Švagrová byla na dovolené v lázních, zatímco my jsme doma zápasili s rekonstrukcí, a teď si usmyslela, že chce bydlet v naprostém pohodlí.
Navrhla jsem jí, že bychom mohli dát s manželem i ona s manželem peníze dohromady a pořádně dům zrenovovat, ale paní švagrová prohlásila, že takové starosti rozhodně nepotřebuje. A teď by ráda bydlela u nás, protože její polovina domu je zralá leda tak na bourání. Takže si za to může sama!
Ten dům patřil původně babičce mého muže. Když zemřela, zdědil ho on se sestrou v klidu a v míru, žádné zbytečné hádky. U domu byly dva samostatné vchody, takže tam mohla v pohodě žít dvě rodiny, aniž by si lezly do zelí. Dvůr i zahrada byly společné, pokojů měli všichni stejně.
Když přišlo na dělení dědictví, byli jsme s mužem už svoji. Tchyně odmítla cokoli přijmout byla už zvyklá na ruch velkoměsta a na venkov ji nikdo nedostane. Prohlásila jen: Dělejte si s tím, co chcete.
Můj muž a švagr se do toho celkem obuli opravili střechu a zpevnili základy. Chtěli jsme pokračovat, ale švagrová Helena se rozčilovala, že do téhle kurníkárny na kuřích nožkách investovat nehodlá. Švagr radši sklapl a šel si po svém, protože doma se prý hádat nebude.
Já s mužem jsme v téhle chalupě chtěli opravdu žít. Vesnička kousek za Prahou, vlastní auto, s dojížděním žádný problém. A hlavně už jsme měli pokrk stísněného jednoho pokojíku. Vlastní dům byl náš letitý sen, ale postavit nový by stálo majlant.
Pro Helenu byl ten barák akorát letní chalupa. Občas že přijede, ugriluje špekáčky, pokecá si a zas jede do města. Dala nám jasně najevo: ať s ní raději moc nepočítáme.
Za čtyři roky jsme naši polovinu domu komplet zrekonstruovali. Jasně, museli jsme si vzít půjčku, ale stálo to za to. Udělali jsme koupelnu, nainstalovali topení, nové rozvody elektřiny, okna a dokonce jsme vymalovali lodžii. Práce na domku bylo jak u Blanických rytířů, ale nedali jsme se.
Helena v té době trajdala po světě na dovolených. Absolutně jí bylo jedno, co děláme s domem a vlastně i s ní. Starala se hlavně o to, aby si užila život. Jenže pak porodila dítě a přišla mateřská dovolená.
Najednou žádné cestování, peněz ubývalo. A tak si zničehonic vzpomněla, že má vlastně půlku domu. Každý, kdo strávil den se dvěmaletým dítětem někde v paneláku, ví, o čem mluvím malý čertík chce běhat a běhat… A na venkově je volnost a klid.
To už jsme ale s mužem bydleli ve svém, starý byt jsme pronajali. Do její poloviny domu jsme se ani nehnuli vždyť už to tam, chudinka, půlka doslova uhnívala. Netuším, jak tam v zimě chtěla vydržet bez topení, když k nám dorazila s kufrem na měsíc. Začala škemrat, jestli by nemohla na týden bydlet u nás tak jsem ji kousla do jazyka a nechala ji.
Její syn je pravé živé stříbro. Ona taky neztrácí sílu komandovat, protože ohleduplnost jí zjevně nic neříká. Dělám z domova, takže mě s jejich šílenstvím neskutečně štvala, až jsem se vystěhovala na čas ke kamarádce. Ta zrovna nebyla doma, tak se jí aspoň o dům někdo staral.
Okolnosti přály, a tak jsem se skoro po měsíci vrátila. Týden jsem pobyla u kamarádky a pak musela k nemocné mámě. Švagrovou jsem už úplně pustila z hlavy byla jsem přesvědčená, že dávno odjela.
A vida, přijedu zpět a Helena se u nás zabydlela jako doma. Zeptala jsem se jí, kdy plánuje odjezd.
Kam bych šla? S malým dítětem, je nám tu fajn, odpověděla.
Zítra tě odvezeme do Prahy, nenechala jsem se zviklat.
Mně se nechce.
Když užs tady ani nevyluxovala, tak se vrať na svou půlku, tohle není hotel.
Jakým právem mě vyhazuješ? Tohle je taky můj dům!
Tvůj dům je za zdí. Tak si tam klidně hospodař.
Zkoušela poštvat švagra proti mně, ale i ten uznal, že už se u nás zdržela dost. Naštvaná odešla. Ale za pár hodin mi volá tchyně:
Ty jsi ji neměla právo vyhodit, je to její majetek!
Mohla bydlet na své půlce, vždyť tam je pani domu, přidal se můj muž.
A kde tam má s dítětem bydlet? Není tam topení, záchod je na dvoře. Mohli jste být přece trochu vstřícnější.
Manžel se nasupeně pustil do vysvětlování, jak jsme jí nabízeli společnou rekonstrukci navíc by nás to vyšlo levněji. Nechtěla tak proč teď dělá scény?
Navrhli jsme tajtrdlové švagrové, jestli by si svou půlku nechtěla prodat mojí mámě. Souhlasila, ale stanovila cenu, za kterou by šla pořídit celý nový barák někde u Plzně. Takže taky nic.
Teď už se vesnická sága změnila v tichou válku. Tchyně uražená, Helena nás chodí oblažovat jen občas, zato vždycky s pořádným rámusem, radostí rozbijí něco na dvoře a zbytek času zas jen otravují život.
Tak jsme začali stavět plot pořádný, český, žádný symbolický. Děláme za tím tlustou čáru. Kompromisy už ne. To ona tak chtěla.
