Hele, představ si, jak jsme seděli s tátou v jedné pražské kavárně na Vinohradech, bylo tam klidně, taková ta klasická malá bílá šálka kávy mu už dávno vystydla, míchal ji lžičkou a přemýšlel. Já jsem si před sebou držela ten obří pohár zmrzliny barevné kopečky, nahoře lístek máty a šťavnatá třešeň, přejeté čokoládou. Normálně by žádná šestiletá holka tomu neodolala, ale já jsem si řekla, že dneska je čas mluvit vážně. Už od minulého pátku jsem se na to připravovala.
Řekla jsem mu: Tati, už k nám nechoď tak často. Jsi tu, máma začne brečet a nepřestane do rána. Usnu, vzbudím se, zase usnu a pořád slyším, jak pláče. Vždycky jí říkám: Mami, proč pláčeš? Je to kvůli tátovi?
No a ona mi tvrdí, že jen smrká, že má rýmu. Ale já už jsem dost velká na to, abych věděla, že od rýmy nebolí hlas a netečou slzy takhle hluboko. Když doříkávám tu větu, cítím, jak je to těžký. Táta chvíli mlčel, díval se z okna na pražské střechy, pak řekl: A co mám dělat, holčičko? Už se vůbec nevídat? Jak bych bez tebe žil?
Zamrkala jsem a nosík si trochu nakrčila mám ho jako máma, takový brambůrkový a pak jsem navrhla: Ne, tati, to ne. Já bez tebe taky nevydržím. Uděláme to takhle: vždycky v pátek si pro mě do školky přijdeš. Půjdeme na procházku, na zmrzlinu, nebo do kavárny, jak budeš chtít. A já ti budu vyprávět, co je u nás doma nového s mámou.
Chvilku jsem přemýšlela a pak návrh rozvinula: A když budeš chtít vidět mámu, budu ji každý týden vyfotit mobilem a ukážu ti ji. Chceš?
Táta se pousmál, kývl na mě a souhlasil: Dobře, takhle to zvládneme, broučku.
Úplně se mi ulevilo, sáhla jsem konečně po té zmrzlině, ale ještě jsem neřekla to hlavní. Udělaly se mi z čokolády pod nosem takové vtipné knírky, olízla jsem je a najednou jsem se tvářila skoro dospěle, skoro jako žena, která se musí starat o svého muže. Vždyť táta měl minulý týden narozeniny nakreslila jsem mu pohlednici v školce a vykolíkovala velkou číslici 28, hezky barevně.
Pak jsem se zatvářila vážně, stáhla obočí a řekla: Víš, měl by ses oženit.
A dodala jsem muže, aby ho trochu potěšila: Ty přece ještě nejsi tak starý.
Táta se zasmál: Jak to myslíš nejsi tak starý?
Začala jsem nadšeně vysvětlovat: No fakt! Vem si strejda Mirek, ten co za mámou už dvakrát přišel, je skoro plešatý, tady! A ukázala jsem si na temeno a uhladila kudrlinky rukou. Ale jakmile táta zpozorněl a podíval se na mě takovým přísným pohledem, uvědomila jsem si, že jsem prokecla mámino tajemství.
Přitiskla jsem obě dlaně k ústům, oči vykulila, skoro jako bych zažila šok.
Strejda Mirek? Který Mirek k vám chodí? Ten z práce, co dělá u mámy šéfa? ozval se táta už skoro nahlas přes půl kavárny.
Trochu jsem znervózněla: Fakt nevím, tati Možná šéf. Nosí mi bonbóny. A nám všem dort.
A ještě jsem dodala s opatrností, jestli to mám prozradit: A mámě květiny.
Táta před sebe složil ruce a dlouho je pozoroval. Věděla jsem, že teď je v jeho hlavě obrovský rozcestí a rozhodnutí, které může změnit všechno. Čekala jsem, nenaléhala, už dávno tuším (nebo spíš vím), že muži jsou pomalí, občas potřebují postrčit tím správným směrem. A kdo jiný by to měl udělat než ta, co je pro něj nejdůležitější.
Táta dlouho mlčel, pak se zhluboka nadechl, zvedl hlavu a konečně promluvil Kdybych byla starší, pochopila bych, že ten tón byl skoro jako když Otello vyčítá Desdemoně, ale já zatím žádného Otella ani Desdemonu neznám teprve se učím, jak to chodí mezi lidmi, jak se radují a trápí kvůli maličkostem.
Řekl jednoduše: Pojď, Emičko. Je už pozdě, odvedu tě domů. Musím si promluvit s mámou.
Ptát se, o čem si chce povídat, už jsem nemusela věděla jsem, že je to hrozně důležité, a rychle jsem dojídala tu zmrzlinu. Pak mi došlo, že to, na co se chystá táta, je důležitější než ta nejlepší zmrzlina na světě. Lžičku jsem nečekaně mrskla na stůl, seskočila ze židle, utřela si pusu hřbetem ruky, promnula nos a podívala se přímo na tátu: Jsem připravená. Tak pojďme
Domů jsme skoro neběželi, spíš letěli teda táta běžel, ale mě držel za ruku, takže jsem za ním plula jako vlaječka. Když jsme dobíhali ke vchodu, dveře výtahu se právě zavíraly, někdo od nás z domu jel nahoru. Táta se rozpačitě podíval na mě, já na něj: Tak co je, na co čekáme? Máme jenom sedmý patro.
Táta mě zvedl do náručí a vyběhl se mnou těch sedm pater po schodech.
Doma, když máma konečně otevřela dveře (zazvonil snad desetkrát!), začal rovnou zhurta: To snad nemyslíš vážně! Jaký Mirek? Vždyť já tě pořád miluju. A máme Emičku
Pak nás všechny objal mě pevně držel, mámu přitáhl k sobě a já je zdolala kolem krku a zavřela oči. Protože dospělí se líbali
Víš, jak to v životě občas je dvě dospělé hlavy si lámou srdce, a nakonec je usmíří malá holka, která je má ráda oba. A oni mají rádi ji, a vlastně i sebe, jen hrdost a staré křivdy se někdy protlačí mezi to všechno.
Ty jo, napiš mi, co si o tom myslíš. Dej líbí se nebo mi napiš do komentáře.




