úplněk, jednou půlměsíc.” A já věděla, že to tak nemůže být navždy. …Pracovně mě poslali na konferenci do Paříže. Tam jsem poznala mladého lékaře. Jovan byl Srb. Přestože jsme si sotva rozuměli, zažili jsme neskutečnou lásku. Po návratu domů jsem byla znovu živá. Objevily se další známosti, ale nic vážného. Když mě potkala tchyně, podotkla: “Soňi, jen záříš! Jsi jak jarní žena!” Přátelé se rozutekli po světě. Kamarádka Olga mě pozvala do Řecka před svatbou s Řekem. “Už mě naši alkoholici omrzeli. V čtyřiceti začíná nový život!” Pak mě chtěla seznámit se svým bývalým mužem: “Třeba ti padne do oka, říkám ti, Soňi, ber, daruju!” No a tak se Štěpán stal mým druhým manželem. Měl jediný problém, který všechno ostatní přebíjel: byl notoričtý alkoholik. Ale říká se – láska je slepá… Žila jsem pro něj! Sedm let jsem bojovala s jeho závislostí… Až se Štěpán nakonec chytil práce jako řidič v márnici. Tvrdí, že ty zážitky ho změnily. Já jsem konečně šťastná – mám trpělivého muže, který pije jen čaj a mlčky přemýšlí. Olga, když přijela z Řecka: “To není možné, Štěpán nepije?” “Ani za nic! Reklamace se nepřijímá!” …Moji synové už dávno dospěli, je jim přes třicet, zůstali svobodní – asi je dětské zážitky odradily od manželství. O vnoučatech si nechávám jen zdát. A bývalý manžel? Tereza skončila jako alkoholička, jejich dcera vychovává dítě sama. Michal se potřetí oženil se sestřičkou z ordinace. Než se vzali, opatrně se zeptal našich synů: “Nechtěla by máma začít znovu?” Odpověděla jsem mu jediné: “Až naprší a uschne!”

ŽIVOT JAKO MĚSÍC: JEDNOU PLNÝ, JEDNOU UBÝVAJÍCÍ

Myslela jsem si, že naše manželství je pevné a věčné jako vesmír. Bohužel

S budoucím manželem jsme se seznámili na lékařské fakultě v Praze. Na pátém ročníku jsme měli svatbu. Tchyně nám jako svatební dar předala zájezd do Jugoslávie (dnes Slovinsko) a klíče od bytu. To byl teprve začátek.

S Jakubem jsme se hned po svatbě nastěhovali do prostorného třípokojového bytu na Vinohradech. Tchán s tchyní nám ochotně pomáhali. Díky nim jsme každý rok jezdili po Evropě. Byli jsme mladí a šťastní. Celý život před sebou. Jakub byl virolog, já internistka. Pracuj, léči, miluj. Narodili se nám dva synové Matyáš a Štěpán.

Dnes, po letech, si uvědomuji, že tehdy byl můj život jako rozvodněná řeka. Opravdu, deset let společného života s Jakubem jsem se koupala v luxusu. Pak všechno během vteřiny skončilo.

Zazvoní zvonek. Otevírám. Ve dveřích stojí upravená a nervózní dívka.

Koho hledáte? ptám se klidně.

Vy jste Sylvie? Pak jdu za vámi. Mohu vstoupit? nejistě se ptá cizinka.

Pojďte dál, říkám, už celkem zvědavá.

Při bližším pohledu vidím, že je lehce těhotná.

Sylvie, jmenuji se Alžběta. Je mi to trapné, ale velmi miluji vašeho manžela. Jakub mě také miluje. Čekáme spolu dítě, vyhrkla.

No, to jsem nečekala. Ještě něco? už začínám bublat vzteky.

Ano, vytáhla z kapsy pěknou krabičku. Vezměte si to, prosím. Je to pro vás.

Otevřela jsem krabičku zlatý prstýnek.

K čemu to je? Chcete si snad manžela koupit? Jakub není na prodej! Vemte si to zpět! s prásknutím zavírám krabičku.

Sylvie, nechci vás urazit! Je mi to líto! Nevím, co mám dělat. Vím, že vy i vaše děti budete trpět. Máma mi vždy říkávala: Holka, zamiluješ-li se do cizího muže, ublížíš sama sobě! Ale bez Jakuba nemůžu být! Vezměte aspoň ten prstýnek Možná se mi uleví! Alžběta se rozplakala.

Na okamžik mi jí bylo líto. Bože, a kdo polituje mě? Ukradla mi štěstí a já s ní soucítím Vzpomněla jsem si, že jí nemám co dát prsten jsem vrátila a s klidem ji vykázala ze dveří. Přesně tímto okamžikem se můj život začal řítit z kopce dolů

Tchyně mi telefonicky oznámila, že Jakub odchází z rodiny. Paní Marie ke mně přišla a poprosila, ať sbalím vše, co patří jejímu synovi. Ukázala jsem na skříň, pořád tomu nemohla uvěřit. Tchyně vše pečlivě uložila do kufru, který si sama přinesla.

Sylvinko, přesto všechno zůstáváme rodina. A Jakub s tou Alžbětou se stejně brzy zase najdou. dodala ve svém stylu paní Marie.

Za půl roku se Jakubovi a Alžbětě narodila dcera. Později jsem slyšela, že si Jakub osvojil Alžbětinu dceru z prvního manželství. Mezitím se Jakub ani jednou neukázal za syny. Přes tchyni posílal klukům pár stovek na alimenty byly to devadesátky.

Našla jsem se v nemocnici nervové zhroucení. Matyáše a Štěpána si vzala tchyně. Paní Marie je rozmazlovala, jak mohla. Když mě propustili, hned jsem běžela pro děti. Ale kluci nechtěli domů. Prý babička vaří lépe, nerozčiluje se a dopřeje sladkosti. Co jsem měla říct?

Tchyně mě objala a prosila:

Sylvinko, nech kluky aspoň chvíli u nás. Stejně budeš muset rozdělit třípokojový byt. To je spousta starostí a děti potřebují dohled. S Jakubem jsme se dohodli, že by sis sama byt nezaplatila. Jednopokoják ti stačí, ne?

Tak mě zanechali samotnou. Nejprve mi vzali muže, teď i děti.

Byt jsem musela rozdělit. Ocitla jsem se v malinké garsonce na sídlišti. Bez jakékoli úpravy oloupané tapety, stará sanita, dřevěná podlaha.

Synové zůstali u babičky. Směla jsem je navštěvovat pouze na velké svátky.

Sylvinko, nechoď často, zbytečně bys ve vnoučcích vzbuzovala smutek, zaklínala mě Marie. Raději si najdi nového muže.

Synové se mi začali vzdalovat. Vztah mezi námi se na dlouhá léta přerušil. Tehdy jsem toužila jen zalézt do kouta svého chladného království a zapomenout na svět. Ztratila jsem chuť do života.

Babička mi říkávala: Život je jako měsíc chvíli úplněk, chvíli ubývá. Věděla jsem, že takto to dál nepůjde. Jinak bych přišla o rozum. Toužila jsem udělat něco mimořádného, nezodpovědného. Přestala jsem být vzornou holčičkou, po které si všichni utírají boty. Koneckonců, medicínu jsem vystudovala s vyznamenáním.

Jednou mě z práce vyslali na konferenci do Francie. Tam jsem potkala mladého lékaře. Jovan byl Srb a přestože jsme každý mluvili jiným jazykem, rozuměli jsme si i beze slov. Přihodila se z toho vášnivá láska.

Po deseti dnech jsem se musela vrátit domů. Nechtělo se mi! Právě tento letmý románek mě vrátil zpátky do života. Znovu jsem v sobě našla jiskru! Pak následovala různá setkání, vztahy i rozchody. Nic vážného, jen taková dobrodružství.

Tchyně jednou poznamenala:

Sylvie, prokoukla jsi! Jsi jako žena-jaro!

Přesto jsem byla stále sama. Moje nejlepší kamarádka Eva, když odjížděla natrvalo do Řecka, mě pozvala ještě na rozlučkovou návštěvu. Eva byla svobodná a bezdětná.

Tak víš co, Sylvičko, vdávám se za Řeka. Už mě unavují naši pivaři. Chci konečně žít jako normální ženská, utrousila Eva a setřela slzu.

Co brečíš? Začínáš nový život! Ve čtyřiceti je všechno teprve před tebou! nechápala jsem její pláč.

Ale Sylvie, můj Saša, ten neví nic. Chci tě s ním seznámit. Třeba ti padne do oka. Prostě si ho vezmi! Eva mávla teatrálně rukou.

Když mi někdo nabídne ženicha, proč ne Vzala jsem si prostě opuštěného Sašu.

Tak se stal Saša mým druhým manželem. Měl sice jednu vadu, která ale přebila všechny jeho dobré stránky. Jak se říká, hezký kabátek, ale kolem krku uzel Saša prostě pil. Ale láska je slepá I čerta si člověk zamiluje. Nedokázala jsem si život bez toho alkoholika představit! A tak začalo

Psychiatrie, léčebny, mé slzy. Všechno marné. Byla jsem s ním pořád. Saša mi říkal:

Sylvinko, to ty chceš, abych byl abstinent, ale mně se nechce.

Nikdy mě nenapadlo s ním skončit! Říkala jsem si, že je to lepší než být sama, hořkost samoty je nejhorší. Rozhodla jsem se pro Sašu bojovat, tak jako Alžběta kdysi bojovala o mého muže. Tenhle boj trval sedm let

Pak se Saša zastavil. Našel si práci jako řidič v nemocničním márnici. To, co tam denně vidí, se na něm podepsalo. Ale já byla šťastná! Možná to zní divně, ale konečně mám na stará kolena vzorného manžela! Vrací se z práce tichý, zamyšlený a hlavně střízlivý!

Eva, když občas přijede z Řecka na návštěvu, se diví:

Saša nepije? Tomu nevěřím!

Směji se:

Reklamace a vracení není možné!

Moji synové už vyrostli. Je jim kolem třiceti. Ani jeden se neoženil. Dívají se na svět s odstupem, protože byli svědky dospěláckých trápení. Snažili se o vztahy, ale zatím marně. Mám pocit, že s vnoučaty to nebude jednoduché.

A něco málo ke svému bývalému. Jeho druhá žena Alžběta se upila. Jejich dcera teď vychovává dítě sama. Jakub se potřetí oženil tentokrát s mladou sestřičkou z polikliniky. Před svatbou se ostatně obezřetně zeptal našich synů:

Nechtěla by máma začít znovu?

Odpověděla jsem rozhodně: Jenom až budou v Čechách růst palmy! Což znamená nikdy.