Vybíral si štěně, jako by hledal dárek na celý život. Chovatelka se usmála.
„Dítě už dlouho touží po psovi,“ řekl muž a upravil si šedou bundu s prodřenými manžetami.
Pak ve zverimexu nabral do průhledného sáčku granule, z regálu vzal vodítko s měkkou rukojetí a na pult postavil nerezovou misku. Ani jednou se nezeptal na cenu.
Štěně bylo zrzavé, s jedním uchem o kousek výš než druhým. Tak tři měsíce, ani o den víc. Když ho muž zvedl, strčilo čumák do široké dlaně a ztuhlo.
Muž si štěně přitiskl k hrudi, v druhé ruce se mu houpala igelitová taška s nákupem, a dveře se za ním zavřely.
Kuba čekal doma na gauči. Sedm let, kolínka od brilantové zeleně, světlé vlasy trčící na tři strany. Když táta vešel s malým zázrakem v náručí, kluk nevykřikl. Sklouzl na zem, dřepnul si a natáhl prsty.
Štěně ruku očmuchalo. Pak ji olízlo.
Kluk zvedl hlavu a podíval se na tátu zdola nahoru. V tom pohledu bylo něco, kvůli čemu se Libuše mlčky otočila k oknu. Stála u parapetu a ramena měla mírně zvednutá, jako by už dávno čekala, že na tom bude nějaký háček.
„Jak mu budeme říkat?“ zeptal se Jaroslav.
Syn odpověděl tiše, aniž by ze štěněte spustil oči: „Zrzek.“
Otec mu prohrábl vlasy. Libuše se pořád neotočila.
První noc byla těžká.
Zrzek kňučel na chodbě, drápal drápky po linoleu a čenichem se opíral o zavřené dveře ložnice. Libuše vstala ve tři. Pak v pět. Vytřela louži mokrými novinami a ty čvachtaly pod bosýma nohama, jako by celá chodba nasákla něčím, pro co ještě nikdo nevymyslel jméno.
Jaroslav nevstal ani jednou.
Ráno byl v kuchyni nezvyklý pach.
„On si zvykne,“ řekla Libuše do prázdna.
Manžel mlčky namazal máslo na chleba. Nůž skřípl o kůrku a štěně pod stolem sebou škublo celým tělem.
Přes den si Kuba sedal na zem v pokoji a Zrzek si lehal vedle něj s čenichem na koleni. Kluk předčítal slabikář a přehazoval písmena, a štěně poslouchalo, jako by rozumělo každému slovu. Uši se mu střídavě cukaly na každý zvuk.
Libuše se zastavila ve dveřích a dívala se. Pak za sebou tiše zavřela.
Druhou noc Zrzek rozkousal pantofle. Třetí noc převrátil odpadkový koš. Jaroslav po čtyřech sbíral z podlahy slupky od brambor a lícní kosti se mu pohybovaly, jako by žvýkal něco neviditelného a hořkého.
„Tak jo, zkrátka…“ začal a zarazil se.
Libuše čekala na pokračování. Nedočkala se.
Hádka přišla pátý den.
Kuba už dávno spal. Hodiny na kuchyňské stěně ukazovaly tři čtvrtě na deset.
Jaroslav seděl u stolu. Rukávy šedé bundy měl vyhrnuté po lokty.
„Já se nevyspávám,“ řekl.
Libuše stála u dřezu.
„Vydrž ještě chvíli. Je malý.“
Naklonil se dopředu.
„Libuše. Já vstávám v šest. Každý den. Když ten pes…“
Nedokončil. Libuše si konec domyslela sama. Ruka se jí natáhla po utěrce, i když prsty už měla suché.
Z chodby se ozvalo kňučení. Tiché, na jednom tónu. Jako by Zrzek vycítil, že se mluví o něm.
„Však si to dítě přálo,“ řekla Libuše.
Jaroslav vstal. Židle zavrzala.
„Nemyslím to teď. Myslím to tak, že když se nic nezmění…“
Odešel do pokoje. Dveře nepráskly. Přivřel je opatrně, jako člověk, který už dávno všechno rozhodl a rozhovor vedl jen pro pořádek.
V sobotu ráno se Kuba probudil a běžel bosý po studeném linoleu ke Zrzkovi.
Předložka na chodbě byla prázdná. U zdi stála čistá miska, bez jídla a bez vody. Na háčku viselo vodítko s měkkou rukojetí.
Kluk nahlédl pod stůl. Do koupelny. Za skříň, kam Zrzek rád schovával rozkousaný pantofel. Nikde.
Vešel do kuchyně.
„Tati, kde je Zrzek?“
Jaroslav pil kávu. Šálek držel v ruce rovně, prsty se mu netřásly.
„Utekl, nejspíš. Ráno byly otevřené dveře, vynášel jsem odpadky, no a…“
Rozpřáhl ruce. Dlaně široké, klidné. Ty samé, do kterých se štěně před šesti dny důvěřivě otisklo čenichem.
Kuba chvíli postál. Podíval se na prázdnou předložku. Na vodítko, které viselo na háčku tak rovně, jako by ho nikdo nikdy nesundal. A odešel do svého pokoje.
Nezaplakal. Nezeptal se znovu. Jen odešel.
Libuše stála ve dveřích a tiskla si prsty na rty. Jako by chytala slovo, které přišlo pozdě. Za ledničkou stál průhledný sáček s krmením, napůl plný, s cenovkou ze zverimexu na boku.
Ten večer šla Božena domů z tržnice.
Pršet začalo už odpoledne a asfalt se leskl, jako by ho někdo polil olejem.
U lavičky na zastávce se něco hýbalo.
Božena se zastavila. Popravila si pletený svetr hořčicové barvy a sehnula se. Ruce měla tmavé od hlíny ze sazenic: konec dubna, prsty se do léta neodmývají.
Štěně. Zrzavé, jedno ucho o kousek výš než druhé. Mokré, přitisknuté k noze lavičky, třáslo se drobně a rychle jako mechanismus bez vypínače.
Vedle stál sáček. Průhledný, s krmením. Nový, s cenovkou.
Božena se narovnala. Rozhlédla se. Nikde nikdo.
Déšť zesílil. Kapky bubnovaly do střechy zastávky, jako by někdo netrpělivě bubnoval prsty. Štěně se neukrývalo hlouběji, nekňučelo. Už nečekalo.
Pak zvedlo čenich. Studený nos, srst přilepená k tenkým žebrům. Oči mělo takové, že Boženu zabolelo pod žebry taky, i když dvacet let neplakala před cizími lidmi a teď se k tomu neměla.
„Tak takový jsi,“ řekla pomalu. Tak mluví lidé, kteří jsou zvyklí povídat si se sazenicemi a s tichem.
Jednou rukou ho zvedla. Druhou vzala sáček. Štěně se otřelo čenichem o její zápěstí a ztuhlo, přesně jako kdysi v cizích dlaních. Déšť stékal po svetru, po sáčku, po zrzavé srsti. Autobus nepřijel, ale na tom už nezáleželo.
Doma ho Božena utřela ručníkem v modrých pruzích. Štěně sedělo na stoličce, nehnutě, a hlídalo, jak ohřívá mléko v hliníkovém kastrůlku.
V bytě bylo ticho. Na parapetu stál jeden jediný kaktus. Hodiny s kyvadlem, které manžel spravil měsíc před tím, než zemřel.
Osm let žila sama. A najednou na podlaze čvachtalo mléko, po dlažbě cvakaly drápky, a nebylo v tom ticho, ale klid. Obrovský rozdíl.
Štěně chlemtalo z podšálku. Ten zvuk byl tak domácí, že si Božena sedla na zem vedle stoličky a jen seděla a poslouchala.
„Dobrý,“ řekla. Odmlčela se. A zopakovala: „Dobrý.“
Za tři dny vyvedla Božena štěně na dvůr. Vodítko koupila v železářství za stovku. Látkové, s plastovou karabinkou. Štěněti to bylo jedno: loudalo se po dvoře a očmuchávalo každý sloupek, jako by si mapovalo nový svět.
U vchodu kouřila Vlasta ze čtvrtého patra. Přimhouřila oči a dým jí stoupal vzhůru.
„Jé, ty máš pejska?“
Božena pokrčila rameny. „Našla. Na zastávce, v sobotu. V dešti.“
Vlasta potáhla. Podívala se na štěně, pak na Boženu.
„Zrzavý? S uchem?“
Přikývnutí.
„Vždyť to je Jarek z dvanáctky, co ho bral pro kluka. Před týdnem. Libuška to říkala Jarmile ze třetího patra, že pes utekl.“
Vlasta ztišila hlas.
„A Jarmila říká, že v sobotu ráno viděla u zastávky chlapa v šedé bundě. Se sáčkem. Postavil něco k lavičce a šel. Rychle. Neotočil se.“
Božena mlčela.
Štěně sedělo u jejích nohou a okusovalo tkaničku od boty. Vlasta odhodila nedopalek do popelnice a odešla.
A Božena stála. Pak se sehnula, zvedla štěně a přitiskla ho k svetru. Hořčicová vlna voněla hlínou a sazenicemi. Nezafňukalo, jen se otřelo čenichem o její krk. Teplé a mokré.
Večer Božena umývala podšálek a dívala se z okna.
Na dvoře u houpaček stál kluk. Světlé vlasy na tři strany. Nehoupal se. Jen se díval na lavičku, kde přes den sedávaly sousedky s malými pejsky.
Postál minutu, možná dvě. Pak si strčil ruce do kapes a šel ke vchodu. Pomalu.
Zrzek spal u topení na pelíšku ze staré deky. Jedno ucho trčelo výš než druhé.
Božena si utřela ruce. Položila utěrku.
Někde ve dvanáctém bytě viselo na háčku vodítko s měkkou rukojetí. Nové, ze zverimexu. Nikdy nebylo použito.
