Tak hele, dva týdny před služebkou se pohádali. Pořádně. Tak, že se kocour Mourek pro jistotu schoval bůhví kam, aby se nepletl pod nohy.
Božena chtěla květiny.
– Pavle, kup mi květiny. Jen tak. Bez důvodu.
– A důvod? – zeptal se, aniž by zvedl oči od telefonu.
– Já. Já jsem důvod.
Pavel si pomyslel: „No a? Vždyť je to racionální.“ Šel do obchodu. Za dvacet minut se vrátil s velkou taškou. Božena se usmála, nahlédla dovnitř. Vytáhla hlávku zelí. Čerstvou, pevnou, bílou.
– To jsou květiny? – zeptala se tiše.
– To je zelí. Květiny stojí pět set korun a zvadnou. Zelí stojí osmdesát a tři dny z něj bude salát.
– Pavle.
– Co?
– Ty jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Tři dny s ním nemluvila. On nechápal, čím ji urazil. Ona to nevysvětlila. Pak odjel na služebku. Do Ostravy. Řekl:
– Práce, nic osobního.
Božena si pomyslela: „Nic osobního, to jsme my.“
Odjel na čtrnáct dní.
Ona zůstala se dvěma dětmi, kocourem, nekonečným praním, školou, školkou a tou věčnou vaječinou k snídani.
A s WhatsAppem.
Tam si psali…
Den první.
On: „Přiletěl jsem. Pokoj je nudnej. Zítra jednání.“
Ona: „Šikula. Kocour sežral žrádlo a hodinu řval, že chce další.“
On: „Kdo je šikula? Já nebo kocour?“
Ona: „Kocour.“
Den druhý.
On: „Fotka snídaně. Fotka hotelu. Fotka kolegy Karla, jak chrápe ve vedlejším pokoji.“
Ona: „Krásný. Nám teče kohoutek. Voda teče. Zavolala jsem instalatéra. Nepřišel.“
On: „Volej správcovskou firmu.“
Ona: „Volala jsem. Řekli, že přijdou do tří dnů.“
On: „To jsou blbci.“
Ona: „Blbci jsou ti, co odjeli do Ostravy.“
Den třetí.
On: „Jak jsou děti?“
Ona: „Syn přinesl pětku, dcera nechce večeřet. Jsem unavená.“
On: „Drž se.“
Ona: „Díky, nedržím se. Padám.“
Den čtvrtý.
On: „Dnes jsem v obchoďáku viděl obřího plyšovýho zajíce. Chtěl jsem ho koupit dceři, ale bál jsem se ho tahat do letadla.“
Ona: „Ty ses nikdy nebál tahat věci do letadla. Bál ses utratit zbytečný peníze.“
On: „Ty jsi mě prokoukla.“
Ona: „Prokoukla jsem tě už na prvním rande, když sis dal čaj bez cukru a řekl, že sladký je škodlivý.“
On: „A tys tenkrát objednala dort a snědla ho celá, aniž bys mi nabídla.“
Ona: „Protože jsi pořád mluvil o tom, jak je to škodlivý.“
Den pátý.
On: „Dnes jsem usnul na jednání. Vážně. Prostě jsem zavřel oči a na vteřinu se vypnul. Když jsem je otevřel, všichni se dívali.“
Ona: „Vyhodí tě?“
On: „Doufám. Jsem unavený.“
Ona: „Já taky.“
On: „Pojďme bejt unavený spolu, ale každý v jiným městě?“
Ona: „Pojďme bejt unavený spolu, ale doma. Kdy se vrátíš?“
On: „Chybíš mi.“
Ona: „Mně taky.“
Chvíli mlčel. Pak napsal: „Víš, teď jsem pochopil, že mi nechybí domov. Chybíš mi ty. To, jak ráno piješ kafe a krčíš se, protože je horký. To, jak nadáváš kocourovi a pak ho lituješ. To, jak se směješ, když syn vypráví svoje vtipy.“
Ona neodpověděla. Přečetla si tu zprávu pětkrát. Pak se rozplakala. Protože on nikdy takový slova nepsal. Za patnáct let manželství ani jednou. Je materialista, pragmatik, člověk, který řekne „miluju“ jen k narozeninám, a to ještě po připomínce. A teď o kafi, o kocourovi, o vtipech. Jako by mu někdo naboural telefon. Nebo dostal zjevení.
Den šestý.
Ona: „Nebyl jsi včera opilej?“
On: „Ne. Střízlivej jako střapec.“
Ona: „Tak proč takový slova?“
On: „Protože mi chybíš. Je to jako alkohol – vypne mozek, rozváže jazyk.“
Ona: „Přirovnal jsi lásku k alkoholu?“
On: „Přirovnal jsem lásku k upřímnosti. Někdy, aby byl člověk upřímnej, musí bejt trochu opilej. Nebo hodně osamelej.“
Ona: „Ty jsi osamelej? Vždyť tam máš kolegy.“
On: „Kolegové nejsou ty. Nevědí, že se bojím tmy a spím s noční lampičkou. Ty to víš. A nikdy ses mi nesmála.“
Ona: „Smála. Jednou. Když jsi řekl, že se bojíš tmy, protože tam může bejt Mourek.“
On: „Mourek je zvíře. Kadí do bačkor. To je děsivý.“
Ona: „Ty jsi idiot.“
On: „Jsem tvůj idiot.“
Den sedmý.
Probudila se zprávou. Napsal jí ve čtyři ráno: „Nespím. Myslím na tebe. Představuju si, jak se potkáme na letišti. Budeš mít ty modrý šaty, který mám rád. Já budu s kytkama. Obejmeme se a já řeknu: Promiň, že jsem takovej. Ty se zeptáš: Jakej? Já řeknu: Mlčelivej. Ty řekneš: Jsem zvyklá. Já řeknu: To je špatně. Ty řekneš: To je život.“
Ona neodpověděla. Prostě si vzala modré šaty. I když bylo teprv sedmý ráno a setkání na letišti mělo být za týden.
Den osmý.
On: „Dnes jsem byl v zoo. Sám. Díval jsem se na opice. Jsou jako naši kolegové – šklebí se, hážou jídlo, dělaj ze sebe šéfy.“
Ona: „Ty jsi byl sám v zoo? Ve čtyřiceti?“
On: „No a? Mám právo na dětství. Vždyť mi ho přece dovolíš.“
Ona: „Dovolím. Jen foť.“
Poslal fotku. Opice šklebila. On taky. Ona se hlasitě rozesmála. Děti přiběhly: „Mami, co se děje?“ Ona: „Táta se blbne.“ Děti: „On se blbne vždycky, když tam nejsme.“ Ona: „Jo. Škoda, že si toho nevšímáme.“
Den devátý.
On: „Tak jsem se zamyslel. Viď, jak jsme se poznali? Spadla ti peněženka v metru, já ji zvedl. Řekla jsi: Vy jste moc pozorný. Já řekl: Vy jste moc krásná. A pak jsme šli na kafe.“
Ona: „Pořád si pamatuju, žes objednal čaj bez cukru.“
On: „A ty dort.“
Ona: „Ten si taky pamatuju. Byl výbornej. S třešněma.“
On: „A já si pamatuju, jak ses na mě dívala. Jako bych nebyl jen chlap v metru, ale celej život.“
Ona: „Ty jsi byl celej život. Pořád jsi. Jen na to občas zapomínám.“
On: „Já taky zapomínám. Ale teď ne.“
Den desátý.
Celý den nenapsal ani slovo. Od rána do večera ticho. Volala mu – nezvedal to. Psala – neodepisoval. Začala panikařit. Představovala si to nejhorší: spadl, stonal, srazilo ho auto. Kocour za ní chodil po bytě a chtěl žrát. Děti chtěly pohádky. Myslela na něj.
V jedenáct večer přišla zpráva: „Promiň. Vybil se mi mobil. Nabíječku jsem zapomněl v hotelu. Celej den jsem hledal novou. Našel jsem u Karla. Dal mi ji, ale vzal ode mě slib, že už neusnu na jednání. Jak se máš?“
Ona: „Bála jsem se. Myslela jsem, že jsi umřel.“
On: „Žiju. Chybíš mi. Brzy se vrátím.“
Ona: „Za tři dny.“
On: „Za tři dny. Přijedeš na letiště?“
Ona: „V modrých šatech.“
On: „Já s kytkou.“
Ona: „Domluveno.“
Den jedenáctý.
On: „Koupil jsem dárky. Synovi stavebnici, dceři zajíce, tobě šálu.“
Ona: „Ty neumíš vybírat šály. Minule jsi přivezl růžovou a já růžovou nenosím.“
On: „Není růžová. Je to prašná růže.“
Ona: „Prašná růže je růžová.“
On: „Je to barva západu slunce nad Ostravou.“
Ona: „Ty jsi básník?“
On: „Jsem účetní. Ale kvůli tobě umím bejt básník.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda jako účetního. Máš čitelnej rukopis a čísla ti vycházejí.“
Den dvanáctý.
On: „Zítra letím. Přijeď.“
Ona: „Přijedu.“
On: „Jsi nervózní?“
Ona: „Ne.“
On: „Já jsem. Jako poprvé.“
Ona: „Poprvé jsem se zakuckala dortem a tys mě plácl po zádech. Bylo to trapný.“
On: „Mně to bylo příjemný. Dotkl jsem se tě.“
Den třináctý. Setkání.
Stála na letišti. V modrých šatech. S dětmi. Kocoura samozřejmě nevzali – ten by udělal scénu. Sledovala příletovou tabuli. Jeho let měl zpoždění hodinu. Pila kafe, děti hrály na mobilech. A myslela: „Proč psal o nohách? Proč o kafi? Proč o opicích? Nikdy takovej nebyl. Možná se fakt znovu zamiloval? Nebo je to jen služebka – vypnutí z domácnosti, od dětí, od připálených vajec? Možná doma bude zase mlčelivej, zeptá se na zelí a zaleze do notebooku.“
Vyšel z příletové haly. S kytkama. Obrovskou kyticí. Takovou od něj neviděla – jen na svatbě, a i tu vybírala tchyně. Přistoupil, objal ji, políbil. Řekl:
– Promiň, že jsem takovej.
Ona: „Jakej?“
On: „Mlčelivej.“
Ona: „Jsem zvyklá.“
On: „To je špatně.“
Ona: „To je život.“
On: „Ne. To je zvyk. Já se budu měnit.“
Ona: „Nemusíš. Mám tě ráda, jaký jsi. I s tím zelím.“
On: „Zelí byl omyl.“
Ona: „Zelí je minulost. Kytky jsou přítomnost.“
Jeli domů. V taxíku ji držel za ruku. Děti usnuly. Kocour je přivítal ve dveřích, očichal kytky, kýchl a šel do kuchyně.
Ona dala kytky do vázy. On odložil notebook do stolu. Řekl:
– Dnes nepracuju. Dnes jsem jenom tvůj.
Ona: „A zítra?“
On: „Zítra jsem tvůj s notebookem. Ale dnes – bez.“
Objednali si pizzu, pili víno a dívali se na film. Blbej film o lásce. Ona se smála, on ji objímal. Kocour seděl vedle a chtěl salám.
– Pavle, – řekla.
– Ty se fakt změníš?
– Nevím. Ale zkusím.
– A když to nevyjde?
– Tak mi budeš psát „ty jsi vůl“. A já budu psát, že se mi stýská po tvých nohou.
Zasmála se.
– Ty jsi idiot.
– Jsem tvůj idiot.
Dopili víno, dojedli pizzu. Uložili děti. Kocour usnul v křesle. Božena se podívala na manžela.
– Víš, mně se taky stýskalo. Ne po tobě – po nás. Po těch, co jsme byli na začátku. Veselý, praštěný, bez hypotéky a bez zelí.
– Zelí je symbol mojí blbosti. Už nikdy žádný nekoupím.
– Kupuj. Ale vždycky spolu s kytkama.
– Domluveno.
Objali se a usnuli. Na gauči. Protože postel už zabral kocour.
Ráno šel do práce. S notebookem. Políbil ji a řekl „miluju tě“.
Večer nezapomněl na kytky. Stavil se v květinářství a řekl:
– Dejte mi něco levnýho, ale ať se manželka usměje.
Prodavačka nabídla kopretiny. Vzal je.
Božena je dala do vázy. Kocour je očichal, kýchl a šel pryč.
A tak to bylo každý den.
Tak to je celý. Obyčejný. Prostý. Místy nepatřičný, až pitomý. No a? Láska často zní pitomě. Ale to neznamená, že není.
